![](3D"czechFaustI_files/image002.jpg")
=
Johann
Wolfgang von Goethe
Faust
Ó Překlad: Petr
Bouř, 2004
1.1.=
Úvod Přestaňte prchat, přeludné
stíny, a zjevovat se jen uprostřed noci.
Chci s vámi prohlédnout, být
jiný.
Zklidnit bázeň mi zkuste dopomoci.
Uvidíte, že přestanu být
líný,
až mi mou mysl, jako rejnoci,
kteří v stříbrných
peřejích řádí,
rozčeříte ztracenou vůní
mládí.
&nb=
sp; I
ty se mnou budeš mít jisté,
že se ztracené dojmy znovu
vynoří,
zapomenutá přátelství a city
čisté
jako pochodně znovu zahoří,
a bolest a stesk duše prosté
tápající v klamném
pohoří
ti nasypu jako zrní,
ať vidíš, jak se štěst&iac=
ute;
vrní.
&nb=
sp; Vím
že písně kolem hlavy
často jen bleskurychle proletí,
než pro jednu přijde čas pravý<= o:p>
dvacet dalších skončí ve smet=
í.
Přesto doufám, že neznám&eacu=
te;
davy
můj zpěv jak racek obletí,
a pokud ho uslyšíš a osloví
tě,
budu mít radost jako dítě.
&nb=
sp; Příliš
dlouho jsem si odpíral
tu plavbu v tichém světě
snění,
dusil jsem city a zapíral
že pouhé dojetí hrdé srdce
změní
a místo, abych moudrost nabíral,
hledal jsem, kde světlo není.
Co nabyl jsem, vidím v dáli,
co ztratil jsem, teď mě pálí.=
1.1.=
Předehra
Ředitel divadla, básní=
k,
vtipálek.
ŘEDITEL DIVADLA:
&nb=
sp; Hej
vy dva, věrni stále,
v temné bouři i časech denníc=
h,
poraďte, jak v německých zemí=
ch
bychom
náš podnik táhli dále.
&nb=
sp; Zejména
toho jsem chtěl vždy bavit,
kdo plně žije a nechá ží=
t.
Harampádí v koutech nechal jsem se zbav=
it,
abych tu takových mohl více mít.=
&nb=
sp; Koukej
jak sedí, k oponě oči stočili,
do našich příběhů by
rádi vskočili.
Však zhojit hrubou duši lidu
se ti nepodaří perlou.
Vždyť mnoho z nich poslední
třídu
stěží prolezlo s berlou.
Hlavně ať to vypadá čerstv&eacu=
te;
a nové,
inteligentní, ale ne moc tumpachové.
&nb=
sp; Už
vidím, jak nám sem masy plynou
- u naší boudy se budou tlačit,
křižovat jako vlna s vlnou,
futra u dveří jim nebudou stačit.
&nb=
sp; Při
útoku na naši kasu
nebudou hledět na nějaký ten strk.
Jako sysel ženoucí se k obilnému
klasu.
Kvůli lístku jsou schopni zlámat s=
i i
krk.
Kouzlo,=
co
účinkuje na všechny lidi,
jim teď ukaž, básníku, ať
vidí!
BÁSNÍK:
&nb=
sp; Nemám
rád početné davy,
psychózy co zachvátí město.=
Poslední myšlenku mi vyženou z hlavy=
.
Už tak je tam jen beztvaré těsto.
&nb=
sp; Básníkům
tiché nebe patří,
radost tam kvete, slavíci tlukou,
láska a přátelství svorn=
83;
se bratří
jak stvořeni byli boží rukou.
&nb=
sp; Kdesi
hluboko uprostřed hrudi
jakoby věčný oheň plál.<= o:p>
Někoho studí, někoho budí;
šťasten kdo ráno sen svůj nese
dál.
&nb=
sp; Pro
mě je nejvyšší sudí
ne ministr, anebo snad král,
ale kouzlo prchavého okamžiku.
Pravdivé jen, když zmizí v mž=
iku.
VTIPÁLEK:
&nb=
sp; Ta
vaše moudra z nadsvětí
sami sebe jen světí.
Mě zajímá, co bude teď.
Je snad blázen kdo čeká
že dojme obyčejného člověk=
a
bez nějakých okultních věd?
&nb=
sp; Stačí,
když ti nejdou oči stranou
- tak se přízeň lidu
získá.
Kdo měří jak větry vanou,
ten si pěknou slotu spíská.
&nb=
sp; Tak
si hačni zpátky na zem
&=
nbsp; &nbs=
p; &=
nbsp; a
zkus mužem slova být,
moudrost
zapoj, chytrost, cit,
a hlavně buď trochu blázen.
ŘEDITEL:
&nb=
sp; No,
hlavně ať maj na co koukat.
Chtějí s pusou otevřenou
valit oči jako kapři.
Pak ponesou tě na ramenou
a přitulí se jako bratři.
když jim toho nandáš hodně. Každý co může si chce zachytit<=
o:p> a pověsit u sebe v domě. &nb=
sp; Takže
náš trhák se nejlépe prodá, když se jim po kouskách podá. Jako pečínka s řádnou oblohou=
. Jinak stoupne do hlavy, sedne do nohou,
a host si pak kuchaře pěkně podd&aacut=
e;.
BÁSNÍK:
&nb=
sp; Svojí
primitivní fušeřinou
děláš poctivým
umělcům škodu.
Divím se, že se z tebe nepominou,
jako když piják si nalije omylem vodu.
ŘEDITEL:
&nb=
sp; Tak
koukej, vůbec jsem se neurazil.
Aby do dřeva hřebík vrazil
i ten nejhloupější nádiva
se neobejde bez použití kladiva.
&nb=
sp; Uvědom
si, pro koho se píše!
Z té paní u dveří nuda
dýše,
a na pána s bonbóny asi oběda zbylo
pomálu.
Úplně vepředu se ve své
pýše
rozvaluje kritik z laciného žurnál=
u.
&nb=
sp; Nóbl
dáma, jako blesk,
rychle tu zvědavost nasytit dokáže,<= o:p>
postavit na odiv šarm a lesk.
Sama už hraje bez gáže.
&nb=
sp; Jak
se asi ten chrápal získá
&nb=
sp; pro
tvé jemné odstíny duhy?
Prohlédni si příznivce zblí=
zka!
Je napůl studený a napůl tuhý=
.
&nb=
sp; Zajím&aac=
ute;
ho svršek a eso, půllitru se chopí dravě,
nebo divoká noc s jeho starou
je to, co se mu právě honí v
hlavě.
A do ní ty hustíš verše plnou
parou?
&nb=
sp; Radím
ti jen: dej jim víc a více.
A když se netrefíš, zkus to opakovat=
.
Musíš je zneklidnit a provokovat;
povznášet - to je těžká =
práce
....
Tak co, budem dojímat nebo excitovat?
BÁSNÍK:
&nb=
sp; Ta
legrace se ti opravdu podařila.
Myslíš, že to hlavní,
čím mě příroda obdařila,
svou
opravdovost odhodit mi nebude vadit?
Že se básník do lidských
srdcí vetře
jako do jitrnic z bachratého vepře
a své poslání podle můž=
;e
zradit?
&nb=
sp; Necítíš
snad tu mocnou sílu v prsou,
jejíž proudy nekonečné ř=
eky
nesou
i do toho nejmenšího zákoutí
přírody?
Vstup na louku nohou bosou,
jak příliv tě hned strhne do vody,
jako sekáč ostrou kosou.
&nb=
sp; Co
přinutí obilné řady
aby se ve větru ladně kolébaly?
Kdo srovná uprostřed bouřlivé
vřavy
skály, aby se vzhůru hrdě
vyjímaly?
že se na tě podivně pitvoří=
;?
Kdo ohně a vody srocení
v zlost a zármutek přetvoří?<= o:p>
z bujného listí, sahající=
ho
až nad kolena, uvinout věnec, a zdobit jím bohy? Lidská představivost, v básn&iacut=
e;ku
zosobněna! VTIPÁLEK: VTIPÁLEK: &nb=
sp; Mládí,
dobrý muži, člověk potřebuje vždy když se pere s hejnem potkanů, stejně tak jako když ruku natahuje po krásném děvčeti porá=
;nu. uklouzne po šlupce z banánu, Bůh.
Nebeské pastviny. Mephistopheles. Vstupují tři
andělé. (Nebe se zav&iacu=
te;rá,
andělé mizí.) FAUST: PRVNÍ DÍL 2.1. Noc Ve vysoké a těsné gotické
komnatě posedává nervózně Faust na své=
;m
křesle. FAUST: Tak si to seč=
;tem:
filosofií, medicínou, a k tomu
právo, bohužel ještě
teologií, ztratil jsem času v&ia=
cute;c
než zdrávo. A jako předtím,
chytrý zpola, stojím tu zas jak kus vola. &n=
bsp; Doktor
jsem, a docent budu, zato život je už v čudu. &n=
bsp; Rovnice,
žáci - ty nesnáší nejvíc,
darebáci - ráno na ně proto ječím=
, večer nad námi všemi
brečím. &n=
bsp; Ale
přesto do mě necpete, vy nafoukanci - intelektuálové,
pánbíčkáři a političtí samozvanc=
i - ty vaše pochyby, a pocit viny. Není peklo pod zemí, ani ž&=
aacute;dný
jiný! Žádný kámoš mi
nemusí ukazovat jak najít správnou cestu, jak si z pravdy ušít vestu a v ní lidi vylepšovat a
přesvědčovat. &n=
bsp; Nemám
majetek, peněz jen pár, nejsem krasavec, ani žádná
star. Kdo jak pes v životě zkusí, už jen v magii věřit musí=
;! Jen v duchů hájenství najdeš všechna tajemství: Už nebudeš se lopotit jak chytrou větu vypotit, a bez cestování světem uvidíš, z čeho je spleten -ty páky a síly co unikly i
vědcovi, který tak nadutě haraší=
; se
slovy. Ještě naposled
přídu ukázat měsíci svou bí=
;du o půlnoci uprostřed pokoje, bdělý vleže a spíc&iac=
ute;
ve stoje, jak mol, knihomol, namol - ach příteli, zastav už ten
blábol! Ne, nevadí mi komáři, a tvé světlo mi
rozzáří pouť až na nejvyšší
skály. Chci jak duch přes louky v dáli, jako tvá moudrost přes hlubiny
času, letět, a v poušti změnit se v r=
osu. Brr - pořád ve
své díře trčím! Proč se tady vůbec krčím=
? V tom kanclu nevidíš ani nebe, a
když leje, tak leda z tebe. Ve starém papíru až po
uši, v prachu, co sedá na haldy knih. Občas tu vosa či moucha zabzuč&=
iacute;, a pak už zas cejtíš jenom ten
klíh. Nejvíce bylo by mi m=
ilo zbavit se toho harampádí hned. Ale jak krtek držím si svůj
svět - teda spíš to, co z něj zbyl=
o. Proč vůbec m&aacu=
te; to
srdce, pak se ptáš, tu drzost si v prsou klepat? A víš, na co mozek máš=
? By tě bol moh' lépe tepat! Pán bůh ti dal
pěstí a pak si zmizel s klidem - to asi místo toho
štěstí, co dal jiným lidem. =
Pryč odsud! =
Jak
strašně bych chtěl prchnout ve svobodnou zem; veden knihou, kterou už Nostradamus m =
3;l, bych splnil si svůj tajný sen. Spatřit jak se hvězdy toč&iacut=
e;, a všechny světové díly=
- však jen kdo v poznání
smočí svůj jazyk, pozná i
přírodní síly. Což
neobměkčí tě vyschlé rty šeptající ta svatá
slova? Zjev se, duchu! Jenom ty zabráníš mi trpět znov=
a. (P&=
#345;i
listování knihou uvidí znamení
Všehomíra.) Hmm, ty čáry
mají ale sílu, hned jsem o dvacet let mladší, už necítím ani tu svou
kýlu, a jako dřív mi jen vzduch ke
štěstí stačí. Ten bůh, co kreslil ta=
to
znamení, mi teď můj zmatek tiší.<=
o:p> A to, co mi místo krve do srdce
čiší, určitě v těchto
řádcích pramení, a od nového vína se málo
liší. Všechna síla a
moudrost světa je vepsaná v tenhle klikyhák! Cejtím se jako bůh, lehký j=
ako
pták! Jak mohl jsem neslyšet všechna ta le=
ta: "I ty můžeš vplout do
světa poznání, však jen odvážné srdce
vpravdě buší. Zanech svého pozemského
chcípání a zkus oživit svou mrtvou duši!"=
; (Pr=
ohlíží
si důkladně to znamení.) Všechno dohromady jedn=
o jest a každá čára
značí tisíc cest! Kolik by asi dal pan král za tenhle moudrý, zlatý grál. Spojené síly nebe a země protrhly mraky co temně stínily a dusily to lepší ve
mně. Jak udělat to, jak nebýt jen
hříčkou přírody, té čarodějky, z níž
všechen život prýští, baby, která Zemi její krásu dala=
, jen aby svou zlobu ukázala, a v žertu slibovala nám život
příští? (Mechanicky pokračuje v
listování v knize a spatří znak ducha Země.)=
Ty mi dáváš skutečnou
sílu, hlava se jasní, ruka se zvedá k
dílu, ty, duchu Země, ty jsi mi daleko
bližší! zastavit všechny povodně, pro dítě skočit do ohně, buď dát lidem štěstí, an=
ebo aspoň
jed. &nb=
sp; Nade
mnou se sbíhají mraky, měsíc se schovává a lampa vyhasíná! Rudé paprsky kmitají skrz mlhu a dotýkají se mých
vlasů. Nebe se protrhlo a uchopilo mě do proudu deště! To musíš být ty, vytoužen&yac=
ute;
duchu! Ukaž se oku, ohřej mi srdce, ozvi se uchu - můj rozum za ruku ber a dej mu sílu i směr. Ze života odstraň mi bídu i pech - musíš to udělat - a=
pak
si ho nech! (Uchopí knihu a nahlas
přečte kouzelnou formuli. Opodál se v kouři a plameni
zjeví duch.) DUCH: FAUST (odvr&a=
acute;tí
se): DUCH: mě teď vytrh’ nářek z
tvého světa. Co chceš? FAUST: DUCH: schováváš se a přede mnou
prcháš! A víš, že mě to
těší, když můj hlas tě leká, obli=
9;ej
děsí? která ti tak prsa odvahou naplnila. Nebo ses před chvílí jenom
chvástal, že bys svět změnil, práci
nás duchů zastal? přitahuje přízraky svým
silným hlasem? Kde je to stvoření, které mi
chtělo být rovno, ale hned po mém spatření se třese jak sulc? FAUST: pekelných řečí se
stěží bojím. DUCH: a proháním se v každém
lidském činění. Plavu uprostřed věčného moř=
;e, tu u břehu zrození, tu u ostrova smrtelného hoře. &nb=
sp; Jak
proměnný vánek, jako život či spánek, tak já spřádám dosud pavučinu času, i sám osud. FAUST: &nb=
sp; Jako
ty dokážeš svět obklopit, chtěl bych ho i já celý pochopit.<=
o:p> DUCH: &nb=
sp; Kdo
se mi rovná sám všechno pozná. Měj se! (Zmizí) FAUST (zkoprn=
ělý): &nb=
sp; Rovnám
se mu? Že by bůh stejné vlohy co dal duchům k obrazu svému svěřil i člověku lecjakému=
? (Někdo klepe.) &nb=
sp; Ach
ne! Mé štěstí teď duní jako buchar a náš fámulus si jen tak stoj&iacu=
te;
na prahu. Neví, že kazí mou
celoživotní snahu, ten slizký, hloupý suchar! (Wagner je v noční košil=
i a
čepici, v ruce drží lampu. Faust se neochotně
otočí.) WAGNER: - asi zas to řecké drama. A jak už říkala mi máma, uč se mluvit, a brzo budeš ministrovat. A přidá-li se drzosti pakatel, z každého herce může být
kazatel. FAUST: komedianta od kněze stěží
odliším... WAGNER: a hovět si v pohodlném svatostánku=
, ven nevycházet, a ve svém polospá=
;nku se převalit jen každých pět let=
. FAUST: kudy osud lidský kluše, a srdce posluchačů nechytíš když nemluvíš z duše. Radši se stáhni do své ulity a na tyhle pamlsky si nech zajít chuť. Osol si svůj brambor zemitý, a čím&nb=
sp;
ses narodil, zase dál buď. Ten proud bohulibých řečiček, kterých na patře máš vžd=
ycky
dost, okouzlí pár dětí nebo
opiček, ale moudrý hledá upřímnost.=
WAGNER: přináší mi
potěšení... FAUST: nedělej ze sebe vola! Rozum a chytrost z nebe nepadá, od toho je tu škola. pravých slov má vždycky dost. No, tvoji plamennou řečnivost ve které chceš řízek
lidství smažit, bych doporučoval vylít na kompost. Jen ten se z ní může zdařit. WAGNER: a náš život je krátký.=
Čas ztracený při
šprtání mi nedá nikdo zpátky. to není zas tak těžký, jenže k pravdě musíš
pěšky, a v půlce cesty tě už dávno vez=
me
ďas. FAUST: který ti žízeň po
poznání zhasí? S takovou chytrostí je ámen, jen co jde z tebe tě skutečně
spasí. WAGNER: &nb=
sp; Přece
každého musí přitahovat se jak duch v minulých časech promenovat.=
A dávný mudrc by měl obličej
protáhlý vida, kam až jsme to dotáhli. FAUST: &nb=
sp; To
určitě, všichni jsme dnes
měsíčňané! Chlapče, časy překonané jsou knihy se zrcadly trojmy. Co jako historie je dětem
předkládané, a často tak k nepoznání
přežvýkané, jsou jen naše dojmy. &nb=
sp; I
slepý bez všech brýlí vidí, jaký je to zmatek, skládka odpadků a polního
býlí. Jo pokud jde o státní statek, tam úředníci vždy vypot&iacut=
e;
dost volovin, které pak oficiálně dodají =
do
novin. WAGNER: &nb=
sp; Svět
a lidskou touhu, cit, někdo to přece musí objasnit ... FAUST: &nb=
sp; Co
je to objasnit! Vysvětlit kojenci podstatu elektřiny? Co z toho ten může mít, to vysloužíš si z té svoj&iac=
ute;
dřiny. to je jako když je mučí a upaluje. Ale teď, můj žáku, se už n=
oc
nachyluje a ty musíš jít. WAGNER: &nb=
sp; Rád
jsem si s tebou popovídal. Bylo to pro mě užitečné. I zítra, v první jarní den, mě, prosím, zas do svého světa
vem. Víš, že studuji pilně, byť=
se
to zdá věčné, a poznání zůstává
nekonečné. (Odejde.)=
FAUST (s&aacu=
te;m): &nb=
sp; Jak
věčný je naděje plamínek, oko furt po něčem pokukuje, ruka se snaživě po skále natahuje, a pak vděčně shrábne
maličký kamínek. &nb=
sp; Smí
vůbec takhle povykovat ten žvanil o světě duchů? Ale asi bych mu měl spíš poděko=
vat, že tak pěkně roztahoval pusu až k
uchu. Možná mě zachránil od
zbláznění, ikdyž tu ten duch byl jen mžik. Sakra, to bylo ale zjevení, připadal jsem si jako trpaslík. &nb=
sp; Já,
kterého božstva stvořila k obrazu svému a napojila pramenem moudrosti, hostila ve chrámu věčnosti, obyčejným lidem neznámému;<=
o:p> Inu, i já, stejně jako anděl,
který celý čas se v žilách přírody
může proletovat a ještě si k tomu vyzpěvovat, musím své chyby napravovat, když svědomí se ozve hlas. &nb=
sp; Měl
jsem to štěstí tě poznat, ale ne tu moc tě zadržet; a co teprv sílu se ti rovnat. Mé sebevědomí -jen chvíli
nechal's mi je když jsem se v tvém výslunní
mohl hřát. Však bez varování jsi mě
začal hnát zpět na zem mezi zmije. Mám cesty hledat, odolávat
pokušení, zatímco kariéru ráznou bych udělal bez mozku a s duší
prázdnou? &nb=
sp; Každý
čistý úmysl nabaluje špínu, jako když se valí koule sněhov&aacut=
e;, dobrákovi odvděčí se tí=
;m,
že nadají mu, a nezištnou lásku každý rovnou
pochová. Kdo život a vznešenost dal lidstvu do
vínku ho pak zanechal hrabat se v hovínku. &nb=
sp; Fantazie,
ta může rozletět se třeba přes nekonečně modrá oblaka. Však, když dojde na lámán&iac=
ute;
chleba, si jako batole vždycky jen nafláká=
. &nb=
sp; A starost, jež hluboko v srdci
hnízdí, ho po večerech vyžírá a
trýzní, nenápadně otravuje vzduch, nič&iacut=
e;
klid, jako vítr nemůžeš ji polapit. myslíš na oheň, vodu, dýku, j=
ed, strašidelným palácem je ti cel&yac=
ute;
svět, a co nikdy neztratíš, musíš
věčně oplakávat. &nb=
sp; Ne,
nerovnám se bohům! Už to vím. Jsem jak žába, potkan, pavouk s
křížem svým. Jsem červ v písku, malá obluda, kterou zašlápne každičký
pobuda. &nb=
sp; Ano,
je to hora z písku, která mi v cestě leží jak zbloudilému psisku co odnikud nikam běží. možná čtením knih dobrý=
;ch
i špatnějších poznat, jak na sebe lidé všude
špínu hází, s vyjímkou těch trochu
šťastnějších? &nb=
sp; Jen
tak nekoukej, prázdná lebko, i můj rozum chce se ptát, co udělat, jak žít lehko, abych se jak ty moh' smát. &nb=
sp; Jak
titěrné jsou ty lidské výmysly, když mají odemknout dveře
poznání, rádi si párátkem tygra zab&iacut=
e;t
usmyslí, a zaslouží leda útrpné
usmání. &nb=
sp; Matka
příroda ve vznešeném hávu se vynoří v mlze, a hned uteče
nazpátek. Co nechce, udělat nedonutíš tu
krávu ani miliónem čudlíčků a
hejbátek. &nb=
sp; Vzbudíš
se, ty stará bedno, kterou mě otec kdysi obdaroval? Že prach jen sbíráš, je ti je=
dno jestli tě vůbec někdo potřeboval?=
a s málem více být
šťastnější. Majetek znamená jen se v něm přehrab=
ovat - to vědí i chudí, a co teprv ti
mastnější. Nejen nepomůže, bude věčně
baťoh přitěžovat, krok ti krátit, a cestu dělat
temnější. &nb=
sp; To
jediné, co vůbec vím, je že stále myslím na svoje
flaštičky. Jen s nimi se jak měsíc rozjasním,=
jsem super, a se mnou svět celičký.<=
o:p> &nb=
sp; Ó
láhvi, přijmi mé uvítání! Bav mě, a uveď v blažené rozj&i=
acute;mání! Ty, co hasíš mi po umění a
kráse žízeň, splňuješ sny, které drží=
m v
tajnosti, odkrýváš svět celý, i =
jeho
fajnosti, teď dokaž svému pánu
přízeň! když držím tě, únava pom=
ine. A slast proudí víc, cítím
tepla zář, teď v moři opojení zakotvím,<=
o:p> zítra nové kraje objevím, a ty staré mi nastaví svou
lepší tvář. &nb=
sp; Ohnivá
koule, kulový blesk, letí teď ke mně, a já jsem
připraven, utržit boule, skrz velký třesk proletět vesmír, a kus ho vzít
zpět na Zem. se ti, červe, zachtěla? Jestli radit ti vůbec mohu, drž si ji dále od těla! &nb=
sp; Anebo
plnou silou proraž bránu, kterou uzavírají dveře dvojí=
;. Dost bylo vytáček, řečiček=
a
plánů, teď ukaž, že člověk za n =
3;co
stojí! &nb=
sp; Před
každou černou dírou tě vlastní fantazie leká, všechno hned smrdí sírou, když nevíš, co tě ček&aacu=
te;. Však co když se zavřou oči a do neznáma se rovnou skočí? &nb=
sp; No
tak hop, průhledná lesklá sklenice, pojď ke mně z té své police!<=
o:p> Trochu jsem tě letos zanedbával. Jó před léty bývaly
veselejší časy, tanec, hudba, dívky s rozevlátými
vlasy, i s tebou do noci věrný přítel
vysedával. pijan co mluví tak světácky a
bodře, společnost, ve které je ti dobře (nebo se aspoň můžeš napít=
). po celé večery už ani nemuknu. Však
neboj se, už hostíš tu vodu pravou, která mi tak zatřepote hlavou. Připravit, pochodem vchod, naráz tam paňáce celého
hoď. Ať žije nové, veselejší
jitro! (Přikládá pohár=
ke
rtům, v tom&nb=
sp;
začínají zvonit zvony a zpívat anděl&=
eacute;.) ANDĚLSKÝ CHÓR: Těšte se, smrtelníci, věční kajícníci, po kolenou, na zemi, k strádání souzeni. FAUST: které mě ruší v
nejvyšší radosti? Že by to cinkání kostelních
zvonů patřilo k nějaké slavnosti? A tenhleten soubor,&=
nbsp;
má hlas, co hojí, mrtvého křísí, jizvy mu
spojí, a živé vytrhne z té jejich marnost=
i. BABSKÝ SBOR: by jsme ho krmily, sladkým slovem duši tišily. víme jak šít, však Krista z Nazaret nemůžem mít. SBOR ANDĚLů: Blaženost každému tvoru nešťastnému, ale statečnému, který se nevzdal. FAUST: Chytá mě jak na kus sýra. U někoho slabšího rozhoď t&eacu=
te;
své sítě! Já poselství rozumím, ale
chybí mi víra. Zázrak je víry nejmilejší
dítě. &nb=
sp; Proč oblékat bych se měl zas do toho škrobeného trička. Přece však, vychován tak odmalič=
;ka, jsem z těch řečí oněmě=
;l. &nb=
sp; Nebeská
láska v tichu pokoje mě zas celého oslintala, když tak dojemně zvony rozcinkala, že modlit jsem se začal ve stoje. &nb=
sp; Nechápu,
kde se berou ta sladká muka pudící mě na pole, lesy, luka. Ve vlastních slzách se jak v rose
brodím; cítím, že se v nich znovu
rodím. &nb=
sp; To
chvění mi připomíná mou dětskou
káču co proháněl jsem přes jarní
svátky. Teď pro ni z ničeho nic pláču a z hrany nad propastí vracím se
zpátky. &nb=
sp; Jen
křičte, chci slyšet víc toho ušlechtilého
hlasu, který mi s proudem dojetí
posílá mou spásu! CHLAPECKÝ SBOR: &nb=
sp; Kostlivci
tě nezebou, už nejsi nebožtík, v pravý okamžik zvítězil's nad sebou. &nb=
sp; Všude
na Zemi jsi v moři radosti. Proti ní nic není, kapka tvé hořkosti. &nb=
sp; Všechny
trampoty od tebe odkoupíme, tvé štěstí, jako ty, s chutí oslavíme! ANDĚLSKÝ CHÓR: Z klína zatracení do světa se dal, a ten navždy změní. svou lásku dokazuj, denně ji přikrmuj, na cestách opatruj a pevně při ní stůj: jen tomu se objeví, kdo z ničeho nesleví. 2.2. Před branou Různí poutníci
přicházejí a odcházejí. NĚJAKÝ UČEŇ: JEHO KAMARÁD: NĚJAKÝ JINÝ: DALŠÍ: DALŠÍ: DALŠÍ: DALŠÍ: DALŠÍ: stejně vám jde jen o pivo a o holky, a hlavně se nějak zabavit. DALŠÍ: bereš to nějak moc nakrátko, a navíc v té čtvrti bál byc=
h se
jen zastavit. SLUŽEBNÁ: UČEŇ: JINÝ: Zvlášť, když hned za ní
poběžíš. Ty, jak známo, nenecháš děvče nikdy samo. JINÝ: se rodí blbosti tak hravě? STUDENT: Nečum, a poraď jak se s ní
skamarádit! Pokouřit, popít, a proč bych se
říct bál, taky si sáhnout - to je můj ideál.=
MLADÁ HOLKA: Zvláště vkusu moc nemají. U mě stačilo by, aby trochu mrkli. A přitom za tamtou fuchtlí
spěchají. DRUHÝ STUDENT: jaké duo na náměstí vklouzl=
o. Ta zrzavá bude pro mě, už teď cejtím její kouzlo. Myslí si, že se projdou jen tak
potají, a zatím nás na konci potkají. PRVNÍ: &nb=
sp; Tu
veverku ať si vezme nějaký lesák, já chci srnku do svého postroje. Kterápak umí držet smeták zvládne už všechny nástroje.<=
o:p> MĚŠŤAN: &nb=
sp; Ten
náš starosta se strojí jak do cirkusu, ale tváří se jako když
sedí na kaktusu. Město by místo něj mělo
košatit! Přitom bojíš se nalevo
šlápnout, shůry zas mohlo by něco kápnout, a tohle všechno ještě musíš
zaplatit! ŽEBRÁK (zpívá): &nb=
sp; Dobrý
pane, milá dámo, bohatý už, a krásná dosud,<=
o:p> budiž by vám bylo dáno zlepšit trochu i můj osud. Nenechte mě žít o kosti. Vznešený je ten kdo dává. Jen v den, kdy všichni slaví v radosti, i pro mne nastává žeň
pravá. JINÝ MĚŠŤAN: &nb=
sp; V
neděli se tak pěkně popíjí, samozřejmě předtím trochu
pojí. To se to probírá, jak se ve svět&#=
283;
zbrojí, eventuelně rovnou zabíjí. &nb=
sp; Za
oknem, se sklenicí, a ještě k tomu mohu pozorovat pouliční ruch. Večer pak pomalu dojdu domů- - tenhleten mír vymyslel sám Bůh!<=
o:p> TŘETÍ MĚŠŤAN: &nb=
sp; Dobrý
den - to je řeč zdravá- když sledujete všechno to hemžen&iacut=
e; málem se vám rozskočí hlava=
. Ještě že u nás se nic
nemění! STAŘÍK (o
mladé holce): &nb=
sp; To
je mi mládí, možná panna, kdo by se za ní neotočil. Ikdyž je pěkně nafoukaná, hned bych v té tůňce prstík
smočil. HOLKA: &nb=
sp; Ccc,
to jsem se lekla, co všechno potkám v té
naší ulici. Dědeček má asi vycházku z pek=
la, jen místo rohů si vzal čepici. JINÁ: &nb=
sp; Kdyby
voják s plnou zbrojí, nejen ve snu ke mně přišel! Jenže tenhle projekt nějak stojí, obavu mám, aby vyšel. VOJÁCI: &nb=
sp; Město
tvrdé, hradby mechem porostlé, holky hrdé, možná trochu přisprostlé- musíš se vzmužit, v boji se tužit, dobýt a užít! &nb=
sp; Verbíři,
nás si vem! Všechno půjde snáze. Cesta k radosti, i ta ke zkáze. &nb=
sp; Nad
vojáckým životem závistí pobledneš. Děvče vezmeš útokem, každé město oblehneš. dobyje a užije, jen voják se vzmuží, a proto tu je! (Faust a Wagner) FAUST: &nb=
sp; Bez
ledu volně plynou potoky a řeky osvobozené laskavým pohledem jara. A místo zimy, která je už slab&aac=
ute;
a stará, teď, zdá se, na dlouhé věky,<=
o:p> protne zas údolí zelená
čára. &nb=
sp; Ještě
si foukni trochu sněhu, pichlavých krystalk ů do obou tváří. Bílá teď, holka, není v
běhu, rozkvetlá luka všude zář&iacu=
te;. &nb=
sp; Kyvadlo
života pilně se rozkývá, barvami tisíci hned se pokrývá;<=
o:p> holky a kluci též začnou se vonit, po sobě koukat, po louce honit. &nb=
sp; A
což, když jsme po horách pozpívali, bychom se do města podívali: Mezi strnulými stěnami z kamene tam běhají duhové davy
splašené. všichni slaví kristavstání.=
Jako on, ze svatého hrobečku, každý vylézá ze svého
domečku. Řezník od pultu, právník od
svého případu, ten ze zatuchlé dílny, ta zas z
teplého úřadu. &nb=
sp; Slunce
jim svitlo na líce, nejistě pokukují vně.
Přes zimu dusili se v tmě,
teď tlačí se v vřavě ulice=
.
se jich hemží tisíce;
dříve se tam pásli voli,
dnes už na to nemaj místo.
Všechno jim vzal z města pán,
a aby už to bylo jisto,
i jejich práci zastal sám.
&nb=
sp; Jenom
v lidské společnosti
vyhraješ si do sytosti.
Pro staré, pro mladé všechno tam
mají,
Popij si, pozpívej, hned budeš v rá=
;ji!
WAGNER:
&nb=
sp; S
tebou, Fauste, rád se projdu,
popovídám, i do světa se dá=
m.
A to víš, že radši pojdu,
než bych vycestoval sám.
to si spíše lehnu přímo v pek=
le
a pak ulevím si v lednici,
-než se takhle pachtit lekle.
(Sedláci pod lipami tancují=
a
zpívají.)
&nb=
sp; Mládenec
chystá se k tanci
a zdobí se kloboukem s věnci,
na blůze má plno pentliček.
Na parket pod lípu stoupá,
a už se do rytmu houpá.
Juchů, hola, to se mám,
hohé, to chci, vraž to tam,
pěkně podle housliček.
&nb=
sp; Náhle
se srazí s děvčetem,
však vůbec není popleten,
vždyť ví, která je ta
pravá.
Holka však nepadá z role
a hned vyhrkne: vole!
Juchů, hola, to se mám,
hohé, to chci, vraž to tam;
nebuď taková netykavá!
&nb=
sp; Však
oboum zdá se zdravo
točit se v kruhu vlevo, vpravo,
a zbytek světa pominout.
Dech se rychlí, krev se vaří,
ruku stisknout zas se zdaří.
Juchů, hola, to se mám,
hohé, to chci, vraž to tam;
musíš mi v náručí
spočinout.
&nb=
sp; Tak
tohle já nemám ráda,
mám už jiného kamaráda,
koleduješ si o políček!
Přece však za lípou zmizí
zkoumat ty stromy cizí.
Juchů, hola, to se mám,
hohé, to chci, vraž to tam;
pěkně podle housliček.
VENKOVAN:
&nb=
sp; Á,
pan doktor přišel mezi nás.
To není vzdělanec co hned se urazí=
.
Nezkazí nám žádný
špás,
strach nemá, že se tu nakazí.
&nb=
sp; Jak
projevit můžu vám
svoji skrovnou přízeň?
Snad přijmete plný džbán,
ten mok hasí hlad i žízeň,
a jak pranostika praví,
v každé kapce je moře zdraví.=
FAUST:
&nb=
sp; Já
jeho sílu dobře znám
a rád si s vámi sklenku dám.
(Lidé se shluknou okolo.)
VENKOVAN:
&nb=
sp; Však
je taky důležité
popovídat si za dobrého počas&iacu=
te;,
a ne až v nemoci náležité
s tím, kdo nás při ní v&=
2;dy
spasí.
&nb=
sp; Mnohé
mohl bych i přivést
ze stále žijících ve
štěstí,
které otec
váš pomohl vyvést
z bludiště neduhů a bolestí.
když už je řeč o tom
špitálu,
že i vám pomohl zamlada;
byť mnozí odešli v futrálu. <= o:p>
Dřív těžkou chvíli
přemáháte,
teď ostatním sám
pomáháte. &n=
bsp;
VŠICHNI:
&nb=
sp; Ať
šťastně žije vážený pán,
a ještě dlouho pomáhá n&aacut=
e;m!
FAUST:
&nb=
sp; Atˇ
všechny bubny každému duní
kdo lidem správně pomoci umí!
(Jde s Wágnerem dále.)
WÁGNER:
&nb=
sp; Co
asi cítí velikán
když sláva začne mu sněžit=
!
Díky svým vlohám je
opěván
a umí z toho i těžit!
&nb=
sp; Když
táta s tebou se vytahoval,
každý hned zkoprněl o očumoval,=
číšník neroznášel,
tanečník netancoval,
a všichni vzdali ti hold.
V pozoru stáli, někteří se i
klaněli
jako nějakému anděli,
aniž dostali žold.
FAUST:
&nb=
sp; Vystupme
ještě nad ty skály
a tam si pojďme oddych dát.
Častokrát jsem tam hleděl v dá=
;li,
zahloubán, nevnímal jsem ani hlad.
&nb=
sp; Pln
naděje, a s vírou pevnou
usilím jsem se skoro umořil,
když plánoval jsem, jak bych jednou
všechnu tu bídu na Zemi pokořil.
&nb=
sp; Kdyby
však ti lidé, co o mé slávě
křičí,
dobře znali mě i rodinu,
to věčné
zbožňování, jež se mi tak
příčí,
netrvalo by ani hodinu.
&nb=
sp; Otec
a jeho páprdovská pečlivost
se kterou marně hledal návody
jak odhalit závoje přírody
ji nemohli připravit o poctivost.
&nb=
sp; Vím,
jak on a jeho pět adeptů
se v tajuplné kuchyni vždy sešlo,
aby podle nekonečných receptů
dávali dohromady to co nešlo.
&nb=
sp; K
pokusům sloužil mu i lev,
dával mu vypít kdejakou břečk=
u;
a vedle jeho srdcervoucí řev
musel poslouchat pár bílých
křečků.
&nb=
sp; K
míchání lekvarů zvláštní m =
3;l
kvocient,
zelené pilulky schovával v láhvi=
.
Ó šťasten, přešťasten
pacient,
když už ho před léčbou pod
kytky stáhli.
&nb=
sp; A
tak uprostřed lesů a hor
nevála vichřice, neřádil mor:=
to jenom my jsme dryáky vařili.
Teď vidím, jak špatně jsem si v=
ed,
tisícům nemocných namíchal =
jsem
jed:
namísto léčení jsme je tak
vraždili.
WAGNER:
&nb=
sp; Kdopak
by se tímhle mučil!
Copak nehřeje tě vědomí,
že's podle nejlepšího
svědomí
pomáhal tak, jak ses učil?
&nb=
sp; Važ
si otce, jako správný chlapec,
a s jeho věděním začni na
plný plyn
šplhat sám na ten příkr&yacut=
e;
kopec,
který možná dobude až tvů=
;j
syn.
FAUST:
&nb=
sp; Blaženým
ten, kdo stále doufá,
ikdyž nic nezná, a jenom to ví.
Kdo v moři omylů se koupá,
a rybu v něm nikdy neuloví.
&nb=
sp; Ale
nekažme si krásnou chvíli
těma vlezlýma výčitkama.
Podívej, jak slunce pod obzor píl&iacut=
e;
a nebe se pokrývá hvězdičkama=
.
musí si ta ohnivá koule odpočinout=
.
Proč jenom nemohu jako pták
také si nad zemí volně plynout!
&nb=
sp; Když
pozoruješ podvečerní zář
víš, že na světě nic ti
neuteče.
Šibalský vánek polechtá tvou
tvář,
jak horu potok, co po ní do řeky teč=
e.
&nb= sp; Bez hluku lesem pádí božská přízeň,<= o:p>
svůj kočár z mlh nemusí nikdy
namazat,
v moři údivu přinutí tě
stát,
v půlnočním jezeru hasí
její koně žízeň.
&nb=
sp; Však
doslova nic nemusí být bráno
a věčně mír vydrží
stěží.
Já vděčný jsem i za to
sladké ráno,
chladivou rosu, a vítr svěží.=
&nb=
sp; A
jasná mysl všechno změní,
člověk znova v ducha svého
věří. &nb=
sp;
Tak lehké jako fantazie a snění
není žádné kříd=
lo z
peří.
&nb=
sp; Protože
nerodíme se pro spaní,
ale s neklidnou duší pro
věčný čas.
Jak kohouti za ranního
svítání,
bolest a pochyby náš klid ruší
zas a zas.
&nb=
sp; Věčně
bude orel plachtit
nad hrdými vrcholky stromů.
Věčně se čáp bude pachtit<= o:p>
přes hory a moře zpátky domů.
WAGNER:
&nb=
sp; I
já rád porozjímám sám,
však smysl tvého neklidu nechytám.=
Plna harmonie je louka, i kvítka v lesu,
uznávám ty, kdo každého
ptáka znají.
Však přiznávám, že
víc než vřesu
se má zvědavost z knihy nají.
mrazivá noc se v slavnost změní,
každá hvězda rozfouká se ve
plamen,
a zatuhlá krev jak moře zpění=
.
FAUST:
&nb=
sp; Jestliže
jsi propad jedné vášni,
nikdy ji neopouštěj pro jinou!
To jen já jsem chtěl být
něčím zvláštní,
a teď se mé obě duše pominou!
&nb=
sp; Jedna
se drží jako klíště
pozemských slastí všemi orgá=
;ny.
Tu druhou zajímá víc, co bude
příště,
a všímá si věcí
výše nad námi.
&nb=
sp; Snad
jen ti duchové mají zvláštní dar,
mezi nebem a zemí se proletují.
Občas sestoupí, uprostřed zlat&yacut=
e;ch
par,
a lidem lepší, pestřejší
život ukazují.
&nb=
sp; Kdybych
tak tušil, alespoň malinko,
kde koupím ten plášť, ať
draze či levně,
co donese mě do té nové,
lepší země,
už bych mu zlatil ramínko.
WAGNER:
&nb=
sp; Nepokoušej
se vzývat nebezpečí!
Za každým rohem číhá
připraveno
vzít lidské štěstí
ztečí
a tvou pýchu zlomit přes koleno.
&nb=
sp; Ze
severní strany připlazí se jazyky,
vyhládlé jak se v zimě postí=
;.
Se zdvořilostí nedělají cavyk=
y,
a hned se do tvých uší pustí=
;.
&nb=
sp; Nadšený
zápal obývá polední kraje:
Nejdřív pár kapkami
osvěží vřes,
však než prohlédneš jakou notu
hraje,
na troud sežehne louku i les.
&nb=
sp; Rádo
poslouchá, a o to více škodí,
rádo nám slouží, aby mohlo
zrazovat,
jako král v hrdém rouchu chodí
a skrz lži a sliby zkouší nám
panovat.
&nb=
sp; Ale
pojďme, svět už je dost bledý,
vzduch chladný, a nad polem opar šed&yacu=
te;.
K večeru teprv oceníš obydlí!=
Však támhle nikdo nebydlí
- co tě tak zaujalo v té plískanic=
i?
FAUST:
WAGNER:
FAUST:
WAGNER:
&nb=
sp; Asi
nějaký pudlík, co ztratil pána
a teď neví kudy kam.
FAUST:
&nb=
sp; Proč
ale tolik času ztrácí s náma?
Sleduje nás - a hlavu zato dám
že jeho kožich vždycky zrudl,
když že připlížil od toho
potoka.
WAGNER:
&nb=
sp; Kdepak,
je to jen obyčejný pudl.
Asi ti něco vlétlo do oka.
FAUST:
&nb=
sp; Jakoby
nás chytal do nějaké sítě,
však ty magické smyčky ihned
mizí.
WAGNER
&nb=
sp; Vidím
jen, že skotačí jak dítě,
když místo svého narazil na
pány cizí.
FAUST:
&nb=
sp; A
už je tu. Teď nám asi packu dá.
WAGNER:
&nb=
sp; Tak
vidíš, pes, a žádná obluda:
Vrčí, štěká,
mává ocasem,
jako správný vořech kouká
úkosem.
&nb=
sp;
FAUST:
&nb=
sp; Ty
jsi mi ale pěkný ptáček!
WAGNER:
&nb=
sp; Já
bych řek': čistokrevný podvraťáček.
Když stojíš, tak čeká,
jak se hneš, hned štěká.
Pro větev do žita vrhne se,
botu až do řeky odnese.
FAUST:
&nb=
sp; Lísá
se jako dobroděj
- máš pravdu, není to
čaroděj.
WAGNER:
&nb=
sp; Když
si psa vycvičíš, a máš ho rád,
vznikne ten nejlepší kamarád.
Je jako děcko, jako tvůj žák,
nikdy nezradí tě, a miluje jen tak.
(Vejdou branou do města.)
2.3. Studovna
(Faust vejde i s pudlem.)
FAUST:
&nb=
sp; Už
jsem zpátky z lesů a luk,
teď hluboko ponořených do noci,
pln posvátných a řezavých m=
uk
- ty prý mají naší duši
pomoci.
&nb=
sp; I
srnka upadla do plachého spánku,
přestože má strach z tebe;
lidstvo nastavuje svou lepší strán=
ku,
kterou dostalo kdysi z nebe.
&nb=
sp; Sedni,
pudle! Proč se lekáš,
pro co tropíš takovouhle neplechu?
Marně na kamna i postel stěkáš,=
radši zalez do měkkoučkého pele=
chu.
&nb=
sp; Na
skalnaté pěšině jsi nás pěkně pobavi=
l,
i mě's zlákal běžet co to
dá.
Ale teď, když jsi se tak unavil,
dovol, abych zase chvíli velel já.
&nb=
sp; Venku
to sice pěkně studí,
však lampa plápolá pro radost.
Osvětluje nám pokoj, i něco v hrudi,=
aby srdce mělo jasu stále dost.
&nb=
sp; Rozum
zase začíná mluvit,
naděje stožár opět
vztyčí.
A mě to znovu začíná pudit
hledat kde pramen života klíčí=
;.
&nb=
sp; No
tak pse, přestaň už vrčet
a rušit moje vznešené úvahy
kousáním prkenné podlahy.
Chceš snad, jako lidé nevědomí=
;,
zesměšňovat čemu nerozumí?=
Všechno krásno i dobro které tu je=
jen jejich mozek obtěžuje,
protože chtějí v hlouposti trče=
t.
&nb=
sp; Bohužel,
už se ti ten kousek podařil
a můj božský klid se do větru
vypařil.
Na místě kde chvíli bystře te=
kla
řeka
mě zas jen bezradnost a žízeň
čeká.
&nb=
sp; To
věčné hledání osvícení
je tak trochu prevít.
Pokud nechceme nic slevit
skončíme brzy na koleni.
&nb=
sp; A
tak raděj usadím se v židli
a začnu zase číst si v bibli.
Náboženské nadšení
mě donese dál.
Překládat totiž originál
mě doopravdy rozpění.
(Vezme si Nový Zákon a
čte.)
že jedno slovo je na všechno trochu
málo.
Abych to tak moh' přeložit
musel by mi to někdo doložit.
Teď nevím, jestli ze mě nemluv&iacut=
e;
líh,
ale já bych napsal "Na počátku
byl hřích."
do knihy světa mi to moc nesedí.
Hřích že by vše hnal, jen
taková chyba milá?
Šoupneme tam: Na počátku byla
síla!
a pro smrtelníky příliš
neurčité.
Lidé chtějí akci, a nebo aspoň
šprým.
Po našem to bude: "Na začátku b=
yl
čin!"
&nb=
sp; Ale
teď už fakt přestaň kňourat,
na bibli furt štěkat
a u hlavy mi hekat.
Nebo ten dům začnu bourat!
Tenhle vrtichvost tady už nesnesu,
pošlu tě na jinou adresu,
anebo zpátky běž k lesu!
&nb=
sp; Stěžovat
si jdi třeba celému míru,
no tak prosím, místo dveří
už máš jen díru!
... =
82;e
bych včera moc ponocoval,
nebo se tolik přepracoval?
Ach ne, je to jasná zpráva
- ten pudl je velkej jako kráva!
Vypadá, že by sežral celou ves,
je to lev, nebo mamut, jenom ne pes!
Pane bože, co jsem si to za zrůdu
přivedl k sobě na půdu.
Oči žhnou, a hrůzu hrůz
mi nahání ten jeho obří sku=
s.
Kdybych ucítil jen atom síry
přisáhnu, že patří do
pekelné díry!
DUCH (ve
dveřích):
&nb=
sp; Nikdo
nic nezmění
zavřen ve vězení,
v pasti uvězněn starý liš&aacut=
e;k.
Směje se mu každý myšák.=
uvolní pouta,
vyskočí z kouta,
a běda pak myšce.
však měl by jsi vědět,
že když nenecháš ho sedět,=
umí se rozparádit.
FAUST:
&nb=
sp; Jak
poznati zvíře vprostřed přírody:
nejprve račte se mu podívati na nohy.
Mloka prozradí skvrnky,
skřítkové neposedí
chvíli,
duhový opar provází víly<= o:p>
a kopýtka mají zas srnky.
&n=
bsp; Kdo
nezná přírodní zákony
a její ato=
my
nepozná sílu
vesmíru,
Zemí neotočí,
mocné duchy si neochočí.
&n=
bsp; Vrať
se zpátky, mloku,
k pánu vodních toků,
a to stádo pijavic
ať odletí na měsíc
a vyžene mor
co přitáh' ten tvor!
&n=
bsp; No
tak dobře, příměří,
pes mým moudrům
nevěří,
však teď vážně,
krávo z pekla,
zda-li bys mi aspoň řekla,
jak moc tě přechází zr=
ak
při pohledu na tenhle znak.
&n=
bsp; Kouká
jak pobuda, =
však jsem si jist,
že ta obluda
umí i číst!
&n=
bsp; Nevídáno,
neslyšeno,
ale shůry požehnáno
a úředně potvrzeno!
&n=
bsp; Rozpínáš
se jako slon,
pokyvuješ jako zvon,
jenže moje mocné čáry<= o:p>
promění tě v šedé
páry.
&nb=
sp; Tak
naposled, a už jen stroze:
lehni pánovi k noze!
Nebo ti ukážu svou horší
tvář
a vytáhnu na tě kouzelnou zář=
!
Nečekej,
nečekej,
&nb=
sp;
(Mephistopheles vstoupí, obklopen
mlžným oparem, oděn jako potulný filosof.)
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Na
co tolik křiku, copak by pán chtěl?
FAUST:
&nb=
sp; Tak
v tom vězí to jádro pudla!
Cha, filosof, a takhle to přestrojení
zbabrat!
MEPHISTOPHELES:
&nb= sp; Inu, uznávám, že nejsi žádný šmudla,<= o:p>
to tvoje kouzlení mi dalo pěkně zabr=
at.
FAUST:
&nb=
sp; Jak
si říkáš?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Jak
může intelektuál,
jenž lidské bytí bere v potaz
a snaží se ho dostat dál,
vyslovit tak primitivní dotaz?
FAUST:
&nb=
sp; Každému
stvoření patří jméno
jeho skutkům a stavu přiměřeno.
Však u lidí nedosáh' bych mnoho zd=
aru
se jmény jako Lhář, Zrádce,
či Duch Zmaru.
Dám se poddat.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Umím,
jako z nebe modro,
páchat zlo, a hlásat dobro.
FAUST:
&nb=
sp; Z
těch hádanek bych se spíš zbláznit musil.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Inu,
jen jsem ti vysvětlit zkusil
co je pro mě skály tvořit,
vítr hnát a domy bořit,
jako kozel zahradničit,
všechnu snahu hned poničit,
být trochu rarášek i čert,
nádoba neklidu, a drsný žert.
FAUST:
&nb=
sp; Když
jsi duch, tak proč tě vidím?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Už
se zas za tebe stydím.
Však znám lidi a příliš =
jsem
se nelek',
že ten váš vesmír
považuješ za nějaký celek.
Co je tak zvláštního na ducha
hledět,
zvyklého dílem v světle, dí=
lem
ve přítmí sedět,
či plavat v noci, která jako kůž=
;e
líná
hrdý svět světla dokola
obepíná?
však na něm taky každý lp&iacut=
e;
až do zbláznění,
dokonce věší naň kdejakou ozdob=
u.
Radil bych, ať na to tolik netlačí,<= o:p>
dechu času stejně nestačí,
leda rychleji doběhnou do hrobu.
FAUST:
&nb=
sp; Už
vidím tu tvoji práci:
zahánět nudu, a při té
láci
ji nakupovat do foroty.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Inu,
než ráno vstávat do roboty
je lepší jen tak sledovat svět.
Ať se s ním jiní pachtí
vpřed,
já jím jen skrz naskrz fičí=
m
a nechci se zatěžovat ničím.
také nepohnou s horou velikou.
Skála bude věčně pozorovat
jak se lidské pokolení cpe i post&iacut=
e;,
aby z něj nakonec zbylo pár kostí,=
a mohlo se znovu začít omlazovat.
&nb=
sp; Cožpak
necítíš to vzrušení
když se kámen či voda
promění
v teplou a živoucí hmotu?
Ty když se plahočíš málo
či víc,
stejně nakonec změníš se v nic,=
ve vyhaslý plamen, děravou botu.
FAUST:
&nb=
sp; Vidím,
že mám to štěstí
mluvit s duší která se
vzpíná
podrobit ďábelské pěsti
zmaru, jež naše bytí
obepíná.
I můj hlas mi říká: v chaosu<= o:p>
řád a krásu hledat zkus.
MEPHISTOPHELES:
ale uznávám, že máš
dobrý vkus.
Však mohu teď už jít?
FAUST:
&nb=
sp; Jít
i přicházet můžeš kdy chceš,
nemohu přece bachařem být,
zvláště když vím, kdo
vlastně jseš.
Tohle je okno, tady jsou dveře,
i k letu komínem volno ti dám.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Přece
jen se mi ven špatně deře,
a před prahem pocit závrati mám.
Nemoh' bys vymazat tu stopu Drůda?
FAUST:
&nb=
sp; Pár
čáranek brání ti, abys vyšel?
Pentagram přece není nějaká
zrůda.
A jak jsi sem teda vůbec přišel?
Co já vím, ta malůvka
věčně tu je.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; S
takovými věcmi se nežertuje.
Ten obraz není vidět ze dvora,
dubová futra se ti kroutí.
FAUST:
&nb=
sp; Ta
geometrie je pěkná potvora.
Tvé zajetí mě ale rmoutí!
Uznej však, že jsem v tom nevinně.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Jako
pudl přehlíd' jsem v té rovině
tu hrůzu, když jsem šel sem.
A teď, jako ďábel, nemůžu =
ven.
FAUST:
&nb=
sp; No
a okno by se ti nelíbilo?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; To
by na věci nic nezměnilo.
Když nevylezu kudy jsem vstoupil,
stane se ze mě tvůj sluha.
FAUST:
&nb=
sp; Vidím,
že i v pekle se žije pěkně ztuha.
A s tím pudlem jsem neprohloupil.
Což takhle uzavřít malinkou
smlouvičku?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Když
mi konečně nadzvedneš pokličku,
tak bych si svobodu i vykoupil.
Ale musíme to dobře probrat.
Jen mě, prosím, zatím pusť,
začínám mít z ohně
půst.
Zítra se k té dohodě zkusíme
dobrat.
FAUST:
&nb=
sp; Počkej
aspoň okamžik,
na tvé novinky se celý třesu.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Pusť
mě, už slyším z pekla křik!
Zítra ti celý štos novin snesu.
&nb=
sp; =
&nb=
sp; =
&nb=
sp; =
FAUST:
&nb=
sp; Nejsem
to já kdo tě vodil,
vešel jsi k nám jako pán.
Když bych tě hned zpátky pudil,
zas navěky bych zůstal sám.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No,
snad můžem být i kamarádi
a nějaký čas prožít spol=
u.
Ikdyž u nás tomu nejsou rádi,
návštěvy si zvou přímo
dolů.
FAUST:
&nb=
sp; Výborně,
odteď zas svobodu máš.
Jestlipak mi hned ukážeš co doopravdy
znáš?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Vidím,
kámo, že vznášíš nárok
poznat co jinému stačilo by na rok,
přestože na to jen pár hodin
dáš.
nevidíš zase tak úplně
běžně,
a není to pouhé snění.
Dát poznat můžem ti
dráždivé vůně,
jídla, po kterých jazyk
žádostí stůně,
a pocity, co tě navěky změní.
&nb=
sp; Však
opusťme království řečí
a vezměme to dobrodružství
ztečí!
DUCHOVÉ:
&nb=
sp; Jestli
budete moci,
temné klenby noci,
poutníkovy dokázat
že umíte ukázat
vlídnější nebeskou
tvář?
&nb=
sp; Rozpusťte
kde se dá
šedé mraky,
svit hvězd ať dopadá
na zem kam taky
slunce posílá svoji zář.
&nb=
sp; Obloha
hojí,
duše pojí,
světla ohyb
v krásu promění,
i kolo zapomnění
uvede v pohyb.
&nb=
sp; Cesty
se vlečou,
jak řeky tečou
krajem kde sečou
trávu vonnou.
&nb=
sp; Dojmy
tam prýští
mezi mosty,
rodí se a tříští,
v moři tonou.
&nb=
sp; Letorosty
úrodu příští
hroznů co zrají
hrdě podpírají.
Během roku
z žuly kámen
změní se v pramen
lahodného moku.
&nb=
sp; Nepocítíš
hoři,
když vydáš se k moři,
ani tě nezabolí
s potokem co hučí
sestoupit do údolí
kde včely bzučí.
&nb=
sp; Nech
se jen dojmout,
nezkoušej pojmout
proč slunce svítí,
zemi rozdrásá,
a barevnou nití
ji zas opásá.
&nb=
sp; Slyšíme
víly
které nás chvíli
tancem zabaví
neb sedět nečinně
v lesní tišině
je strašně unaví.
mořem do dáli,
někoho baví
lézti na skály,
a ten se vznáší
když nudu plaší.
nebo cestou se dej,
a měj radost!
MEPHISTOPHELES:
svého hocha jsem přivedl do hluboké=
;ho
spánku!
Zdá se, že teorii jsme už uděla=
li
zadost!
Inu, lidský tvor ďáblu
nestačí
když ho svými kouzly
obtáčí,
plave s ním v moři snění
a sál zázraků dokola
vytáčí.
Tak koukej, jak se naše role změní,<= o:p>
když na ten tvůj vzácný dub
vezme krysa ostrý zub.
&nb=
sp; Pane
švábů a potkanů slyš:
vyber svou nejtlustší myš,
ať nám ty dveře do pokoje
pěkně dokola ohobluje.
Jde jí to skutečně dojemně,
záležet ať si dá na
čárkách u země.
Ještě pár hryzů do
posledního hrotu
a už jen díra zbyla z mého plotu.<= o:p>
Nenech se rušit ve svých snech,
potkáš mě, Fauste, v jiných
dnech.
FAUST (vzbouz=
í
se):
&nb=
sp; Tak
moje naděje jsou pryč?
Nic nezbylo po ďáblovi,
nevidím ani tu tyč,
kterou jsem házíval po pudlovi.
2.4. Studovna
Faust a Mephistopheles.
FAUST:
&nb=
sp; Někdo
klepá? Dále! Kdo mě zas rušíš?
MEPHISTOPHELES:
Já.
FAUST:
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Třikrát
to říct musíš!
FAUST:
&nb=
sp; No
tak ještě, dále!
MEPHISTOPHELES: =
&nb=
sp; Tak
je mi to sympatický.
Myslím, že se domluvíme
a tvé chmury rozptýlíme.
Přicházím sem, jako vždycky
přestrojen, za mladého šlechtice,
na hlavě opéřená čepice,=
vesta je z hedvábné látky
a u boku dlouhá ostrá dýka.
protože kdo se s lidmi stýká,
překážky zdáním
lépe ošidí
a z života více uvidí.
FAUST:
&nb=
sp; Ať
jsou šaty jak chceš nóbl,
neskryjí nikdy všechen póvl.
Už jsem starý na tohle dětinsk&eacut=
e;
hraní,
přesto však ještě mám
nějaká přání.
všude jen slyším: musíš =
se
uskrovňovat!
To je ta věčná píseň,
kterou nám pucují uši,
místo aby nám léčili
tíseň,
jásají, jak nám sluší=
;.
když pomyslím na ty trpké hodiny,<= o:p>
které se povlečou do
stmívání,
aniž se mi splní přání
jediný.
&nb=
sp; Vždy
když si něco usmyslím,
nad vší tou marností zatrnu,
na sílu osudu pomyslím,
do rukou dostanu obrnu.
&nb=
sp; Ani
v noci, hodinu za hodinou,
mi spánek nepřináší
pomoci.
Ikdyž se schovávám pod peřino=
u
divoké sny mě honí jak žraloc=
i.
&nb=
sp; A
přec v prsou mi sídlí zvláštní
síla,
slibuje, že mi ke štěstí
pomůže.
Ale aby proto něco učinila,
k tomu se má vůle nevzmůže.
&nb=
sp; Když
na to pomyslím je mi k blití,
ukončit přál bych si takové
žití!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Přesto
však drahé je ti to bytí!
FAUST:
&nb=
sp; Vždyť
představ si tu eleganci
když prsa vítěze, která
žárem tlukou,
přistanou po divokém tanci
v lačných dívčích ruko=
u.
Všechny síly bych chtěl najmout,
abych se tak moh' dát zajmout.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; A
pro jistotu si nalíčit stoličku
a na ní připravit plnou skleničku.
FAUST:
&nb=
sp; Za
to špehování mám na tebe zlost!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Všechno
nevím, ale je toho dost.
FAUST:
&nb=
sp; Nemám
dojem, že z toho bahna,
v němž jsem se už začínal
topit,
je cesta vzhůru nějak snadná.
Že bych se ještě moh' vzchopit!
&nb=
sp; Chci
přestřihnout pentličky a pásky,
které mi mou duši dusí,
všechny záliby a falešné
lásky ,
pryč z hnízdečka co se mi tak
hnusí.
&nb=
sp; Už
neuslyším pitomoučké předsudky,
neuvidím duchaprázdnou show,
myšlenky neuvězním do budky,
tajit nebudu vášeň svou.
&nb=
sp; Zmizne
i sen, který mě zavádí
hledat prachzbytečné pozlátko,
být otrokem žen a dětí, i toh=
o co
navádí
vlastnit hory i lesy, nebo aspoň
párátko.
&nb=
sp; Sbohem
peníze, poslové přetvářky,
původci mnoha statečností,
naplňující náš svě=
;t
polštářky
a vagóny dalších
zbytečností.
&nb=
sp; Vzdávám
se smyslných objetí,
víno ať dopijou hosti,
volám zmar víře, naději i
dojetí,
hlavně však trpělivosti!
SBOR DUCHŮ (neviditelných):
&nb=
sp; Pryč
jít!
&nb=
sp; Pryč
odsud.
Jen chtít
zničit pěstí
svoje štěstí
bez bolestí
&nb=
sp; jak
osud!
zpátky ji zase
&nb=
sp; Smrtelníka
ať utíká
znovu se vzchopit
své jiskry chopit,
ikdyž horká je.
nepropadneš sítem,
doletíš do ráje.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Poslechni
si, jak moji malí
už vyvádějí,
abychom volnost sobě dali
nás navádějí.
&nb=
sp; Obout
si boty,
pryč ze samoty,
ochutnávat tajů
šťavnatějších krajů.<= o:p>
&nb=
sp; Nenech
zármutku jeho lupy,
dusí tě jak žába na prameni,<= o:p>
a ti tvoji lidé jako supi
na stromě číhají připrav=
eni.
&nb=
sp; Abys
ty svou káru jemnou
nemusel tak namáhat,
já ti budu pomáhat,
když své kroky spojíš se mnou=
.
&nb=
sp; Svědomí
si nemusíš zatěžovat,
nohy to nebude obtěžovat,
vím, jak je to těžký
chodit všude pěšky,
a sám se lopotit ztuha.
Teď jsi pán. A já tvůj sluha!=
FAUST:
&nb=
sp; A
co zato?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No,
tvým vděkem vzal bych zadost.
FAUST:
&nb=
sp; Ne,
ne, vím že to neděláš pro radost
a krk dám nato,
že slízneš nakonec tu
největší kost.
Kde je zakopaný háček
mi teď prozraď bez vytáček.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Když
procházet budem města a pole,
udělám, co ti na očích
uvidíme.
Až po všem ale, sejdeme se dole,
tu naší minci na rub otočíme.=
FAUST:
&nb=
sp; Jaký
pak bude život dolejší
je mi v téhle chvíli vedlejš&iacut=
e;.
a třeba si lecjaký přítel
drzý
už chystá pro mě slzy,
doufám, že ještě není tak
brzy.
A poté ... co se má stát, ať=
; se
stane.
&nb=
sp; A
to co bude nahoře, či dole, se uvidí.
Až pod černým víkem bude se
slušet
zkoumat, zda se tam miluje, či
nenávidí.
Teď o tom nechci vůbec nic slyšet.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Také
myslím, že by ses mohl odvážit.
Vždyť k tomu ještě musí=
53;
uvážit,
že předvedu ti kousky, co by ti
každý záviděl
- kdyby je ovšem někdy uviděl.
FAUST:
&nb=
sp; Cožpak
mi může dát chudý pekelník
víc než by vymyslel pozemský
smrtelník
ve svém vznešeném bytí?
Jídlo které nenasytí,
vůz co nelze zastaviti,
nebo mi snad chceš přihrát
hru jež nejde vyhrát?
projevuje nekonečnou přízeň,
přitom už kámoši ruku
podává
a zítra zanechá jen zaslouženou tr=
ýzeň?
&nb=
sp; Chtěl
bych alej věčně plodících stromů,
a také jahodu jež stále chuť
mění.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Klidně
ti jich přinesu pár domů,
taková přízemnost pro mě nic
není.
Ale stíny už začínají
blednout,
což takhle v klidu něco sníst.
FAUST:
&nb=
sp; Ó
jistě, jen si rač sednout,
já také už jen hladem jsem si jist=
.
svých divuplných dobrodružstv&iacu=
te;
zvonec.
Ale kdybys mě zas chtěl jen pohoupat,
byl by to tentokrát můj konec.
&nb=
sp; Jdu
s tebou hned ráno!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
tedy ujednáno!
FAUST:
&nb=
sp; Vidíš,
jak jsem se rozmluvil!
Přestože chceš ustřihnout můj
knot,
učaroval's mě tak, že jsem si tě
namluvil,
a rád se nechám stáhnout do temn=
ot.
&nb=
sp; Pak
mě pouta mohou rdousit,
ty svou touhu můžeš naplnit,
kmotra svoji kosu brousit
a můj čas tak řádně vyplni=
t.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Upozorňuji
tě, že máš poslední možnost si to rozmysl=
et.
FAUST:
&nb=
sp; Však
já vím, co říkám,
na podvod bych nedovedl ani pomyslet.
Tvůj společník ti neuteče nikam=
,
ani nechce žádný podraz vymyslet.<= o:p>
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; I
já přisahám při červeném safíru,=
že svoje povinnosti do písmene
vyplním.
Teď věnujme se jídlu, ale před
vařením
bys mi mohl podepsat tenhle kousek papíru.
FAUST:
&nb=
sp; Á,
náš puntičkář chce papírové
výztuže!
Cožpak nevíš, jak pevné je sl=
ovo
od muže?
že u poctivého člověka
uděláš líp,
když ho nenecháš vše jak vola
opakovat.
Že až s ním zahyne jeho slib?
&nb=
sp; Jen
když obejdou se bez pera
a spolehnou na čisté objetí,
které jim poskytuje důvěra,
se lidé teprv volně rozletí.
&nb=
sp; Však
dnes se lejstra šíří jako mor-
spor asi aby mohl zvážit soudce
nestranný.
Učitel, kuchař, nebo sedlák z hor,
každý je z těch papírů
posraný.
&nb=
sp; Vidím,
že i mně samotnému
nezbyde, než zapadnout do systému.
Řekni si, jak to to tam u vás
píšete
- strojem, brkem, uhlem, a nebo snad kříd=
ou?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Zeptej
se nějakého dítěte
čím psát smlouvy když če=
rti
přídou.
Vsadím se, že už to prvé
řekne: nejlepší je kapka krve.
FAUST:
&nb=
sp; No,
když v té vaší továrně
trváte na té staromódní
šaškárně...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Krev
je ta nejpříhodnější šťáva.
FAUST:
&nb=
sp; Jen
se neboj, že to chci vzdát.
Vím, že jen ten kdo dává
může také občas brát.
&nb=
sp; Já,
starý náfuka, jsem se už dovtípil
abych, jako vrána k vráně sed&aacu=
te;,
se tvého stavu více neštíti=
l.
ať žije zapomnění,
ve které se promění
vše, co mi dnes nedá spát.
daleko od skutečnosti,
kde se každý zázrak může
stát.
&nb=
sp; Proč
se pořád někam tlačit,
úspěchy rudě, a prohry modře
značit,
a trpět jak střídavé pá=
;dy
i přízně
nás jen hloub vrhají do časov&eacu=
te;
trýzně.
Nestálý, divoký, obratný =
jako
hrom,
to je člověk, to je celý on.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
vidíš, už ti přihořívá
- protože nemáte měřítko=
ani
cíl,
musíte jen mlsat a užívat
krásných chvil,
a nakonec stát se tím co vás
rozehřívá.
&nb=
sp; Tak
nebuď labuť a pojď se mnou.
FAUST:
&nb=
sp; Vždyť
slyšels', že neodporoval jsem ani jednou.
Ať se třeba tvá příze=
28;
v muka promění,
vzývám milovanou nenávist,
osvěžující zničení.
&nb=
sp; Z
ušlechtilých tuh už nic není
a jsem připraven za to pykat.
Má pýcha se v pokoru promění=
;
a s každým si zase začnu vykat.
&nb=
sp; Uvidíš,
jak duch obrácený k výšinám
s tebou teď spojí své cesty
příští,
sleduje tě po všech pěšiná=
ch
a nakonec se o stejnou skálu
tříští.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Nač
ta skepse! Zatančíš si tance
kterých na světě není
a okusíš jídla která v kus
žvance
ti navždy kaviár změní.
&nb=
sp; Líp
už bych ti to nepřiblížil,
to už zná jenom bůh
který, aby si neublížil,
nás poslal čichat pekelný puch
a vám zanechal onen přízemní
ruch.
FAUST:
&nb=
sp; Tak
jdem!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Jistě;
jen upřesnění pouhé:
čas je krátký, ale uměn&iacut=
e;
je dlouhé.
Abych se za úspěch mohl zaručit,
musíš se nechat trpělivě
poučit.
Když skutečně chceš cestu
zúročit
pomohlo by ti velice
osvojit si trochu způsoby šlechtice.
v chrtí se shlížej rychlosti,
vezmi i ohnivou italskou krev,
a přidej špetku severské
stálosti.
statečně jako rek,
pamětliv, že boji nejvíce vadí=
;
přílišná pýcha a vztek=
.
&nb=
sp; Kdybych
ti chtěl nějaký vzor nastavit,
musel bych tě panu Mikrokosmu představit.
FAUST:
&nb=
sp; Co
po mě vlastně chceš,
jak mám být lev, když jsem jen
veš,
mám snad předstírat nějakou
lež?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ne,
ne, zůstaneš co jseš.
I pod tisíci parukami,
i kdyby končily až nad nohami,
zůstaneš tím též.
FAUST:
&nb=
sp; Stejně,
jinými slovy, je to na nic,
jak moc jsem se vypiplal,
co ovládám, a v čem jsem ješt=
ě
panic,
jestli pojdu jako chudák nebo král?
Všechna ta práce zanikne v času,
nezastavím ho ani o půl vlasu.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ale
to zas vidíš tyhle věci
jak je všichni lidé vidí.
O všechny radosti se přeci
tímhle způsobem sami šidí.
&nb=
sp; Když
ti kat utne hlavu,
zlomí žebro, vyrazí zub,
musím snad já smutnit pro popravu,
když na mně nezkřivil jediný ch=
lup?
&nb=
sp; Hlupák
je, kdo slzy roní
že má bolesti v nohou.
Proč se místo toho neraduje z koní=
,
kteří tryskem běžeti mohou?
Vždy si dr&#=
382;
čelo trochu výš,
ať do světa dále uvidíš.=
Nač si z chmur stavět houští
a bahnit se ve vodě zkažené?
Osel jsi, naříkáš v pouš=
ti,
a přitom stojíš v trávě
zelené.
FAUST:
&nb=
sp; Co
mě tedy ještě naučíš?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Mnoha
radami nechci tě urazit,
ale nenech se mučednictvím nakazit;
tvor který mračí se a studí=
jen sebe a okolí nudí;
nezáviď sousedovi jeho pupek,
snaž se být realista,
kdo vaří z bramborových slupek,
ten nepochutná si dozajista,
a co znáš, nevytrubuj do světa.
FAUST:
&nb=
sp; Nečeká
venku můj žák?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ale
jistě, ubohý popleta,
nenecháme ho stát jen tak.
Pojď, dej mi tvůj kabát a čepic=
i,
třeba mi padne.
&nb=
sp; =
(Obléká
se.)
Starosti neměj žádné,
za čtvrt hodiny se tu sejdem v sednici
připraveni k naší jízdě
ladné!
&nb=
sp; (Faust odchází.)
MEPHISTOPHELES (ve
Faustových šatech):
&nb=
sp; Pryč
s rozumem a vědou
jakou obyčejní lidé vedou.
Od ducha lži, bez rozpaků,
přijmi nůši divů a
zázraků.
&nb=
sp; Ukážu
ti jaký skutečně
vede život náš duchovní cech.=
Svobodu poznáš, a konečně
vyzveš na souboj statečně
ten otravný přízemní
spěch.
&nb=
sp; Nech
si o té pouti zdát,
když naléháš tak neoblomn =
3;,
potáhneš se za mnou jako smrad,
a ikdyž jsi žil málo plodně,
teď se v té marnosti budeš brodit.
Vždyť trochu dobrého jídla a
pití
nakonec nemůže ti škodit
před koncem pozemského žití.<= o:p>
(Vejde student.)
STUDENT:
&nb=
sp; Čekám
tu jako na úřadu,
protože vás prosím o radu.
Jsem vždy celý blažený,
když mi poradí někdo tak
vážený.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Vaše
zvídavost mě těší,
ta váženost poněkud děsí=
.
Co pro vás můžu udělat?
STUDENT:
&nb=
sp; Nejraději
bych u vás začal studovat.
I když říkali mi otec i matka,
abych raději myslel na zadní vrátk=
a,
rozhodl jsem se vzdálit z domu.
Jen s odvahou. A trochou peněz k tomu.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Takové
nadšence tu vidíme rádi.
STUDENT:
&nb=
sp; Jenomže,
víte, mně strašně vadí
tyhlety studené stropy, vysoké haly,
připadám si v nich takový mal&yacu=
te;.
Všechno je ve škole jakési
škrobené,
křesla i tváře mají potahy
kožené,
a místo abych sledoval přednáš=
;ek
smysl
cítím, jak ztrácím sluch,
zrak, i mysl.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ale
to je jen síla zvyku.
Kojenec prs také hned necucá.
Však jak si lízne, bez cavyků
se jako klíště s chutí
nacucá.
I vy, když překonáte tu
formální pachuť,
přijdete moudrosti teprve na chuť.
STUDENT:
&nb=
sp; S
vámi na to určitě budu stačit.
Ale řeknete mi, jak mám vlastně
začít?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Možná
je ten dotaz příliš nízký,
ale jaký obor je vám vlastně
blízký?
STUDENT:
&nb=
sp; Chci
se držet osvědčené značky
a ne ztrácet čas studiem nějak&eacut=
e;
hračky.
Záhady hlubin i výšek objasn&iacut=
e;
jistě
jenom poctivá a solidní věda.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
to jste na správném místě.
Ale pozor, jen tomu, kdo opravdu hledá.
STUDENT:
&nb=
sp; Jsem
připraven tělem i duší
se k věci přímo postavit;
nezapírám, že pro studenta se
sluší
ve vhodné době se i náležit&#=
283;
pobavit.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Uznávám,
že času je stále málo,
avšak s chladnou myslí víc, ne&=
2;
by se zdálo.
I proto bych vám radil velice,
milý příteli, věnovat se logi=
ce.
Pokud se jí přiučíte,
mysl v skřipci pomučíte,
váš duch už záhy
sjede do sáňkařské drá=
hy
a přestane skákat sem a tam
jako když má stihomam.
&nb=
sp; Jednoho
rána pak zažijete probuzení
kdy se vám zasteskne po učení,
a stejně jako teď musíte jíst=
a
pít
nebudete bez něj spokojeně žít.=
&nb=
sp; Ta
tajuplná činnost hlavy
mi připomíná tkalcovské sta=
vy,
to zdánlivě bezcílné
špulek rojení.
Člunek si vevnitř sem-tam sviští=
;,
ale jeden pohyb znamená tisíce spojen&i=
acute;,
a na konci se plátno blyští.
&nb=
sp; U
vás mají filosofové podoby
nejčastěji rozložené na body,
za prvé se s druhým bratří,=
a možná tam třetí
patří,
čtvero by se samo bálo,
že před pátým má trochu
málo.
Co nejvíce do sebe natlouci,
abyste tkali jak pavouci.
&nb=
sp; Proč-že
létá muška?
Zkoumám ji, jakoby to byla tužka.
Po chvilce skončím s haldou
součástek
užitečných méně než
kufřík natáček.
A i ta všemohoucí chemie
nakonec objeví jen to, co v ní je ...
STUDENT:
&nb=
sp; Nějak
přestávám sledovat nit ...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Však
musíte tu déle být,
naučit se po podstatě pídit
a znalosti náležitě tříd=
it.
STUDENT:
&nb=
sp; V
hlavě se mi z toho točí
dvacet parních kolotočí...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Také
byste udělal chybu velikou,
kdybyste opovrh' metafyzikou.
Ta pomůže vám uchopit
co člověk technický nedoká=
82;e
pochopit,
co je, jakožto i to co není,
jak marné je slovo, i co změní.
&nb=
sp; No,
zezačátku to neberte rozběhem,
a začněte s pravidelným rozvrhem.
Pět hodin denně bude stačit
těsně,
pokud se ale naučíte začínat
přesně.
&nb=
sp; Do
věcí hloub uvidíte,
když se předem připravíte.
Zejména s pevnou oporou v knihách
nemusíte skákat jak veš po
pihách.
&nb=
sp; Zběhlost
v psaní, dodávat snad není třeba,
že musí být váš
denní chleba.
STUDENT:
&nb=
sp; To
patří samozřejmě k tomu.
Ať to jsou vzorce nebo básnění=
;,
nakonec z toho nic není,
když si to nepřinesu na papíru
domů.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
jaký tedy dáme směr vašemu učení?
&nb=
sp;
STUDENT: &=
nbsp;
MEPHISTOPHELES:
Dostal byste sice důkladné
školení
co je zákon a kde začíná
právo;
kdo je muž, kdo je žena, a kdo děd&iac=
ute;
pečlivěji než je zdrávo
tam v těch tlustých knihách
sedí.
&nb=
sp; Nakonec
však hřích se stane z milování,
chrabrý rek skončí na koleni,
a po spravedlnosti, se kterou jsme narozeni,
zbyde jen trpké pousmání.
STUDENT:
&nb=
sp; Váš
příklad mě jenom nutí
setrvat v mém rozhodnutí.
Také jsem uvažoval o studiu teologie...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Na
vašem místě na božské legie
bych si přestal dělat chutě hned.
Mohl byste vybočit na špatnou cestu
a nerozpoznat onen prudký jed
skrývající se ve
slaďoučkém těstu.
&nb=
sp; Nejlépe
bude, když sám sebou zůstanete,
na slova svého učitele se spolehnete,
a místo neurčitých pocitů a
dojmů
se budete držet osvědčených
pojmů.
Vzhůru do chrámu vědění!=
STUDENT:
&nb=
sp; Ale
slovo bez významu nic není!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Inu,
to se často budete učit,
nežli se s významem mučit,
raději v slovech hledat spasení.
&nb=
sp; Když
se k nim umíte postavit
můžete s nimi pyramidu vystavit,
a pokud jim ještě budete věřit,
nikdo ji nedokáže zbořit.
STUDENT:
pomalu začínám tušit,
že vás mé otázky
začínají rušit.
Přesto, co si myslíte o medicín=
83;?
&nb=
sp; Pár
roků je čas strašně krátký
na takové množství látky,
a i při velké píli
to může být nad mé síl=
y.
MEPHISTOPHELES (pro
sebe):
&nb=
sp; Na
ďábla, který sbírá duše,
jsem zatím mluvil nějak suše.
(Nahlas.) No, neříkám, že ji
zvládne každý,
ale když se trochu necháte poučit,
přidáte selský rozum, tak navž=
;dy
už vám mohu úspěch zaruč=
it.
&nb=
sp; Babrání
se v anatomických detailech je dnes překonaná
záležitost.
To je jako byste chtěl strávit nů=
82;.
Konat přímo, a nedat nemoci
příležitost,
umí dnes dokonalý lékař a m=
už.
&nb=
sp; Se
základem znalostí se nemusíte bát,
zvláště když nejste tak
úplně hloupý.
A když si na svém zůstanete st&aacut=
e;t,
lidé to od vás bez
váhání koupí.
&nb=
sp; Pomyslete,
jak vás potřebují ženy!
Jaký by to byl dobrý skutek
rozptylovat jejich obavy i smutek,
a tišit ty jejich věčné steny.<= o:p>
a budete je mít všechny pod pokličko=
u.
Hlavně titul schopnosti dokáže.
S ním poslední pochybnosti zmizí=
.
Také vás odliší od kdejak&e=
acute;
pakáže,
které jsou moudro i um úplně
cizí.
&nb=
sp; Sebejistě
rozdávejte recepty;
sešit kam si píšete koncepty
ať má obal z pravé kůže.=
A z kapsy trochu čouhat může.
STUDENT:
&nb=
sp; Tak
tady už začínám vidět, která bije!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Šedivé,
drahý příteli, jsou všechny teorie,
a věčně zelený je strom
života.
STUDENT:
&nb=
sp; Jako
hrom mě omračuje každá novota,
a do nových směrů mohu růst
díky slovům z vašich úst.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; To
vám chci přát.
STUDENT:
&nb=
sp; Vaše
moudrost umí hřát.
Smím od vás, když jich máte=
tolik
v malíku,
chtít jednu přímo do svého
deníku?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ale
jistě. (Píše a
vrátí ho.)
STUDENT (Čte.):
(Podtrhává si to a
rozloučí se.)
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Jen
si čti ten starý šplecht, a ještě ti radí=
m
těšit se na zasloužený vejminek=
ve
starobinci hadím.
(Vstoupí Faust.)
FAUST:
&nb=
sp; A
co teď?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Kam
chceš, leť.
Skrz velký i malý svět
můžeš jako kůň tryskat
a ještě si přitom užívat a
výskat.
FAUST:
&nb=
sp; I
při své omšelosti
zůstával jsem v nevinnosti
pokud jde o cizí kraje.
Nikdy jsem neměl dost smělosti,
abych odkryl jejich taje,
a poznal tak svět v jeho sytosti
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Můj
příteli, všechno ještě můžeš
mít,
stačí o sebe se opřít a oprav=
du
žít.
FAUST:
&nb=
sp; Teď
ale k praktickým otázkám stočím:
kde máš na cestu koně a bryčku s
kočím?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Pro
naši dopravu tu mám zvlášť
pohodlný létající
plášť.
Aby platila lhůta záruční,
můžeš mít kufr jen
příruční.
A přestože startuje jemně,
je třeba držet se pevně.
Slyšíš, jak začal šustit t=
ajemně?
Právě jsme se odlepili od země!
2.5. Hostinec v Lipsku
Rozjaření hosté
FROSCH:
&nb=
sp; Nalijte
si ještě. Proč se nebavíte?
Smutnějc než houf slepic tu dnes
okouníte.
Mám snad vylízt na svoji stoličku<= o:p>
a dělat vám veselou opičku?
BRANDER:
&nb=
sp; Sedni,
a buď hodný chlapeček.
Nevyváděj zase jak blbeček.
FROSCH (vylij=
e mu
víno na hlavu):
&nb=
sp; Tady
máš za to dáreček!
BRANDER:
&nb=
sp; Ty
jsi prase!
FROSCH:
&nb=
sp; V
celé své kráse!
SIEBEL:
&nb=
sp; No
tak, chlapi, neblbněte,
a radši odsud vypadněte!
Na trávě se perte zase.
ALTMAYER:
&nb=
sp; Pomóc,
tenhle kabrňák
mi chce dát přes frňák!
SIEBEL:
&nb=
sp; Sněz
si v klidu ten svůj žvanec,
a nebo si sbal svůj ranec!
FROSCH:
&nb=
sp; Správně.
Ven s každým kdo se uráží!
O hé, chachá!
ALTMAYER:
Uáá, chachá!
FROSCH:
&nb=
sp; A
další sud se naráží!
(Zpívá)
&nb=
sp; Stará
dobrá Římská říše,
tak už se vzchop přeci ...
BRANDER:
&nb=
sp; Fuj.
Snad bys nechtěl, ve své pýše,
se motat do politických věcí.
Víš dobře, že to jsou jen kecy,=
protože ty i tví kamarádi
jste jen rádi že jste rádi.
&nb=
sp; To
jiní třímají otěže,
volí krále i papeže,
a poznají kam si sednout,
když si chtějí židli zvednout.<= o:p>
FROSCH (zp&ia=
cute;vá):
&nb=
sp; Ta
naše paní Alice
líbá jak tygří samice.
SIEBEL:
&nb=
sp; Před
takovou by se měl radši chránit.
FROSCH:
&nb=
sp; Ne,
v líbání mi nebude nikdo bránit.
(Zpívá)
&nb=
sp; Kdo
to kouká do noci,
kdo to tak chce pomoci
zkrátit si nudné spaní.
SIEBEL:
&nb=
sp; Pochlub
se radši, jak to bylo s tou paní
která nás málem nedávno
svedla
posadit všechny do svého sedla.
&nb=
sp; Nejstaršího
berana v oboře,
nebo skřeta z pichlavého houšt&iacut=
e;
bych ze srdce přál té potvoře=
.
&nb=
sp; Z
masa a kostí, s pohledem rovným,
je pro ní člověk příli&#=
353;
hodným.
kdo si sám pomoci nemůže.
BRANDER (bouc=
há
do stolu):
&nb=
sp; Tak
poslouchejte, lidi,
to, že umím a žiju rád,
nejsem z těch, co jiné šidí,<= o:p>
na mě snad každý vidí;
teď vám dárek musím d&aacut=
e;t.
Zkrátka, zahoďte tíseň
a poslyšte mou nejnovější
píseň:
(Zpívá)
&nb=
sp; Vlezla
myška do spíže,
jí tam sýr, másla celý
šutr,
pak si dala lanýže,
stoluje jak doktor Luther.
&nb=
sp; Kuchařka
vzala jed,
myšce je úzko hned,
jako při veliké lásce.
CHÓR (=
rozjařeně):
Jako při veliké lásce.
BRANDER:
&nb=
sp; A
tak se myška souží,
nohy ji sotva už slouží,
pije i vodu z louží,
skrz dům se matně plouží.
&nb=
sp; Dávno
má už všeho dost,
necítí radost ani zlost,
jako při veliké lásce.
CHÓR:
&nb=
sp; Jako
při veliké lásce.
BRANDER:
&nb=
sp; Ještě
na konci týdne
v kuchyni motá se zmámeně,
v neděli zahyne bídně
a naposled vydechne ztrápeně.
&nb=
sp; Kuchto,
máš ráda když
naposled dofuní myš,
jako při veliké lásce.
CHÓR:
&nb=
sp; Jako
při veliké lásce.
SIEBEL:
&nb=
sp; To
je mi ale divná čeládka!
Teď o trávení a jedu slyš&iac=
ute;
a smějou se jako ubohá telátka.
BRANDER:
&nb=
sp; Tak
pánu se zželelo myší!
ALTMAYER:
&nb=
sp; No
to víš, prasečí bříška
se smějou jen čemu stačí
a nafouklá mrtvá myška
je přirozeně v hlavě tlačí=
.
(Vejde Faust a Mephistopheles.)
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Nejlépe
splním svoje povinnosti
když uvedu tě do správné
společnosti.
Uvidíš, jak lehce žít
dokáže lid
jenž umí každý den ve
svátek proměnit.
&nb=
sp; S
trochou vtipu a haldou lenosti
se naparují jako lesní kanci.
Výskání při poháru n=
ebo
tanci
jsou pro ně ty nejvzácnějš&iacu=
te;
cennosti.
Uslyšíš vřískat bí=
;lé
medvědy na severu
když jim hostinský nalije na sekeru.
BRANDER:
&nb=
sp; Obličej
udivený, a zároveň smělejší
mi napovídá, že ti dva nebudou
vezdejší.
Nejsou tu určitě víc než hodinu=
.
FROSCH:
&nb=
sp; Na
tom něco bude. Celé Lipsko znám líp než svou
rodinu.
Je to něco jako Paříž, svoje li=
di
tvoří a označuje.
SIEBEL:
&nb=
sp; A
co tě na těch hostech tak omračuje?
FROSCH:
&nb=
sp; Nevím,
ale určitě to z nich dostanu.
Až k nim taková pátá
šestá sklenka doputuje,
hlava i pusa se jim skloní pěkně na
stranu.
Asi pocházejí z nějakého
nóbl domu,
sedí hrdě a mračí se
pyšně k tomu.
BRANDER:
Jsou to
obchodníci, podle obleku!
ALTMAYER:
&nb=
sp; Možná
...
FROSCH:
&nb=
sp; Tak
dávej bacha, jak mi zazpívají!
MEPHISTOPHELES (k
Faustovi):
&nb=
sp; Ďábla
lidičky nikdy nepoznají,
ani kdyby jim visel na krku.
FAUST:
&nb=
sp; Dobrý
den!
SIEBEL:
&nb=
sp; Dobrý
den i vám.
(Nenápadně okukuje
Mephistophela.)
Jaký mu to visí u nohy krám?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Dovolíte,
abychom se zvedli,
a místo té žbrundy co se tu
čepuje
si do vaší společnosti sedli?
ALTMAYER:
&nb=
sp; Ten
chlap tu drzost snad kupuje.
FROSCH:
&nb=
sp; To
jste z Rippachu museli jít pěkně brzy.
Jestlipak u Hanse ještě svítili?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
jistě, že jsme se tam stavili.
Vykládal, jak je bratr drzý.
A tomu sousedovi že to pěkně vymaluje.=
Abych nezapomněl, všechny vás tu
pozdravuje.
(Důvěrně se přitom
naklání k Froschovi.)
ALTMAYER (pot=
ichu):
&nb=
sp; Ten
se vyzná...
SIEBEL:
&nb=
sp; Je
mazanej jako mraky.
FROSCH:
&nb=
sp; Jen
počkejte, tohle svedu taky.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Řeknu
vám, ten zpěv by už zdaleka
oživil i hluchého nebožtíka.<= o:p>
V hospodě na člověka obyčejně
nečeká
takový sbor a silná akustika.
FROSCH:
&nb=
sp; To
asi budete hudební odborník.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Kdepak!
Schopnosti slabé, jen v chuti jsem přeborník.
ALTMAYER:
&nb=
sp; Zazpívejte
nám něco!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Přání
lidu vždy učiním zadost.
SIEBEL:
&nb=
sp; Nejlépe
ať to je nějaká nová.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Však
známe ze Španělského venkova
jak pít víno a mít radost.
&nb=
sp;
(Zpívá.)
&nb=
sp; Byl
jednou jeden král
a jeho nejmilejší blecha...
FROSCH:
&nb=
sp; Cože?
Blecha? Milý host!
Spřátelíš se, máš=
ho
dost.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Byl
jednou jeden král
a jeho nejmilejší blecha.
Pořád si jen s ní hrál,
nevidí, že mu padá střecha.
&nb=
sp; Řekl
krejčímu: holečku,
abys neměl práci snadnou,
ušij gatě tomuhle drobečku
a koukej, ať mu dobře padnou.
BRANDER:
&nb=
sp; Už
vidím, jak třesou se mu ruky.
Řekne mu: ručíš mi hlavou
že levá nohavice lícuje s pravou,<= o:p>
a hlavně, ať mají rovné puky.=
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Bleše
to moc slušelo,
byť bez šatů by doskočila
výš,
jméno více též teď
zvučelo,
dostala diplom, a na prsa kříž.
&nb=
sp; Díky
královské milosti
byl z ní nakonec i poslanec.
A u dvora stoupli v cennosti
i její brácha a bratranec.
&nb=
sp; Zato
stráž i fraucimor,
královnu, i sluhu u postele
jakoby postih' černý mor,
nevypadali vůbec vesele.
a musíme na něm trvat.
A tak se aspoň ošíváme,
když už se nemůžem drbat.
SBOR (j&aacut=
e;savě):
když už se nemůžem drbat.
FROSCH:
&nb=
sp; Bravo!
Tak to bylo v ruské dumce!
SIEBEL:
&nb=
sp; Dejte
všem blechám důležité funkce!
BRANDER:
&nb=
sp; Rozmáčknutí
bylo by příhodnější.
ALTMAYER:
&nb=
sp; Ať
žije víno, a život svobodnější!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Na
svobodu bych rád chtěl pít,
jen kdybych k tomu moh' lepší pití
mít.
SIEBEL:
&nb=
sp; Nechte
naše víno na pokoji být!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Kdybych
nevytočil hospodského až do nebe,
a nestal se tak terčem nějakých
klepů,
nabídnul bych vám něco ze sv&yacut=
e;ch
sklepů.
SIEBEL:
&nb=
sp; Sem
s tím! Vinu beru na sebe.
FROSCH:
&nb=
sp; A
abysme měli tu ochutnávku jistou
vezměme na to sklenici čistou.
A nechme tam dostatek vína proudit,
ať můžem kvalitu dostatečně
soudit.
ALTMAYER (pot=
utelně):
&nb=
sp; Koukám,
že jste asi z údolí Rýna ...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Půjčte
mi nějakou vývrtku!
BRANDER:
&nb=
sp; Co
chceš vrtat, ty krtku,
přece venku neparkuješ se sudem vína=
...
ALTMAYER:
&nb=
sp; Není
tam jeho drožka, ani finta jiná...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Chcete
sladký, suchý, nebo nějaký jiný?
FROSCH:
&nb=
sp; Jak
to? Máte jich snad víc?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Pro
každého to jeho. Stačí říct.
ALTMAYER (k
Froschovi):
&nb=
sp; Tak
začni ty, už ti tečou sliny.
FROSCH:
dal bych si Rýnské. A ať je
červené temně.
MEPHISTOPHELES (vyvrtá
díru na kraji stolu před Froschem):
&nb=
sp; Zacpěte
to zatím voskem, ať ještě chvíli zraje..
&nb=
sp;
ALTMAYER:
&nb=
sp; Aá,
vtípky, to jsou ty taje.
MEPHISTOPHELES (k
Bradnerovi):
&nb=
sp; A
co vám?
BRADNER:
&nb=
sp; Já
si dám ...
&nb=
sp; Šampaň=
ské.
A nepochybně budete umět
zařídit, že bude
pořádně šumět.
MEPHISTOPHELES (zase
vyvrtá díru a zalepí voskem):
&nb=
sp; To
je jasné! Proč se ciziny štítit.
Vždyť dobroty mnohdy zrají daleko.
Správný Němec nemůže
Francouze ani cítit,
však z jeho vína je hned naměkko.
SIEBEL (ke
kterému Mephistopheles teď přišel):
&nb=
sp; Nejsem
ten, kdo se na suché odvažuje,
sladkému jsem věrný jak lokaj.
MEPHISTOPHELES (vrtá):
&nb=
sp; Takže,
jinými slovy to bude Tokaj.
ALTMAYER:
&nb=
sp; Mám
dojem, že nás ten pán považuje
jen za objekt jeho psiny.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ale
kdepak. Kdyby to byl někdo jiný ...
Ale u vás bych si to nedovolil.
A teď, kdybyste i vy svolil
a řekl, které vám mám
dát.
ALTMAYER:
&nb=
sp; To
je fuk, hlavně se přestaňte už ptát.
(Všechny díry jsou teď
vyvrtány a zazátkovány.)
MEPHISTOPHELES (s
tajuplnými gesty):
&nb=
sp; Jako
kozel rohy
má réva k moštu vlohy
a když je v dřevě šťá=
va
i stůl víno dává.
Ten sezónní látek chod
nám teď přijde velmi vhod.
Vytáhněte vosk a sklenice do zteče!<= o:p>
VŠICHNI =
(jak
vytáhnou zátky začne jim téct víno do skle=
nic):
&nb=
sp; Skutečně,
z toho stolu to teče!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
rychle, nebo vám to uteče.
(Každý mocně pije.)
VŠICHNI =
(zpívají):
&nb=
sp; Ti
kdo se narodí sviní
do smrti chrochtaj, nebudou jiní..
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Podívej,
jak jde lidu ta svoboda k duhu!
FAUST:
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ještě
počkej, dáme zlu menší vzpruhu,
ať se na ven může vyjevit.
SIEBEL (chlem=
stá
víno, trochu ho vylije na zem kde začne hořet):
&nb=
sp; Pomóc,
hoří! Co je to za čáry nové!
MEPHISTOPHELES (mluví
k plamenům):
&nb=
sp; No
tak, utište se, moji milánkové!
(K ostatním:)
V očistném ohni každý bacil
pojde.
SIEBEL:
&nb=
sp; Nemysli,
zmetku, že ti tohle projde!
Nejsme žádní bezbranní
pobudové.
FROSCH:
&nb=
sp; Omámil
nás jako bulíky.
ALTMAYER:
&nb=
sp; Ať
si to ještě jednou zkusí!
SIEBEL:
&nb=
sp; Na
vyučenou dostat musí!
Má nás za pokusné
králíky.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Aá,
starý břicháč se vzteky dusí!
SIEBEL:
&nb=
sp; Ty
ses vybarvil. Tak vida je, pány!
BRANDER:
&nb=
sp; Zadrž,
nebo začnou létat rány!
ALTMAYER (roz=
mázne
víno po stole, z toho vyšlehnou plameny):
&nb=
sp; Au!
To je výheň jak z divé saně.
Pánové, vstávejte, jdeme na n=
83;!
(Vytáhnou nože a sápou=
se
na Mephistophela.)
MEPHISTOPHELES (s
tajuplnými posunky):
&nb=
sp; Když
osedláš lež
nikdy neuhádneš
kde teď právě jseš.
(Pijáci na sebe ohromeně
zírají.)
ALTMAYER:
&nb=
sp; Co
to? V jakém jsem to krásném kraji?
FROSCH:
&nb=
sp; Vinohrady!
Všude hrozny mají!
SIEBEL:
&nb=
sp; A
jak překrásně tu hrají!
BRANDER:
&nb=
sp; Koukejte,
jak se tady v rohu loubí
s vinným keřem krásně
snoubí.
(Brander chytá přitom Siebela=
za
nos a odřezává mu ho, Frosch Altmayerovi taky.)
MEPHISTOPHELES (hlasem
přicházejícím jakoby shora):
&nb=
sp; Chyba
lávky. Teď sejměte kuklu z hlavy.
Jen ten je ďábel kdo se v pekle bav&iacut=
e;.
(Zmizí i s Faustem, ostatní=
se
seběhnou.)
SIEBEL:
&nb=
sp; Píchá
mě tisíc vos!
ALTMAYER:
&nb=
sp; Jau,
umírám v mukách.
FROSCH:
&nb=
sp; Tak
to byl tvůj nos?
BRANDER (k Si=
ebelovi):
&nb=
sp; A
já mám tvůj v
rukách.
ALTMAYER:
&nb=
sp; Bolest
mě od morku baští,
dejte mi sesli, než to se mnou praští=
;.
FROSCH:
&nb=
sp; Tak
co se teda vlastně stalo?
Řekne mi někdo, co to bylo za ohaře?
Roztrhnout ho ve tři by bylo málo!
ALTMAYER:
&nb=
sp; Nejprve
měl jsem ho za vinaře,
že rozumí sudům se mi zdálo .=
..
... holt lidé lotry špatně soud&iacu=
te;.
(Pokukuje po stole:)
Jestlipak nám víno ještě
proudí?
SIEBEL:
&nb=
sp; Všechno
byl podvod, lež a klam!
FROSCH:
&nb=
sp; Dyť
to víno ještě v puse mám!
BRANDER:
&nb=
sp; A
jak to bylo s těmi hrozny?
&nb=
sp;
ALTMAYER:
&nb=
sp; Uvěřit
zázrakům je prostě hrozný!
2.6. Čarodějná kuchyně
&nb=
sp; (Na
ohništi stojí velký kotel, nad ním stoupá
pára do výšky a probleskují různé
přízraky. U kotle sedí kočkodan a mích&aacut=
e;,
aby nepřetekl; jiné opice s mladými sedí naproti a
ohřívají se.
Stěny a závěsy jsou pomalovány
čarodějnými znaky. Faust. Mephistopheles.)
FAUST:
&nb=
sp; Už
se mi ty zázraky začínají hnusit!
Chceš snad říct, že mám
zkusit
mezi opicemi, krysami a šváby
které nikdy neviděly denní svě=
;t
prosit se o radu nějaké báby
jak omládnout o třicet let?
&nb=
sp; To
ti teda zvysoka děkuju
a ještě dnes si hodím mašli.
Být duchem, dávno už se smiluju,
abyste lidem nějaký ten balzám
našli.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Vidím,
že myšlenkami jsi zas v první lize.
Však na elixíru mládí nic
není.
Návod najdeš v jedné staré
knize
a je to velmi zajímavé čtení=
;.
FAUST:
&nb=
sp; Spusť
už! Nic důležitějšího není.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
tedy: peníze nech pod peřinou,
zapomeň na doktory a zázraky shůry.<= o:p>
Pod širým nebem, hodinu za hodinou,
začni orat, koňského hnoje vozit
fůry,
a krmit se prostě, jednoduchou zeleninou.
Mysl drž raději v omezeném kruhu,
tělu to půjde nadmíru k duhu.
nestyď se lehnout si do kytek.
Uvidíš, že i ten dobytek
tě může leččemus naučit=
.
FAUST:
&nb=
sp; No
nevím, v tom bych asi nenašel klid:
věčně jak osel za pluhem jít.
Můj duch by se v té kleci vzpouzel.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
pak musíme do říše kouzel!
FAUST:
&nb=
sp; Proč
jsi ale vybral tuhle babu?
Copak to nemůžeš sám uvaři=
t?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ne
že bych na to neměl hlavu,
možná by se mi to mohlo podařit.
Znalosti mám a zručný jsem dost.
Však schází mi jedno: trpěliv=
ost.
&nb=
sp; Podstata
veškerého taje
spočívá v době kdy ten kvas
zraje.
A já jsem přece jen poněkud
prostý
po věky piplat každičký trik.
Vrším raději skály, nebo
bourám mosty,
k tomu mi stačí jediný mžik.<= o:p>
(Pozorujíc zvířata:)
&nb=
sp; Ten
roztomilý drobeček zády k nám
je sluha, a za ním jeho pán.
(Ke zvířatům:)
&nb=
sp; Zdá
se, že vaše paní je někde v cizině...
ZVÍŘATA:
&nb=
sp; ...
na nějaké hostině.
Vylítla ve vteřině
dírou v komíně!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; A
jak dlouho vás tu nechá samé hospodařit?
ZVÍŘATA:
&nb=
sp; Jen
co stihnem tu pěnu svařit.
MEPHISTOPHELES (k
Faustovi):
&nb=
sp; Tak
jak se ti líbí tahle roztomilá holátka?
FAUST:
&nb=
sp; Mám
dojem, že budu zvracet.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; To
já bych se sem moh' pořád vracet,
vždyť je s nimi řeč jak poh&aacut=
e;dka.
(Ke zvířatům:)
&nb=
sp; Svěříte
se, ubozí paňáci,
co vám to tam dole bublá?
ZVÍŘATA:
&nb=
sp; Polévku,
co rádi žebráci.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tam
u kraje je trochu ztuhlá.
OPIČÁK (Začne
se lísat k Mephistophelovi.):
&nb=
sp; Jedno
zamíchání
bídu nevyhání.
Chceš-li na ní vyzrát
a získat poklad
míchej stokrát.
A nebo zkus vyhrát!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
né, nejenže se vyznají v drogérii,
opičky budou hrát i loterii!
(Mezitím opičátka
přikutálí velkou kouli se kterou si hrály.)
OPIČÁK:
&nb=
sp; Tak
jako svět
pěkně ji veď
do dráhy vytoužené.
jednou naprasklo
už nic nedožene.
&nb=
sp; Čím
víc se blyští,
tím víc se tříšt&iacut=
e;,
když vrazí do kamene.
neklid je jak vřed.
Nevěř že jsi živý,
brzy už tón tklivý
rozbije tvůj střep.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; A
ten tvůj cedník je nač?
OPIČÁK (drží
ho před sebou):
&nb=
sp; Abych
poznal, co jseš zač.
(Přiběhne k mladým a
nechá je se dívat skrz.)
Kdyby sem vlez,
cedník nám proseje
poctivce od zloděje;
prohlédnem ho skrz.
MEPHISTOPHELES (jde
k ohni):
&nb=
sp; A
co je tahle kaše?
OPIČÁK S OPICÍ:
&nb=
sp; On
nezná naše hašé!
Netvař se tak plaše,
mysli, že jsme hotel.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Lotři
neposední!
OPIČÁK:
Jen pohodlně sedni
a míchej nám kotel.
(Usadí Mephistophela.)
FAUST (kter&y=
acute;
během té doby opakovaně přichází a vzda=
luje
se od zrcadla):
&nb=
sp; Tak
takhle si představuju nebe.
Zosobněna láska uprostřed ráj=
e,
čistá jak studna, a máje
tak jasné, až to v očích zebe=
.
&nb=
sp; Jakmile
se ale přestanu stydět
a přiblížím se k ní dr=
ze
jen její obrys v mlze
přes to proradné sklo je vidět.
&nb=
sp; Jako
každý, kdo už věk má,
jsem leccos viděl na zemi.
Že ale ženská takhle pěkn&aacut=
e;
na ní žije - nevěděl jsem,
věřte mi.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Samo.
Když si z bláta tejden jen tak pleská
a v neděli najednou Bůh sám sobě
tleská,
tak to holt nebude jenom tak.
&nb=
sp; Koukám,
že máš oči nějak větší,
potíš se, a stoupá ti tlak.
Nevím, jestli ti zrovna svědčí=
;
tokat tady jako pták.
(Faust se nepřestává
zabývat zrcadlem, Mephistopheles se znovu rozvalí v židl=
i,
hraje si s vařečkou a pokračuje:)
&nb=
sp; Vidíš
to žezlo? Teď sedím na trůnu,
hned vládnout bych moh, kdybych měl korun=
u.
ZVÍŘATA (dosud
se všemožně pitvořila, teď s ječením
přinášejí Mephistophelovi korunu):
&nb=
sp; Jen
kdo je lev
teď skrz slzy a krev
korunu slepí.
(Koruna jim se jim rozpadne na dva kusy;
začnou si s nimi házet.)
&nb=
sp; My
jen povídáme, posloucháme,
pozorujem, sami si připadáme
jak reci lepí.
FAUST (mluv&i=
acute;
k sobě v zrcadle):
&nb=
sp; Chudák,
už se v tom zas až po krk brodí.
MEPHISTOPHELES (ke
zvířatům):
&nb=
sp; Pojďte
mě teď důstojně ovívat.
ZVÍŘATA:
&nb=
sp; No,
když se to hodí,
a nám to něco hodí,
začnem se přitom i usmívat.
&nb=
sp;
FAUST (jakoby
shůry):
&nb=
sp; Má
prsa se chystají puknout.
Pojďme odsud rychle vypadnout!
MEPHISTOPHELES (blahosklonně):
&nb=
sp; Inu,
stačí se trochu na gramatiku juknout
a verš pak už může
každého napadnout.
(Kotel ponechán bez dozoru zač=
;ne
přetékat. Z ohniště vzplanou velké plameny. Sk=
rz
ně za velikého řevu přiletí
čarodějnice.)
ČARODĚJNICE:
&nb=
sp; Auvajs!
Mizerná zvířata,
hloupá jak telata,
vykopnu je za vrata!
Všechno vykopnu tu!
(Uvidí Fausta a Mephistophela.)
Co je to tu
za holotu?
Co tady hledáte,
na co tu koukáte?
Jaká verbež to sem vklouzla
ukradnout mi moje kouzla!
(Ponoří naběračku do
kotle a vrhne na Fausta, Mephistophela i zvířata plameny.
Zvířata kňučí.)
MEPHISTOPHELES (začne
s míchačkou bubnovat na hrnky a sklenice):
&nb=
sp; Umtata,
umtata,
upeč se do zlata,
chrstni tam kus vína
ať peče se zdechlina,
ať naše hostina
je pěkně bohatá.
(Čarodějnice se zarazí a=
v
údivu ustoupí.)
&nb=
sp; Copak
mě neznáš? Styď se, strašidlo,
nepoznat svého pána a vládce!
Zasloužila bys napíchnout na bidlo.
Rozstrouhat na cucky takového zrádce!
&nb=
sp; Kdysi
si stačilo obléct rudou
a všechny kupky hnoje stály v pozoru.
Nebo snad dnes už zapírat budou
vštípenou věrnost svému prapo=
ru?
ČARODĚJNICE:
&nb=
sp; Svůj
omyl vidím už jak na dlani.
Schází ti jen kopyto a tví dva
havrani.
Promiň, ó pane, to drsné
přivítání.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
dobře, nechme už těch formalit,
sklenici vodky pojďme si nalít,
a jako dříve se ponořit do
přemítání.
&nb=
sp; To
víš, svět už není jako kdysi,
místo na ďábla věř&iacut=
e; teď
na předpisy.
Poctivý pamětník by se dnes divil<= o:p>
proč místo rohů a drápů =
nosí
se civil.
&nb=
sp; Jak
mladík co odhodí ideál,
stane se řadovou silou a zlíní.
ČARODĚJNICE (tancuje):
&nb=
sp; Má
radost se vrší až do nebe.
Svého šlechetného satana mám
zas u sebe!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
to nebe nebyl bod pro tebe!
ČARODĚJNICE:
&nb=
sp; Copak
už nemůžu ani ceknout? =
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Nemám
rád vzývání ďáblů ani bohů=
;.
Lidi se na ně vymlouvaj jak na zlomenou nohu,
a přitom by se sami sebe měli leknout.
Pro tebe jsem
třeba baron jen.
Modrá krev a rodokmen pravý:
to je dokonalý gentleman.
Dávej pozor: pan baron zdraví.
(Udělá blahosklonné
gesto.)
ČARODĚJNICE (řehtá
se):
&nb=
sp; Ha
há, vida ho, prevíta,
vždycky byl liška podšitá!
MEPHISTOPHELES (k
Faustovi):
&nb=
sp; Vidíš,
příteli, jaká jsem bedna:
takle se s čarodějnicema jedná!
ČARODĚJNICE:
&nb=
sp; A
teď, pánové, co si dáme?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Přece
náš speciál: režnou prostou,
co však světlo silně láme
a její síly s léty rostou.
ČARODĚJNICE:
&nb=
sp; Pro
flašku jen dojdu k voknu -
sama si z ní občas loknu.
Na cestu si ještě můžete placatici
vzít,
zásob mám pro celou rodinu.
(Starostlivě:)
&nb=
sp; Ale
jestli tady pán začne bez přípravy pít,
jak víte, nebude žít už ani
hodinu.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ne,
ne, ten člověk je náš.
Chci, aby k jeho nejšťastnějš&iac=
ute;
vteřině
patřil zážitek z tvé kuchyn&#=
283;,
když mu její perlu až na jazyk
dáš.
(Čarodějnice začne dě=
lat
svérázné posunky, namaluje kruh a rozestaví do
něj podivné předměty. Během toho sklenice
začnou zvonit a kotel hučet, ozve se hudba. Přinese velkou
knihu, rozestaví opice do kruhu, rozdá jim pochodně.
Kývne na Fausta, aby vešel.)
FAUST (k
Mephistophelovi):
&nb=
sp; Co
má bejt zase todle?
Masové tance a zvuk podivný
vypadají sami o sobě podle.
A celý ten obřad je mi nanejvý#=
3;
protivný.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No,
no, jen se z toho nezblázni.
Vždyť je to všechno jenom hra.
Jen když se podrobíš duševn&iac=
ute;
lázni
bude i pro tebe pálenice košer a
dobrá.
(Pokyne mu směrem do kruhu.)
ČARODĚJNICE (procítěně
začne recitovat z knihy):
&nb=
sp; Tak
že násobíme:
Čtverku
vyrobíme
když pětku ulomíme,
sedm a osm
patří k šťastným los$=
7;m,
zato šest dej kosům.
Dvě a tři
jsou bratři
a za sedmičku
dostaneš hubičku.
Komu stačí jedna
a bez devíti jedná
ten je u mě bedna!
FAUST:
&nb=
sp; Ta
babka žvatlá jako děcko.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; A
to zdaleka ještě není všecko:
pamatuji si to dobře ze školy.
Měli jsme víc takových
čítanek,
plných protimluv a hádanek,
nesmyslných pro chytráky i pro voly.
&nb=
sp; Abys
věděl, její umění není jako dneska,
kdy do sebe všechno zapadá.
To neznamená, že jen tak pleská,
a že jí logická schopnost
upadá.
&nb=
sp; Jako
klaun, jenž rozesmívá davy
a musí nové vtipy vymýšlet.=
Lidé si myslí, že se jen bav&iacut=
e;,
a přitom se učí
přemýšlet.
ČARODĚJNICE (pokračuje):
&nb=
sp; Věda
je dáma
co úplně sama
celý svět kojí.
&nb=
sp; I
ti, kdo nemyslí
jsou od ní odvislí
mírou trojí.
FAUST:
&nb=
sp; Co
to tu vykládá za nesmysl?
V hlavě závity se mi už narovnaly,
ale místo aby mi projasnily mysl
mě ty blázniviny úplně odrovn=
aly.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
tak dobře, matko, to už stačí,
podej mu teď sklenici radši,
ale nezapomeň ji otočit v kruhu.
Pan doktor by si zasloužil,
aby mu to pití šlo k duhu;
sám mnohým dobře posloužil.
(Čarodějnice obřadně
podá Faustovi sklenici. Jak ji přiblíží k
ústům, začnou na ní tančit plamínky.)
&nb=
sp; Tak
rychle, není čas si zvykat,
však uvidíš, jak tě to
zahřeje.
Přece kdo si může s ďáblem
tykat
se nelekne když se na něj plamen usměj=
e.
&nb=
sp;
(Čarodějnice zruší
kruh, Faust vystoupí.)
ČARODĚJNICE:
&nb=
sp; Užijte
si dobře tu proměnu!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; A
ty nezapomeň na vašem sletu
chtít ode mě zaslouženou odměnu=
.
ČARODĚJNICE:
&nb=
sp; Ó
to je balzám na moje uši.
Taková píseň se vám
nejvíc zhodnotí.
MEPHISTOPHELES (k
Faustovi):
&nb=
sp; Však
už pojď, u kaž=
dého
léku se sluší
když se jeden v klidu vypotí.
Aby začal učinkovat pěkně odzhora=
.
svou mysl povzneseš výš,
třeba do zahrad sladkého Amora.
FAUST:
&nb=
sp; Nepospíchej,
ještě mi stojí
se u toho zrcadla chvíli zdržet.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Nech
jí, uvidíš krásu že tu tvojí
necháš jak škvora pod lupen
běžet.
(Potichu.)
&nb=
sp; Jak
ti ten dryák dojde k žaludeční stěně
začneš vidět božskou Helenu v
každé ženě.
2.7. Ulice (I)
(Faust. Okolo jde Margareta.)
FAUST:
&nb=
sp; Krásná
slečno, vy jste moje znamení.
Přijměte doprovod po mém rameni.
MARGARETA:
&nb=
sp; Krásná
- to ne. A navíc dáma
co si najde cestu sama.
(Vyprostí se a odejde.)
&nb=
sp;
FAUST:
&nb=
sp; Sakra,
ta holka je kus.
Splňuje můj všechen vybírav&yac=
ute;
vkus:
má své kouzlo, i dobré
vychování,
nechybí ji šibalské
pousmání.
Jediný pohled na její tvář,=
zapomeneš jméno i kalendář,
jediný pohled do jejích očí=
a svět se na druhou stranu točí.
Když spatříš její rty sr=
dce
bije
a ty už jen voláš: chci je!
(Vejde Maphistopheles.)
FAUST:
&nb=
sp; Poslyš,
chci aby mi ta holka dala!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ále,
a kdo že je ta víla?
FAUST:
&nb=
sp; Před
chvílí tu byla.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
ta - právě se faráři zpovídala.
Náhodou jsem se tam v okolí tísn=
il,
však neslyšel jsem, že by ji
plísnil.
Skoro se mi zdá věc jistá,
že je jako voda čistá,
a nad takovou já nemám žádn=
ou
moc.
FAUST:
&nb=
sp; Nech
těch řečí, a sjednej mi s ní noc!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Jako
bych slyšel Hanse Liederlicha:
nečekej, až ti kočka vypelichá,=
ale podrbej ji rovnou na bříšku,
ať se ti neschová v cizím
pelíšku.
Ale nejde to, přes její věk je
ještě panna.
FAUST:
&nb=
sp; Tak
já ti odcituju magistra Lobesana:
Všechnu svou moudrost si strč do čepic=
e.
Jestli mi tohle voňavé kvítí=
;
dnes v noci neuvízne v síti
nemám už důvod dál s tebou
jíti
a po půlnoci mě neuvidíš nikdy
více.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Vždyť
uvaž, co se všechno může stát!
A nejmíň měsíc mi
musíš dát,
mám-li si najít vhodnou
příležitost.
FAUST:
&nb=
sp; Přec
svést jediné stvoření
pro ďábla víc není
nežli hodinová záležitost!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Á,
to je zas od nějakého Francouze.
Pomni, že radost nikdy dlouho netrvá,
dřív než se člověk na
hlavě podrbá
je často po štěstí i po touze.<= o:p>
&nb=
sp; Poďme
si pravdy nalít,
přiznat, že umíme jen balit,
pak jak batole s panenkou cvičit,
ruce ji kroutit, a brzy ji zničit.
FAUST:
&nb=
sp; Když
musím, tak musím.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
dobře, já to teda zkusím.
Hlavně pamatuj: netlač na pilu.
K louskání ořechů nech si
sílu,
zato trpělivost s jemnou finesou
tě k cíli jistě donesou.
FAUST:
&nb=
sp; Z
krajů kde věčně vládne sluníčko
mi přines z anděla peříčko=
,
přines mi, tak hodný buď
šátek jenž obepíná
její hruď.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Z
té tvé exkurze rájem
tuším, že máš
opravdový zájem
pohnout s věcí rychle dopředu.
Ještě dnes tě do její cimry dov=
edu.
FAUST:
&nb=
sp; A
budu ji vidět, mohu s ní být?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Snad
nemyslels', že ji hned budeš mít!
Nech svou naději déle žít,
než začneš olizovat medový
plást
můžeš nedočkavost v jejím
kruhu pást.
FAUST:
&nb=
sp; Tak
jdeme, ty koni.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Času
dost, nikam se nežeň.
&nb=
sp;
FAUST:
&nb=
sp; Tak
mi zatím sežeň nějaký dárek pro n&iacut=
e;.
(Odejde.)
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Vida
chlapíka, hned myslí na provizi.
O místech starobylých pokladů
mám spoustu nejrůznějších
dokladů.
Měl bych si v nich udělat menší
revizi.
(Odejde.)
2.8. Večer. Menší, čist&yacu=
te;
pokoj.
MARGARETA (&#=
269;esajíc
si vlasy):
&nb=
sp; Tak
mi vrtá hlavou od rána
co to tam na ulici bylo za pána.
Ne, že mi na tom nějak
záleží.
Řekla bych, že k lepším lidem
náleží,
těm už je vidět na nose
že i snídají na
stříbrném podnose.
(Odejde.)
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Pst,
potichu, jen pojď dál.
FAUST (po
zaváhání):
&nb=
sp; Prosím
tě, rád bych tu samotný stál.
MEPHISTOPHELES (rozhlíží
se):
&nb=
sp; Je
tu tak čisto, že bych se tu stejně bál.
(Odejde.)
FAUST (otev&#=
345;e
náruč):
&nb=
sp; Buď
vítáno, sladké šero,
které protkáváš tuto svatyn=
i!
Mé ledové srdce jako jaro
roztál jediný pohled na její boh=
yni.
&nb=
sp; Ze
stěn dýchá klid,
střídmost, spokojenost a řád.=
Mám-li poslední přání
mít,
pak v této cele zůstat napořá=
d.
(Vrhne se do koženého
křesla.)
&nb=
sp; Obejmi
mě, vždyť už od pravěku
sleduješ, jak ten čas letí,
poskytuješ náruč lidskému
nevděku
obklopeno samotou, či hejnem dětí.
Možná ses někomu nelíbilo
a zametali pod tě smetí.
Možná tu mé děvče ruku
políbilo
kdysi svému dědovi. Ó bože!
To pomyšlení mě tak vyplňuje a
těší.
Támhle určitě rovná vidli=
9;ky
a nože,
to je skřínka na cennosti a brože,
a na tato ramínka své šaty
věší!
Když se nudí a neví coby
polštáře si
vyšíváním zdobí.
A tady
(Přejde k posteli.)
&nb=
sp; její
vnady večer spočinou.
Tu mohl bych si celé dny
si představovat jaké sny
k ní z nebeských dálek poplynou.=
Možná odráží se v
její tváři
když ji v spánku příliš
unesou,
snad jen zavrtí se na polštář=
i
a hlubší vzdech se vzedme na prsou.
&nb=
sp; A
já? Co tu vlastně ten obejda hledá,
za závěs tahá, na židle
sedá
a utrápeně okolo hledí.
Ubohý Fauste, jsi nějaký bled&yacu=
te;.
&nb=
sp; Co
mě to u srdce začíná brát?
Přišel jsem si to tu užít
a nakonec se nemohu vzmužit
ani s průvanem se začít prát.=
&nb=
sp; Ještě,
že mě tu nevidí ona,
jak ze své odvahy mám strach.
Jak hrdý páv náhle stoná,=
rozpuštěn v cucky, rozpadlý v prach.=
MEPHISTOPHELES (přichází):
&nb=
sp; Pospěš
si, už ji vidím přicházet.
FAUST:
&nb=
sp; Už
mě sem nikdo nikdy nedostane.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Však
příležitost zas hned tak nenastane.
Ale neměl by sis to jen tak rozházet.
Jako úkol, který's mi dal povinně,=
mi vhodná tahle krabička připad&aacu=
te;.
Založ ji támhle do skříně=
;,
ať na ní světlo z lampy
přímo dopadá.
&nb=
sp; Buď
dítě dítětem, ať hra se dohrá.
FAUST:
&nb=
sp; No
tak teda dobrá ...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
ne! S lodí váháš uprostřed splavu.
To jsem za poklad mohl ušetřit,
nechat odpočívat svůj vtip,
a kvůli příteli nenechat
ztěžknout hlavu.
Ale doufám, že's zas našel svůj
klid
a svou výhru si chceš pořád
ulíznout.
(Staví krabici do vitríny a
znova zamyká dvířka.)
aby to sladké křehké dít=
83;
v ní nakonec mohlo uvíznout.
&nb=
sp; Uvidíš,
jak kouzlo začne působit líně,
ale ne jako ty uprostřed
přednáškové síně,
kde studenti spí, a nic se jich
netýká.
Tohle bude jiná fyzika!
Teď šup, pryč se utíká.<= o:p>
(Odejdou.)
MARGARETA (s =
lampou):
&nb=
sp; To
je horko, zpocená jsem celá
(Otvírá okno.)
- ještě, že je čerstvo aspoň
venku.
Tak nějak nevím, co bych zrovna chtě=
la.
Možná si s někým
poklábosit nachvilenku.
Připadám si silná, tu zas
křehká jako pěna,
váhavá i sebejistá. Holt asi budu
žena.
(Začne zpívat.)
Byl jeden vladař blažený
dokud královna žila.
Však najednou byl bez ženy,
jen sklenka mu po ní zbyla.
Do novin ji nejdřív sbalil
asi tak žal chtěl přestát,
jednoho dne si jí nalil
a už nemohl přestat.
Uprostřed léta na pohovce
s prvním ministrem spolu
dívaj se z věže z kopce
jak to jde s královstvím dolů.
Co je toho příčinou
chtěj dovědět se ve hradu,
metodu maj jedinou.
uspořádaj poradu.
Aby se nemusely klopit oči
a čas jako hadr vléct
se uprostřed sálu pivo točí,<= o:p>
a víno taky začlo téct.
Jakmile si král ale stoup,
aby si zjednal k řeči klid,
obrátil náhle oči v sloup,
a schůze se mohla rozejít.
(Otevře skříň a
všimne si ozdobné krabičky.)
&nb=
sp; Skoro
bych přisahala, že jsem zamykala...
Krásná krabička. Kde se tady asi
vzala?
Kdybych tak znala...
zástava, co si tu nechala moje matka.
A vida - je tu i malý klíček
a zámek to má jako naše vrá=
tka.
&nb=
sp; Tak
ho vyzkoušíme .. ježkovi voči!
Takový šperk unese jen princezna,
kterou denně obdivuje tisíc oč&iacut=
e;,
a ujišťuje, jak je líbezná.
&nb=
sp; ...,
jak naň teď paprsek spadnul
a kámen se na řetízku nahnul,
(Nasadí si ho na krk a jde
před zrcadlo.)
vidím, že by mi taky padnul.
&nb=
sp; Hned
v tom vypadám jinak!
Co platné jste, mládí a
kráso,
na mužského je potřeba připravit
laso,
a hned se na vás podívá jinak.
&nb=
sp; Lidé
mají soucit. Ale co je budí
je, jak přijít na to
jak získat zlato.
Ach, proč jsme tak chudí!
2.9. Procházka
Faust se prochází
zamyšlen. Přižene se k němu Mephistopheles.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Do
pytle s dary, a láskou taky,
dneska jsem naprdlej jako mraky!
FAUST:
&nb=
sp; Naprdlý!
Tak to tě asi něco žere.
Tedy proč se tváříš jako=
v
hrobě?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Je
mi jako když mě do pekla bere.
Chci říct - jako by tak bylo tobě.
FAUST:<= o:p>
&nb=
sp; Asi
ti muselo v hlavě přeskočit.
Ať tě nenapadne z okna vyskočit!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Představ
si, kdo teď na náš dar nemžourá:
starostlivé oko nějakého
kněžoura!
Její matka ani chvíli nelenila
aby nový přírůstek
náležitě ocenila.
pročmuchá každý kout cel&eacu=
te;
sednice
a u každý vázy okamžitě
ví, že
nestojí přesně podle
kříže.
&nb=
sp; Když
viděla náš skvost kamenný
hned spustila proslov plamenný:
"Nezasloužený mamon, milá dce=
ro,
roztrhá duši i játra na kusů
stero.
Kdyby to byla vůle boží
Panna Marie nám ho tu sama
složí."
&nb=
sp; Naší
ubohé Margarete
se z toho scvrknul horní ret:
"Sami nemáme co do huby
a darovanému koni koukáme na zuby."=
;
&nb=
sp; Ale
matka už u rohu oltáře
odchytila svého faráře
a rázem bylo po legraci.
Řekl: " Jen tak zabráníme
hříchu
když poručíme chtíči i
břichu.
Dovolte mi zavést postulaci,
že jenom církev všechno zhltne
zdatně,
aniž by jí po tom bylo špatně.<= o:p>
A i když zlo pokaždé
nepřemůže,
od vašeho bohatství vám ráda
odpomůže."
FAUST:
&nb=
sp; Tak
pevně na straně chudých stát
snad dokáže už jenom sám
stát.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Shrabují
peníze a zlato
jako by to bylo bláto,
spíše uslyšíš ská=
lu
ceknout,
nežli je "děkuju" řeknout,
a usmát se je člověk uvidí
jen když někoho ošidí.
FAUST:
&nb=
sp; A
co Gréta?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
ta teď v klidu neposedí,
pak nepřítomně do dáli
hledí
jako kapitán na nějaké bárc=
e.
Asi vyhlíží poklad. Nebo jeho
dárce...
FAUST:
&nb=
sp; Té
holky je mi skutečně líto.
Zas jí něco dáme, ať ji tolik
nebolí to,
že o ten šperk hned přišla.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Dáme!
Tebe ta cetka nějak lacino vyšla!
FAUST:
&nb=
sp; Jen
jdi a dělej co jsem řek.
I její sousedky si získej vděk,
ta je taky docela pěkná žába.=
Chovej se jak ďábel, a ne nějak&aacu=
te;
bába!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ovšem,
vašnosto, bude mi potěšením.
(Faust odejde.)
No bodejť by zamilovaný trouba nevyhodil<= o:p>
všechny poklady co lze spatřit v čase
denním,
jen aby své touze zalahodil.
(Odejde.)=
2.10. V domě sousedky
MARTA (sama)<=
/i>:
&nb=
sp; Snad
můj muž dojde odpuštění,
že pro mě nikdy neměl pochopení=
!
Odjede, a jak vidle nechá mě
nakonec trčet tu doma ve slámě.
Nezkřivila jsem mu ani vlásku,
jen chtěla jeho úctu a lásku.
(Pláče.)
&nb=
sp; Možná
už ani není živý
a já teď vzývám
přízrak sivý ...
(Přijde Margareta.)
MARGARETA:
&nb=
sp; Představ
si, co se stalo!
MARTA:
&nb=
sp; Nu
co pak tě tak vzalo?
MARGARETA:
&nb=
sp; Skutečně
mě zas málem vzala mrtvice,
když vidím znovu uprostřed svět=
nice,
že tam zas něco nového stálo.=
A jako by to nebylo dost,
je to ještě krásnějš&iacut=
e;
skvost!
MARTA:
&nb=
sp; Hlavně
to tentokrát neříkej matce,
nebo to zase skončí v nebi krátce.=
MARGARETA:
&nb=
sp; Jen
se podívej, jak se zablyští!
MARTA:
&nb=
sp; Snad
ti z něj štěstí poprýští...
MARGARETA:
&nb=
sp; Jenže
s tím nemohu vylézt na ulici,
natož pak v neděli vydat se k zpovědni=
ci.