MIME-Version: 1.0 Content-Type: multipart/related; boundary="----=_NextPart_01CAB645.B347DB70" This document is a Single File Web Page, also known as a Web Archive file. If you are seeing this message, your browser or editor doesn't support Web Archive files. Please download a browser that supports Web Archive, such as Microsoft Internet Explorer. ------=_NextPart_01CAB645.B347DB70 Content-Location: file:///C:/924C5AC9/czechFaustI.htm Content-Transfer-Encoding: quoted-printable Content-Type: text/html; charset="us-ascii" Faust I

 

 

 

 

=

 

 

Johann Wolfgang von Goethe

 

Faust

 

 

 

 

 

Faust, der Tragödie er= ster Teil, 1806

 

 

Ó Překlad: Petr Bouř, 2004


 

FAUST: ZASE JEDNA TRAGÉDIE

 

1.1.=   Úvod

 

Přestaňte prchat, přeludné stíny,

a zjevovat se jen uprostřed noci.

Chci s vámi prohlédnout, být jiný.

Zklidnit bázeň mi zkuste dopomoci.

Uvidíte, že přestanu být líný,

až mi mou mysl, jako rejnoci,<= /p>

kteří v stříbrných peřejích řádí,

rozčeříte ztracenou vůní mládí.

 

   &nb= sp;  I ty se mnou budeš mít jisté,

že se ztracené dojmy znovu vynoří,

zapomenutá přátelství a city čisté

jako pochodně znovu zahoří,

a bolest a stesk duše prosté

tápající v klamném pohoří

ti nasypu jako zrní,

ať vidíš, jak se štěst&iac= ute; vrní.

 

   &nb= sp;  Vím že písně kolem hlavy

často jen bleskurychle proletí,

než pro jednu přijde čas pravý<= o:p>

dvacet dalších skončí ve smet= í.

Přesto doufám, že neznám&eacu= te; davy

můj zpěv jak racek obletí,

a pokud ho uslyšíš a osloví tě,

budu mít radost jako dítě.

 

   &nb= sp;  Příliš dlouho jsem si odpíral

tu plavbu v tichém světě snění,

dusil jsem city a zapíral

že pouhé dojetí hrdé srdce změní

a místo, abych moudrost nabíral,

hledal jsem, kde světlo není.<= /span>

Co nabyl jsem, vidím v dáli,=

co ztratil jsem, teď mě pálí.=

 

1.1.=   Předehra

 

Ředitel divadla, básní= k, vtipálek.

 

ŘEDITEL DIVADLA:

   &nb= sp;  Hej vy dva, věrni stále,

v temné bouři i časech denníc= h,

poraďte, jak v německých zemí= ch

 bychom náš podnik táhli dále.

   &nb= sp;  Zejména toho jsem chtěl vždy bavit,

kdo plně žije a nechá ží= t.

Harampádí v koutech nechal jsem se zbav= it,

abych tu takových mohl více mít.=

   &nb= sp;  Koukej jak sedí, k oponě oči stočili,

do našich příběhů by rádi vskočili.

Však zhojit hrubou duši lidu

se ti nepodaří perlou.<= /p>

Vždyť mnoho z nich poslední třídu

stěží prolezlo s berlou.<= /span>

Hlavně ať to vypadá čerstv&eacu= te; a nové,

inteligentní, ale ne moc tumpachové.

   &nb= sp;  Už vidím, jak nám sem masy plynou

- u naší boudy se budou tlačit,=

křižovat jako vlna s vlnou,

futra u dveří jim nebudou stačit.

   &nb= sp;  Při útoku na naši kasu

nebudou hledět na nějaký ten strk.

Jako sysel ženoucí se k obilnému klasu.

Kvůli lístku jsou schopni zlámat s= i i krk.

 Kouzlo,= co účinkuje na všechny lidi,

jim teď ukaž, básníku, ať vidí!

 

BÁSNÍK:

   &nb= sp;  Nemám rád početné davy,

psychózy co zachvátí město.=

Poslední myšlenku mi vyženou z hlavy= .

Už tak je tam jen beztvaré těsto.

   &nb= sp;  Básníkům tiché nebe patří,

radost tam kvete, slavíci tlukou,

láska a přátelství svorn= 83; se bratří

jak stvořeni byli boží rukou.

   &nb= sp;  Kdesi hluboko uprostřed hrudi

jakoby věčný oheň plál.<= o:p>

Někoho studí, někoho budí;

šťasten kdo ráno sen svůj nese dál.

   &nb= sp;  Pro mě je nejvyšší sudí

ne ministr, anebo snad král,=

ale kouzlo prchavého okamžiku.=

Pravdivé jen, když zmizí v mž= iku.

 

VTIPÁLEK:

   &nb= sp;  Ta vaše moudra z nadsvětí

sami sebe jen světí.

Mě zajímá, co bude teď.<= /o:p>

Je snad blázen kdo čeká=

že dojme obyčejného člověk= a

bez nějakých okultních věd?

   &nb= sp;  Stačí, když ti nejdou oči stranou

- tak se přízeň lidu získá.

Kdo měří jak větry vanou,<= /o:p>

ten si pěknou slotu spíská.

   &nb= sp;  Tak si hačni zpátky na zem

        &= nbsp;           &nbs= p;            &= nbsp;          a zkus mužem slova být,

moudrost  zapoj, chytrost, cit,

a hlavně buď trochu blázen.

 

ŘEDITEL:

   &nb= sp;         No, hlavně ať maj na co koukat.

Chtějí s pusou otevřenou<= /span>

valit oči jako kapři.

Pak ponesou tě na ramenou

a přitulí se jako bratři.=

Davy můžeš nasytit,<= /p>

když jim toho nandáš hodně.

Každý co může si chce zachytit<= o:p>

a pověsit u sebe v domě.<= /p>

   &nb= sp;         Takže náš trhák se nejlépe prodá,

když se jim po kouskách podá.=

Jako pečínka s řádnou oblohou= .

Jinak stoupne do hlavy, sedne do nohou,

a host si pak kuchaře pěkně podd&aacut= e;.

 

BÁSNÍK:

   &nb= sp;         Svojí primitivní fušeřinou

děláš    poctivým umělcům škodu.

Divím se, že se z tebe nepominou,

jako když piják si nalije omylem vodu.

 

ŘEDITEL:

   &nb= sp;         Tak koukej, vůbec jsem se neurazil.

Aby do dřeva hřebík vrazil

i ten nejhloupější nádiva

se neobejde bez použití kladiva.

   &nb= sp;         Uvědom si, pro koho se píše!

Z té paní u dveří nuda dýše,

a na pána s bonbóny asi oběda zbylo pomálu.

Úplně vepředu se ve své pýše

rozvaluje kritik z laciného žurnál= u.

   &nb= sp;         Nóbl dáma, jako blesk,

rychle tu zvědavost nasytit dokáže,<= o:p>

postavit na odiv šarm a lesk.<= /p>

Sama už hraje bez gáže.

   &nb= sp;         Jak se asi ten chrápal získá

   &nb= sp;   pro tvé jemné odstíny duhy?

Prohlédni si příznivce zblí= zka!

Je napůl studený a napůl tuhý= .

   &nb= sp;         Zajím&aac= ute; ho svršek a eso, půllitru se chopí dravě,<= /span>

nebo divoká noc s jeho starou

je to, co se mu právě honí v hlavě.

A do ní ty hustíš verše plnou parou?

   &nb= sp;         Radím ti jen: dej jim víc a více.

A když se netrefíš, zkus to opakovat= .

Musíš je zneklidnit a provokovat;

povznášet - to je těžká = práce ....

Tak co, budem dojímat nebo excitovat?

 

BÁSNÍK:

   &nb= sp;  Ta legrace se ti opravdu podařila.

Myslíš, že to hlavní, čím mě příroda obdařila,

svou  opravdovost odhodit mi nebude vadit?

Že se básník do lidských srdcí vetře

jako do jitrnic z bachratého vepře

a své poslání podle můž= ;e zradit?

   &nb= sp;  Necítíš snad tu mocnou sílu v prsou,

jejíž proudy nekonečné ř= eky nesou

i do toho nejmenšího zákoutí přírody?

Vstup na louku nohou bosou,

jak příliv tě hned strhne do vody,

jako sekáč ostrou kosou.

   &nb= sp;  Co přinutí obilné řady

aby se ve větru ladně kolébaly?=

Kdo srovná uprostřed bouřlivé vřavy

skály, aby se vzhůru hrdě vyjímaly?

Co květ u cesty v bodlák proměn&iacu= te;,

že se na tě podivně pitvoří= ;?

Kdo ohně a vody srocení=

v zlost a zármutek přetvoří?<= o:p>

Kdopak má jedině vlohy<= /p>

z bujného listí, sahající= ho až nad kolena,

uvinout věnec, a zdobit jím bohy?

Lidská představivost, v básn&iacut= e;ku zosobněna!

 

VTIPÁLEK:

Už se těším, jak vy s básnickými silami

stvoříte tak krásnou ideu před námi,

až se na chvíli přestanem množi= t.

Nebudem se starat, kam hlavu složit,<= /span>

a jen po tom jednom začnem toužit.

Po chvilce štěstí ji začnem sloužit,

pak se ztratí, možná objeví= se jiná,

a nám zbyde zármutek a kocovina.

Svým představám popusť opratě,

nemáchej nás ve vlastním životě,

soucit měj s tuctovým nádivou=

a udělej mu skutečnost méně šedivou.

   &nb= sp;  Pestrý obraz, bez rozumu jiskřičky,

smíchej z omylů, špetky polopravdičky

- a určitě se ti extra pokrm zdař&iacu= te;,

který svět občerstvuje a po kterém baží!

   &nb= sp;  Pak na to všechna mládež  bude stát

a očekávat ono zjevení,=

aby z tvého prsu mohla sát

svoji spásu, která tam není.

   &nb= sp;  No samozřejmě, že se sluší,

když se dojmou, když se vzruší,=

a nechají se vyplakat a smát.

Ocení když to má švih a lesk.=

Pod drnem se nikomu nebude nic zdát.

Kdo žije, musí žít jak blesk.=

 

BÁSNÍK:

   &nb= sp;  Radši mi přičaruj ty časy

kdy jsem i já takhle žil,

po ramena jsem měl dlouhé vlasy

a ze všech pramenů lačně pil.

   &nb= sp;  Svět byl ještě zahalen v mlze

a v každém pupeni bylo tisíce světů.

Já jsem však hned odkrýval drze

jak rozvinout je do plného květu.

   &nb= sp;  Neměl jsem nic a přesto toho bylo dost:

touhu po pravdě a smysl pro radost.

Tenkrát naplno mě zasáhla pěstí

síla nenávisti i moc lásky.=

Dej mi zpět to hluboké, bolavé štěstí,

vrať mi mé mládí zpá= tky!

 

VTIPÁLEK:

   &nb= sp;  Mládí, dobrý muži, člověk potřebuje

vždy když se pere s hejnem potkanů,

stejně tak jako když ruku natahuje

po krásném děvčeti porá= ;nu.

Taky když poslední metr před cílem

uklouzne po šlupce z banánu,

nebo když po divokém tanci spanilé= m

celou noc víno chutná mu.   

   &nb= sp;  Ty jsi už ale vyrost z jeslí,

podělán z vlastní statečnosti=

sedni si na svou koženou sesli=

a patlej se v té své zbytečnosti.<= o:p>

To je, starý pane, tvoje role.

Přesto považovat budem si tě

a nikdo ti neřekne vole,

neb až věkem je z tebe opravdu dítě.

 

ŘEDITEL:

   &nb= sp;  Tak jsme si vyměnili komplimenty

a doufám, že už tu nevládne žádný nelad.

Ale abysme zaplatili gáži a alimenty=

potřebujem konečně začít něco dělat.

   &nb= sp;  Váhavcům nepomohou k činu

ani proudy odvážné litánie.=

K tomu je potřeba ukázat sílu.

Řečnění je doménou poezi= e.

   &nb= sp;  Co nakoupit chcem do koše

jsou proudy slastné rozkoše

a ne řeči úhybné.<= /span>

Co nestane se hned, zítra už se nestihne.=

   &nb= sp;  Výheň dějin, račte pochopit,

vám ráda poskytne chleba.

Jen příležitost musíte uchopi= t,

tu zamést, tu záhon pokropit,

a vůbec koukat, co je třeba.

   &nb= sp;  Herce v německých divadlech

rozhodně nijak neomezujeme,

všechen prostor i čas jim poskytujeme<= /o:p>

a hrát mohou v klobouku i v tykadlech.

   &nb= sp;  Čerstvý vítr? Máš ho mít!

Potřebuješ slunce lesk?

Vodopád, oheň, nad skálou blesk?

Jen řekni, a pes tu může vyskočit= .

Široká řeka pozemských jev= 67; a bytostí

jakoby na naši estrádu natekla=

a diváka povážlivou rychlost&iacut= e;

přenáší z nebe rovnou do pekl= a.

 

1.3. Prolog v nebi

 

Bůh. Nebeské pastviny. Mephistopheles. Vstupují tři andělé.

 

RAPHAEL:

   &nb= sp;  Slunce, pozdrav ode mne ber

předtím, než uchýlí= 53; se domů!

Svůj návrat do bratrských sf&eacut= e;r

ukončíš večer údery hromů.

   &nb= sp;  Tvůj paprsek dává andělům sílu<= /p>

a každý z nich ti přeje jen

mnoho zdaru k tvému dílu,

dnes jako v onen první den.<= /p>

 

GABRIEL:

   &nb= sp;  Než stihneš obdivovat zemskou skvělost

vesmír svou zázračnou mocí<= o:p>

změní v rudou rajskou bělost

a nakonec ji nahradí hlubokou černou nocí.    =

   &nb= sp;  I šumící moře vrhá věčné prou= dy

na vysoký skalnatý břeh.

Marně chce spolknutím každé hroudy

více urychlit světa běh.<= /span>

 

MICHAEL:

   &nb= sp;  Aby ryby, ani ptáci na vysoké hoře

nepropadli nudě a stesku

sem a tam do té hry souše a moře

zasáhne bouře a pár blesků.

   &nb= sp;  Však i když ve městě zuří požár

a je nutné se do lesa uchylovat

o vlajce, která zdobí náš stožár

nikdo, Pane, nebude pochybovat.

 

ANDĚLÉ:

   &nb= sp;  Tvůj paprsek nám dává sílu

a každý z nás si přeje jen

mnoho zdaru tvému dílu

dnes, stejně jako v první den.=

 

MEPHISTOPHELES:

Vidím, pane, že kroky tiší= 53;

abys v celistvosti poznal svět běžící.

Zajisté však zvláště rád slyšíš,

že i já patřím mezi tvé sloužící.

   &nb= sp;  Promiň, jsem tu jako v trní

a  květnatě řečnit bych se bál.

Vím, že ti můj patos v uchu brn&iacu= te;,

jiný, kdo umí, by se tomu smál.<= o:p>

   &nb= sp;  Nevidím slunce, ani modré světy,

leč jenom ohnuté pozemské hřb= ety.

Přesto však jak v první den

si nese každý vlastní sen.

   &nb= sp;  Určitě by se radostí pominul,

kdybys ho svou svatostí ovinul

a trochu rozumu mu nasypal do dlaní.

Potřebují to jak prase drbán&iacut= e;.

   &nb= sp;  Podle mého skromného názoru

se podobají kobylkám Stále v poz= oru

ze stébla na stéblo skáčou,=

večer svou vrzavou píseň pláčou,

a do skoku pobízí je právě<= o:p>

to, že zas stejně skončí v trávě.

 

PÁN:

   &nb= sp;  To mě chceš tak dlouho zdržovat

jen abys si zas moh' stěžovat?

Cožpak jsi se nenaučil víc?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Ne! Na Zemi nevidím dobrého nic!

Mám snad přinutit lidi chomout milovat,

nebo se z jejich neštěstí dokonce radovat?

 

PÁN:

   &nb= sp;  Znáš toho Fausta?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Doktora Fausta?

 

PÁN:

   &nb= sp;  Z něho si vem příklad!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Tak pozor! Zrovna u něho bych se divil

kdyby si pozemský "ráj" nezprotivil.

Ta jeho usedlost je jen zdání,

jako kravata a vyžehlené kalhoty.

Ve své slupce nikdy nenajde stání= ;,

oheň v prsou ho žene skákat přes ploty,

nespokojí se s bělostí zasněžených plání,

nenasytí ho nejšťavnatější dobroty.

 

PÁN:

   &nb= sp;  No, dokud stále hledá cestu,

rád ho na ní zase dovedu.

I pekař se patlá se v nevzhledném těstu

a na voňavý chléb myslí dal= eko dopředu.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Vsaď se, že nedá na tvé rady

a jak péro do klobouku strčí si je= !

Raději ho svěř mně do pará= dy!

 

PÁN:

   &nb= sp;  Pokud ještě na zemi žije,

potud je člověku chybování dovoleno,

a ďábel z toho poprávu tyje.<= /o:p>

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Jsem rád, že nelámeš věci přes koleno.

Když už jednou házím laso

chci doň chytit čerstvé maso

a jako kocour si pohrát s myší

- ať to všichni kojoti slyší!

 

PÁN:

   &nb= sp;  Jen si s ním hraj jak chceš:

oplachuj ho v svojí přízni,

a když už do toho jdeš,

vodu pekelnou mu podávej v žízni.<= o:p>

      Uvidíš= ;, jak se strašlivě spleteš.

Dobrý člověk poctivost nevymění

za zlato, natož pak nějakou lacinou vete= 53;.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Pchá, jednoduššího úkolu není!

Stačí mi na to pár rozednění

a nevinný chlapeček bude můj.

A nechci výhru! Jen bych rád=

aby se pak plazil jako had

a na dvoře žral prach a hnůj.

 

PÁN:

   &nb= sp;  Ó, vidím že máš vytříbený vkus.

Ale protože nechci poslat čerta k čert= u,

tak si pro mě za mě zkus<= /p>

se realizovat v tom svém jemném že= rtu.

   &nb= sp;  Kdyby náhodou někdy zaspala

lidská činorodost a ostražitost=

musím se hned rychle postarat, aby dostala

od ďábla k probuzení příležitost.

   &nb= sp;  Však vy, miláčkové božího jasu,=

klidně vychutnávejte světa živoucí krásu.

Vše co je, v hlubokém etheru vnořeno= ,

bude se měnit a věčně žít,

a pevnou vůlí chráněno

z nebeských pohárů lásku pít.

 

(Nebe se zav&iacu= te;rá, andělé mizí.)

 =

MEPHISTOPHELES (sám):

   &nb= sp;  Vida, jak mi starý rozumí.

Doufám, že jsem ho neurazil skutečně.

Je skvělý, když tak vážená osobnost si umí

i s ďáblem popovídat srdečně.

      =

FAUST: PRVNÍ DÍL

 

2.1. Noc<= /span>

 

Ve vysoké a těsné gotické komnatě posedává nervózně Faust na své= ;m křesle.

 

FAUST:

Tak si to seč= ;tem: filosofií,

medicínou, a k tomu právo,

bohužel ještě teologií,

ztratil jsem času v&ia= cute;c než zdrávo.

A jako předtím, chytrý zpola,

stojím tu zas jak kus vola.<= /span>

  &n= bsp;   Doktor jsem, a docent budu,

zato život je už v čudu.

  &n= bsp;   Rovnice, žáci

- ty nesnáší nejvíc, darebáci -

ráno na ně proto ječím= ,

večer nad námi všemi brečím.

  &n= bsp;   Ale přesto do mě necpete, vy nafoukanci -

intelektuálové, pánbíčkáři a političtí samozvanc= i -

ty vaše pochyby, a pocit viny.=

Není peklo pod zemí, ani ž&= aacute;dný jiný!

Žádný kámoš mi nemusí ukazovat

jak najít správnou cestu,

jak si z pravdy ušít vestu

a v ní lidi vylepšovat a přesvědčovat.

  &n= bsp;   Nemám majetek, peněz jen pár,

nejsem krasavec, ani žádná star.

Kdo jak pes v životě zkusí,

už jen v magii věřit musí= ;!

Jen v duchů hájenství<= /o:p>

najdeš všechna tajemství:

Už nebudeš se lopotit

jak chytrou větu vypotit,

a bez cestování světem=

uvidíš, z čeho je spleten

-ty páky a síly co unikly i vědcovi,

který tak nadutě haraší= ; se slovy.

 

Ještě naposled přídu

ukázat měsíci svou bí= ;du

o půlnoci uprostřed pokoje,

bdělý vleže a spíc&iac= ute; ve stoje,

jak mol, knihomol, namol

- ach příteli, zastav už ten blábol!

Ne, nevadí mi komáři,<= /o:p>

a tvé světlo mi rozzáří

pouť až na nejvyšší skály.

Chci jak duch přes louky v dáli,

jako tvá moudrost přes hlubiny času,

letět, a v poušti změnit se v r= osu.

 

Brr - pořád ve své díře trčím!

Proč se tady vůbec krčím= ?

V tom kanclu nevidíš ani nebe,

 a když leje, tak leda z tebe.

Ve starém papíru až po uši,

v prachu, co sedá na haldy knih.

Občas tu vosa či moucha zabzuč&= iacute;,

a pak už zas cejtíš jenom ten klíh.

Nejvíce bylo by mi m= ilo

zbavit se toho harampádí hned.

Ale jak krtek držím si svůj svět

- teda spíš to, co z něj zbyl= o.

 

Proč vůbec m&aacu= te; to srdce, pak se ptáš,

tu drzost si v prsou klepat?=

A víš, na co mozek máš= ?

By tě bol moh' lépe tepat!

Pán bůh ti dal pěstí

a pak si zmizel s klidem

- to asi místo toho štěstí,

co dal jiným lidem.

 

 =      Pryč odsud! = Jak strašně bych chtěl

prchnout ve svobodnou zem;

veden knihou, kterou už Nostradamus m= 3;l,

bych splnil si svůj tajný sen.      =

Spatřit jak se hvězdy toč&iacut= e;,

a všechny světové díly= -

však jen kdo v poznání smočí

svůj jazyk, pozná i přírodní síly.

Což neobměkčí tě vyschlé rty

šeptající ta svatá slova?

Zjev se, duchu! Jenom ty

zabráníš mi trpět znov= a.

 

(P&= #345;i listování knihou uvidí znamení Všehomíra.)

 

Hmm, ty čáry mají ale sílu,

hned jsem o dvacet let mladší,

už necítím ani tu svou kýlu,

a jako dřív mi jen vzduch ke štěstí stačí.

Ten bůh, co kreslil ta= to znamení,

mi teď můj zmatek tiší.<= o:p>

A to, co mi místo krve do srdce čiší,

určitě v těchto řádcích pramení,

a od nového vína se málo liší.

Všechna síla a moudrost světa

je vepsaná v tenhle klikyhák!

Cejtím se jako bůh, lehký j= ako pták!

Jak mohl jsem neslyšet všechna ta le= ta:

"I ty můžeš vplout do světa poznání,

však jen odvážné srdce vpravdě buší.

Zanech svého pozemského chcípání

a zkus oživit svou mrtvou duši!"= ;

 

(Pr= ohlíží si důkladně to znamení.)

 

Všechno dohromady jedn= o jest

a každá čára značí tisíc cest!

Kolik by asi dal pan král

za tenhle moudrý,  zlatý grál.

Spojené síly nebe a země

protrhly mraky co temně=

stínily a dusily to lepší ve mně.

 

Jaká krása - nebo jen shoda náho= dy?

Jak udělat to, jak nebýt jen hříčkou přírody,

té čarodějky, z níž všechen život prýští,

baby, která Zemi její krásu dala= ,

jen aby svou zlobu ukázala,<= /p>

a v žertu slibovala nám život příští?

 

(Mechanicky pokračuje v listování v knize a spatří znak ducha Země.)=

 

Podobná znamení, a přece se liší:

Ty mi dáváš skutečnou sílu,

hlava se jasní, ruka se zvedá k dílu,

ty, duchu Země, ty jsi mi daleko bližší!

Cítím touhu změnit svět,

zastavit všechny povodně,=

pro dítě skočit do ohně, <= /o:p>

buď dát lidem štěstí, an= ebo aspoň jed.

   &nb= sp;  Nade mnou se sbíhají mraky,

měsíc se schovává

a lampa vyhasíná!

Rudé paprsky kmitají<= /p>

skrz mlhu a dotýkají se mých vlasů.

Nebe se protrhlo

a uchopilo mě do proudu deště!

To musíš být ty, vytoužen&yac= ute; duchu!

Ukaž se oku,

ohřej mi srdce, ozvi se uchu -=

můj rozum za ruku ber

a dej mu sílu i směr.

Ze života odstraň mi bídu i pech

- musíš to udělat - a= pak si ho nech!

 

(Uchopí knihu a nahlas přečte kouzelnou formuli. Opodál se v kouři a plameni zjeví duch.)

 

DUCH:

Kdo mě volá?

 

FAUST (odvr&a= acute;tí se):

Odporný obličej!

 

DUCH:

Z klidu, v němž hověl jsem si dlouhá léta

mě teď vytrh’ nářek z tvého světa.

Co chceš?

 

FAUST:

Jdi pryč, nesnesu ten pohled!<= /p>

 

DUCH:

Tak ty teď takhle hekáš,<= /span>

schováváš se a přede mnou prcháš!

A víš, že mě to těší,

když můj hlas tě leká, obli= 9;ej děsí?

Radši se vzmuž, najdi kam poděla se síla,

která ti tak prsa odvahou naplnila.=

Nebo ses před chvílí jenom chvástal,

že bys svět změnil, práci nás duchů zastal?

Tak kde je ten slavný Faust, jenž jako la= sem

přitahuje přízraky svým silným hlasem?

Kde je to stvoření, které mi chtělo být rovno,

ale hned po mém spatření

se třese jak sulc?

 

FAUST:

Nech si své vtípky! Tady stojím,=

pekelných řečí se stěží bojím.

 

DUCH:

Já zas hlodám v myslích,

a proháním se v každém lidském činění.

Plavu uprostřed věčného moř= ;e,

tu u břehu zrození,

tu u ostrova smrtelného hoře.<= /span>

   &nb= sp;  Jak proměnný vánek,

jako život či spánek,

tak já spřádám dosud

pavučinu času, i sám osud.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Jako ty dokážeš svět obklopit,

chtěl bych ho i já celý pochopit.<= o:p>

 

DUCH:

   &nb= sp;  Kdo se mi rovná sám všechno pozná.<= /p>

Měj se!

(Zmizí)

 

FAUST (zkoprn= ělý):

   &nb= sp;  Rovnám se mu?

Že by bůh stejné vlohy

co dal duchům k obrazu svému

svěřil i člověku lecjakému= ?

 

(Někdo klepe.)=

 

   &nb= sp;  Ach ne! Mé štěstí teď duní jako buchar=

a náš fámulus si jen tak stoj&iacu= te; na prahu.

Neví, že kazí mou celoživotní snahu,

ten slizký, hloupý suchar!

 

(Wagner je v noční košil= i a čepici, v ruce drží lampu. Faust se neochotně otočí.)

 

WAGNER:

Promiň, jen zaslech jsem tě deklamovat=

- asi zas to řecké drama.

A jak už říkala mi máma,=

uč se mluvit, a brzo budeš ministrovat.

A přidá-li se drzosti pakatel,=

z každého herce může být kazatel.

 

FAUST:

Já dnes, ikdyž ho uslyším,

komedianta od kněze stěží odliším...

 

WAGNER:

Taky bych chtěl řídit svět=

a hovět si v pohodlném svatostánku= ,

ven nevycházet, a ve svém polospá= ;nku

se převalit jen každých pět let= .

 

FAUST:

Ty ale sám necítíš,

kudy osud lidský kluše,=

a srdce posluchačů nechytíš

když nemluvíš z duše.

Radši se stáhni do své ulity<= /o:p>

a na tyhle pamlsky si nech zajít chuť.

Osol si svůj brambor zemitý,

a čím&nb= sp; ses narodil, zase dál buď.

Ten proud bohulibých řečiček,

kterých na patře máš vžd= ycky dost,

okouzlí pár dětí nebo opiček,

ale moudrý hledá upřímnost.=

 

WAGNER:

Být slyšen - už jen to pomyšlen= í

přináší mi potěšení...

 

FAUST:

Pokorný život lépe vypadá,<= o:p>

nedělej ze sebe vola!

Rozum a chytrost z nebe nepadá,

od toho je tu škola.

Z koho mluví poctivost,

pravých slov má vždycky dost.=

No, tvoji plamennou řečnivost

ve které chceš řízek lidství smažit,

bych doporučoval vylít na kompost.

Jen ten se z ní může zdařit.

 

WAGNER:

Ach jo, dlouho trvá poznání,

a náš život je krátký.=

Čas ztracený při šprtání

mi nedá nikdo zpátky.=

V knihovnách trávit celý ča= s,

to není zas tak těžký,

jenže k pravdě musíš pěšky,

a v půlce cesty tě už dávno vez= me ďas.

 

FAUST:

Tak papír, to má být ten pramen,=

který ti žízeň po poznání zhasí?

S takovou chytrostí je ámen,=

jen co jde z tebe tě skutečně spasí.

 

WAGNER:

   &nb= sp;  Přece každého musí přitahovat

se jak duch v minulých časech promenovat.=

A dávný mudrc by měl obličej protáhlý

vida, kam až jsme to dotáhli.<= /span>

 

FAUST:

   &nb= sp;  To určitě, všichni jsme dnes měsíčňané!

Chlapče, časy překonané

jsou knihy se zrcadly trojmy.

Co jako historie je dětem předkládané,

a často tak k nepoznání přežvýkané,

jsou jen naše dojmy.

   &nb= sp;  I slepý bez všech brýlí

vidí, jaký je to zmatek,

skládka odpadků a polního býlí.

Jo pokud jde o státní statek,

tam úředníci vždy vypot&iacut= e; dost volovin,

které pak oficiálně dodají = do novin.

 

WAGNER:

   &nb= sp;  Svět a lidskou touhu, cit,

někdo to přece musí objasnit ...

 

FAUST:

   &nb= sp;  Co je to objasnit!

Vysvětlit kojenci podstatu elektřiny?<= /o:p>

Co z toho ten může mít,

to vysloužíš si z té svoj&iac= ute; dřiny.

Přinutit lidi myslet, říct co cítí, vylézt z pod peřiny,

to je jako když je mučí a upaluje.

Ale teď, můj žáku, se už n= oc nachyluje

a ty musíš jít.<= /p>

 

WAGNER:

   &nb= sp;  Rád jsem si s tebou popovídal.

Bylo to pro mě užitečné.

I zítra, v první jarní den,=

mě, prosím, zas do svého světa vem.

Víš, že studuji pilně, byť= se to zdá věčné,

a poznání zůstává nekonečné.

 

(Odejde.)=

 

FAUST (s&aacu= te;m):

   &nb= sp;  Jak věčný je naděje plamínek,

oko furt po něčem pokukuje,

ruka se snaživě po skále natahuje,

a pak vděčně shrábne maličký kamínek.

   &nb= sp;  Smí vůbec takhle povykovat

ten žvanil o světě duchů?

Ale asi bych mu měl spíš poděko= vat,

že tak pěkně roztahoval pusu až k uchu.

Možná mě zachránil od zbláznění,

ikdyž tu ten duch byl jen mžik.<= /span>

Sakra, to bylo ale zjevení,<= /p>

připadal jsem si jako trpaslík.

 

   &nb= sp;  Já, kterého božstva stvořila k obrazu svému<= /span>

a napojila pramenem moudrosti,

hostila ve chrámu věčnosti,

obyčejným lidem neznámému;<= o:p>

Inu, i já, stejně jako anděl, který celý čas

se v žilách přírody může proletovat

a ještě si k tomu vyzpěvovat,

musím své chyby napravovat,<= /span>

když svědomí se ozve hlas.

 

   &nb= sp;  Měl jsem to štěstí tě poznat,

ale ne tu moc tě zadržet;=

a co teprv sílu se ti rovnat.

Mé sebevědomí -jen chvíli nechal's mi je

když jsem se v tvém výslunní mohl hřát.

Však bez varování jsi mě začal hnát

zpět na zem mezi zmije.

Co mám se učit? Vše se měn&iacu= te;!

Mám cesty hledat, odolávat pokušení,

zatímco kariéru ráznou

bych udělal bez mozku a s duší prázdnou?

   &nb= sp;  Každý čistý úmysl nabaluje špínu,

jako když se valí koule sněhov&aacut= e;,

dobrákovi odvděčí se tí= ;m, že nadají mu,

a nezištnou lásku každý rovnou pochová.

Kdo život a vznešenost dal lidstvu do vínku

ho pak zanechal hrabat se v hovínku.

 

   &nb= sp;  Fantazie, ta může rozletět se třeba

přes nekonečně modrá oblaka.

Však, když dojde na lámán&iac= ute; chleba,

si jako batole vždycky jen nafláká= .

   &nb= sp;   A starost, jež hluboko v srdci hnízdí,

ho po večerech vyžírá a trýzní,

nenápadně otravuje vzduch, nič&iacut= e; klid,

jako vítr nemůžeš ji polapit.

Ať chceš dům, pole, ženu, dítě vychovávat,

myslíš na oheň, vodu, dýku, j= ed,

strašidelným palácem je ti cel&yac= ute; svět,

a co nikdy neztratíš, musíš věčně oplakávat.

 

   &nb= sp;  Ne, nerovnám se bohům! Už to vím.

Jsem jak žába, potkan, pavouk s křížem svým.

Jsem červ v písku, malá obluda,

kterou zašlápne každičký pobuda.

 

   &nb= sp;  Ano, je to hora z písku,

která mi v cestě leží

jak zbloudilému psisku

co odnikud nikam běží.

A tady mám nalézt, co mi schází-

možná čtením knih dobrý= ;ch i špatnějších

poznat, jak na sebe lidé všude špínu hází,

s vyjímkou těch trochu šťastnějších?

   &nb= sp;  Jen tak nekoukej, prázdná lebko,

i můj rozum chce se ptát,

co udělat, jak žít lehko,=

abych se jak ty moh' smát.

   &nb= sp;  Jak titěrné jsou ty lidské výmysly,=

když mají odemknout dveře poznání,

rádi si párátkem tygra zab&iacut= e;t usmyslí,

a zaslouží leda útrpné usmání.

   &nb= sp;  Matka příroda ve vznešeném hávu<= /p>

se vynoří v mlze, a hned uteče nazpátek.

Co nechce, udělat nedonutíš tu krávu

ani miliónem čudlíčků a hejbátek.

 

   &nb= sp;  Vzbudíš se, ty stará bedno,

kterou mě otec kdysi obdaroval?

Že prach jen sbíráš, je ti je= dno

jestli tě vůbec někdo potřeboval?=

Do méně krámů mohl jsem investovat

a s málem více být šťastnější.

Majetek znamená jen se v něm přehrab= ovat

- to vědí i chudí, a co teprv ti mastnější.

Nejen nepomůže, bude věčně baťoh přitěžovat,

krok ti krátit, a cestu dělat temnější.

 

   &nb= sp;  To jediné, co vůbec vím,

je že stále myslím na svoje flaštičky.

Jen s nimi se jak měsíc rozjasním,=

jsem super, a se mnou svět celičký.<= o:p>

   &nb= sp;  Ó láhvi, přijmi mé uvítání!

Bav mě, a uveď v blažené rozj&i= acute;mání!

Ty, co hasíš mi po umění a kráse žízeň,

splňuješ sny, které drží= m v tajnosti,

odkrýváš svět celý, i = jeho fajnosti,

teď dokaž svému pánu přízeň!

Jak vidím tě, bolest se rozplyne,

když držím tě, únava pom= ine.

A slast proudí víc, cítím tepla zář,

teď v moři opojení zakotvím,<= o:p>

zítra nové kraje objevím,

a ty staré mi nastaví svou lepší tvář.

 

   &nb= sp;  Ohnivá koule, kulový blesk,

letí teď ke mně, a já jsem připraven,

utržit boule, skrz velký třesk<= /o:p>

proletět vesmír, a kus ho vzít zpět na Zem.

Tak vznešenost, přízeň bohů= ;

se ti, červe, zachtěla?

Jestli radit ti vůbec mohu,

drž si ji dále od těla!

   &nb= sp;  Anebo plnou silou proraž bránu,

kterou uzavírají dveře dvojí= ;.

Dost bylo vytáček, řečiček= a plánů,

teď ukaž, že člověk za n= 3;co stojí!

   &nb= sp;  Před každou černou dírou

tě vlastní fantazie leká,

všechno hned smrdí sírou,

když nevíš, co tě ček&aacu= te;.

Však co když se zavřou oči

a do neznáma se rovnou skočí?=

 

   &nb= sp;  No tak hop, průhledná lesklá sklenice,

pojď ke mně z té své police!<= o:p>

Trochu jsem tě letos zanedbával.

Jó před léty bývaly veselejší časy,

tanec, hudba, dívky s rozevlátými vlasy,

i s tebou do noci věrný přítel vysedával.

Jak snadno jsem se kdysi nechal lapit,

pijan co mluví tak světácky a bodře,

společnost, ve které je ti dobře

(nebo se aspoň můžeš napít= ).

Teď sám jsem, s nikým si neťu= knu,

po celé večery už ani nemuknu.<= /o:p>

Však  neboj se, už hostíš tu vodu pravou,

která mi tak zatřepote hlavou.=

Připravit, pochodem vchod,

naráz tam paňáce celého hoď.

Ať žije nové, veselejší jitro!

 

(Přikládá pohár= ke rtům,

v tom&nb= sp; začínají zvonit zvony a zpívat anděl&= eacute;.)

 

ANDĚLSKÝ CHÓR:

Kristus znovu vstal!

Těšte se, smrtelníci,

věční kajícníci,<= /o:p>

po kolenou, na zemi,

k strádání souzeni.

 

FAUST:

Co je to za zvuk podivných tónů,

které mě ruší v nejvyšší radosti?

Že by to cinkání kostelních zvonů

patřilo k nějaké slavnosti?

A tenhleten soubor,&= nbsp; má hlas, co hojí,

mrtvého křísí, jizvy mu spojí,

a živé vytrhne z té jejich marnost= i.

 

BABSKÝ SBOR:

Máslovým řezem

by jsme ho krmily,

sladkým slovem

duši tišily.

Umíme uklízet,

víme jak šít,

však Krista z Nazaret

nemůžem mít.

 

SBOR ANDĚLů:

Kristus znovu vstal!

Blaženost každému<= /p>

tvoru nešťastnému,=

ale statečnému,

který se nevzdal.

 

FAUST:

Ten sladký tón z nebes pohltí tě!

Chytá mě jak na kus sýra.

U někoho slabšího rozhoď t&eacu= te; své sítě!

Já poselství rozumím, ale chybí mi víra.

Zázrak je víry nejmilejší dítě.

   &nb= sp;  Proč  oblékat bych se měl

zas do toho škrobeného trička.<= /o:p>

Přece však, vychován tak odmalič= ;ka,

jsem z těch řečí oněmě= ;l.

   &nb= sp;  Nebeská láska v tichu pokoje

mě zas celého oslintala,

když tak dojemně zvony rozcinkala,

že modlit jsem se začal ve stoje.

   &nb= sp;  Nechápu, kde se berou ta sladká muka

pudící mě na pole, lesy, luka.

Ve vlastních slzách se jak v rose brodím;

cítím, že se v nich znovu rodím.

   &nb= sp;  To chvění mi připomíná mou dětskou káču

co proháněl jsem přes jarní svátky.

Teď pro ni z ničeho nic pláču

a z hrany nad propastí vracím se zpátky.

   &nb= sp;  Jen křičte, chci slyšet víc toho ušlechtilého hlasu,

který mi s proudem dojetí posílá mou spásu!

 

CHLAPECKÝ SBOR:

   &nb= sp;  Kostlivci tě nezebou,

už nejsi nebožtík,=

v pravý okamžik

zvítězil's nad sebou.

   &nb= sp;  Všude na Zemi

jsi v moři radosti.

Proti ní nic není,

kapka tvé hořkosti.

   &nb= sp;  Všechny trampoty

od tebe odkoupíme,

tvé štěstí, jako ty,

s chutí oslavíme!

 

ANDĚLSKÝ CHÓR:

Kristus znovu vstal!

Z klína zatracení

do světa se dal,

a ten navždy změní.

Skutečně ho oslavuj,

svou lásku dokazuj,

denně ji přikrmuj,

na cestách opatruj

a pevně při ní stůj:=

jen tomu se objeví,

kdo z ničeho nesleví.

 

2.2. Před branou  

 

Různí poutníci přicházejí a odcházejí.<= /i>

 

NĚJAKÝ UČEŇ:<= /p>

Co budem dělat v hájovně?=

 

JEHO KAMARÁD:

Neptej se, a jdi rovně.

 

NĚJAKÝ JINÝ:

Ale chtěli jsme k mlýnu dojít.

 

DALŠÍ:

Tam se cesty měly spojit.

 

DALŠÍ:

Ale vpravo je teď bláto!

 

DALŠÍ:

No a...

 

DALŠÍ:

Pojďme, vykašlem se nato...

 

DALŠÍ:

Pojďte rovnou a nedělejte okolky,

stejně vám jde jen o pivo a o holky,=

a hlavně se nějak zabavit.

 

DALŠÍ:

Ty jsi mi ale zviřátko,=

bereš to nějak moc nakrátko,

a navíc v té čtvrti bál byc= h se jen zastavit.

 

SLUŽEBNÁ:

Já se bojím, jdu domů.<= /span>

 

UČEŇ:

Však ty se brzo zastavíš.=

 

JINÝ:

To víš že jo, u prvního strom= u.

Zvlášť, když hned za ní poběžíš.

Ty, jak známo,

nenecháš děvče nikdy samo.=

 

JINÝ:

Čím to, že v prázdné hlavě

se rodí blbosti tak hravě?

 

STUDENT:

Sakra, ta kočka se ale umí vyparád= it.

Nečum, a poraď jak se s ní skamarádit!

Pokouřit, popít, a proč bych se říct bál,

taky si sáhnout - to je můj ideál.=

 

MLADÁ HOLKA:

Sakryš, to jsou kluci, ale trochu zbrklí.=

Zvláště vkusu moc nemají.

U mě stačilo by, aby trochu mrkli.

A přitom za tamtou fuchtlí spěchají.

 

DRUHÝ STUDENT:

Brzdi trochu, koukej rovně

jaké duo na náměstí vklouzl= o.

Ta zrzavá bude pro mě,<= /p>

už teď cejtím její kouzlo.

Myslí si, že se projdou jen tak potají,

a zatím nás na konci potkají.

 

PRVNÍ:

   &nb= sp;  Tu veverku ať si vezme nějaký lesák,=

já chci srnku do svého postroje.

Kterápak umí držet smeták

zvládne už všechny nástroje.<= o:p>

 

MĚŠŤAN:

   &nb= sp;  Ten náš starosta se strojí jak do cirkusu,=

ale tváří se jako když sedí na kaktusu.

Město by místo něj mělo košatit!

Přitom bojíš se nalevo šlápnout,

shůry zas mohlo by něco kápnout,

a tohle všechno ještě musíš zaplatit!

 

ŽEBRÁK (zpívá):

   &nb= sp;  Dobrý pane, milá dámo,

bohatý už, a krásná dosud,<= o:p>

budiž by vám bylo dáno<= /span>

zlepšit trochu i můj osud.

Nenechte mě žít o kosti.<= /span>

Vznešený je ten kdo dává.

Jen v den, kdy všichni slaví v radosti,

i pro mne nastává žeň pravá.

 

JINÝ MĚŠŤAN:<= /p>

   &nb= sp;  V neděli se tak pěkně popíjí,<= /p>

samozřejmě předtím trochu pojí.

To se to probírá, jak se ve svět&#= 283; zbrojí,

eventuelně rovnou zabíjí.

   &nb= sp;  Za oknem, se sklenicí, a ještě k tomu

mohu pozorovat pouliční ruch.<= /span>

Večer pak pomalu dojdu domů-

- tenhleten mír vymyslel sám Bůh!<= o:p>

 

TŘETÍ MĚŠŤAN:

   &nb= sp;  Dobrý den - to je řeč zdravá-

když sledujete všechno to hemžen&iacut= e;

málem se vám rozskočí hlava= .

Ještě že u nás se nic nemění!

 

STAŘÍK (o mladé holce):

   &nb= sp;  To je mi mládí, možná panna,

kdo by se za ní neotočil.

Ikdyž je pěkně nafoukaná,<= /o:p>

hned bych v té tůňce prstík smočil.

 

HOLKA:

   &nb= sp;  Ccc, to jsem se lekla,

co všechno potkám v té naší ulici.

Dědeček má asi vycházku z pek= la,

jen místo rohů si vzal čepici.<= /o:p>

 

JINÁ:

   &nb= sp;  Kdyby voják s plnou zbrojí,

nejen ve snu ke mně přišel!=

Jenže tenhle projekt nějak stojí,

obavu mám, aby vyšel.

 

VOJÁCI:

   &nb= sp;  Město tvrdé,

hradby mechem porostlé,

holky hrdé,

možná trochu přisprostlé-

musíš se vzmužit,<= /p>

v boji se tužit,

dobýt a užít!

   &nb= sp;  Verbíři, nás si vem!  =

Všechno půjde snáze.

Cesta k radosti,

i ta ke zkáze.

   &nb= sp;  Nad vojáckým životem

závistí pobledneš.

Děvče vezmeš útokem,=

každé město oblehneš.   

V boji se tuží,

dobyje a užije,

jen voják se vzmuží,

a proto tu je!

 

(Faust a Wagner)

 

FAUST:

   &nb= sp;  Bez ledu volně plynou potoky a řeky

osvobozené laskavým pohledem jara.=

A místo zimy, která je už slab&aac= ute; a stará,

teď, zdá se, na dlouhé věky,<= o:p>

protne zas údolí zelená čára.

   &nb= sp;  Ještě si foukni trochu sněhu,

pichlavých krystalk  ů do obou tváří.=

Bílá teď, holka, není v běhu,

rozkvetlá luka všude zář&iacu= te;.

   &nb= sp;  Kyvadlo života pilně se rozkývá,

barvami tisíci hned se pokrývá;<= o:p>

holky a kluci též začnou se vonit,

po sobě koukat, po louce honit.

   &nb= sp;  A což, když jsme po horách pozpívali,

bychom se do města podívali:

Mezi strnulými stěnami z kamene

tam běhají duhové davy splašené.

Zvláště dnes ani duše nem&aacut= e; stání,

všichni slaví kristavstání.=

Jako on, ze svatého hrobečku,<= /span>

každý vylézá ze svého domečku.

Řezník od pultu, právník od svého případu,

ten ze zatuchlé dílny, ta zas z teplého úřadu.

   &nb= sp;  Slunce jim svitlo na líce,

nejistě pokukují vně.

Přes zimu dusili se v tmě,

teď tlačí se v vřavě ulice= .

A i v kraji mezi poli

se jich hemží tisíce;

dříve se tam pásli voli,

dnes už na to nemaj místo.

Všechno jim vzal z města pán,

a aby už to bylo jisto,

i jejich práci zastal sám.

   &nb= sp;  Jenom v lidské společnosti

vyhraješ si do sytosti.

Pro staré, pro mladé všechno tam mají,

Popij si, pozpívej, hned budeš v rá= ;ji!

 

WAGNER:

   &nb= sp;  S tebou, Fauste, rád se projdu,

popovídám, i do světa se dá= m.

A to víš, že radši pojdu,<= /o:p>

než bych vycestoval sám.

Cizí kraje, zvuky, davy v ulici-

to si spíše lehnu přímo v pek= le

a pak ulevím si v lednici,

-než se takhle pachtit lekle.<= /p>

 

(Sedláci pod lipami tancují= a zpívají.)

 

   &nb= sp;  Mládenec chystá se k tanci

a zdobí se kloboukem s věnci,<= /span>

na blůze má plno pentliček.

Na parket pod lípu stoupá,

a už se do rytmu houpá.=

Juchů, hola, to se mám,=

hohé, to chci, vraž to tam,

pěkně podle housliček.

 

   &nb= sp;  Náhle se srazí s děvčetem,

však vůbec není popleten,=

vždyť ví, která je ta pravá.

Holka však nepadá z role

a hned vyhrkne: vole!

Juchů, hola, to se mám,=

hohé, to chci, vraž to tam;

nebuď taková netykavá!<= /span>

 

   &nb= sp;  Však oboum zdá se zdravo

točit se v kruhu vlevo, vpravo,

a zbytek světa pominout.

Dech se rychlí, krev se vaří,=

ruku stisknout zas se zdaří.

Juchů, hola, to se mám,=

hohé, to chci, vraž to tam;

musíš mi v náručí spočinout.

 

   &nb= sp;  Tak tohle já nemám ráda,

mám už jiného kamaráda,

koleduješ si o políček!

Přece však za lípou zmizí

zkoumat ty stromy cizí.

Juchů, hola, to se mám,=

hohé, to chci, vraž to tam;

pěkně podle housliček.

 

VENKOVAN:

   &nb= sp;  Á, pan doktor přišel mezi nás.

To není vzdělanec co hned se urazí= .

Nezkazí nám žádný špás,

strach nemá, že se tu nakazí.=

   &nb= sp;  Jak projevit můžu vám

svoji skrovnou přízeň?

Snad přijmete plný džbán,

ten mok hasí hlad i žízeň,

a jak pranostika praví,

v každé kapce je moře zdraví.=

 

FAUST:

   &nb= sp;  Já jeho sílu dobře znám

a rád si s vámi sklenku dám.

 

(Lidé se shluknou okolo.)

 

VENKOVAN:

   &nb= sp;  Však je taky důležité

popovídat si za dobrého počas&iacu= te;,

a ne až v nemoci náležité

s tím, kdo nás při ní v&= 2;dy spasí.

   &nb= sp;  Mnohé mohl bych i přivést

ze stále žijících ve štěstí,

které otec váš pomohl vyvést

z bludiště neduhů a bolestí.

Také mě ještě napadá,

když už je řeč o tom špitálu,

že i vám pomohl zamlada;

byť mnozí odešli v futrálu. <= o:p>

Dřív těžkou chvíli přemáháte,

teď ostatním sám pomáháte.   &n= bsp; 

 

 

VŠICHNI:

   &nb= sp;  Ať šťastně žije vážený pán,=

a ještě dlouho pomáhá n&aacut= e;m!

 

FAUST:

   &nb= sp;  Atˇ všechny bubny každému duní

kdo lidem správně pomoci umí!=

 

(Jde s Wágnerem dále.)=

 

WÁGNER:

   &nb= sp;  Co asi cítí velikán

když sláva začne mu sněžit= !

Díky svým vlohám je opěván

a umí z toho i těžit!

   &nb= sp;  Když táta s tebou se vytahoval,

každý hned zkoprněl o očumoval,=

číšník neroznášel, tanečník netancoval,

a všichni vzdali ti hold.

V pozoru stáli, někteří se i klaněli

jako nějakému anděli,

aniž dostali žold.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Vystupme ještě nad ty skály

a tam si pojďme oddych dát.

Častokrát jsem tam hleděl v dá= ;li,

zahloubán, nevnímal jsem ani hlad.=

   &nb= sp;  Pln naděje, a s vírou pevnou

usilím jsem se skoro umořil,

když plánoval jsem, jak bych jednou<= /o:p>

všechnu tu bídu na Zemi pokořil.

   &nb= sp;  Kdyby však ti lidé, co o mé slávě křičí,

dobře znali mě i rodinu,<= /p>

to věčné zbožňování, jež se mi tak příčí,

netrvalo by ani hodinu.

   &nb= sp;  Otec a jeho páprdovská pečlivost

se kterou marně hledal návody<= /span>

jak odhalit závoje přírody

ji nemohli připravit o poctivost.

   &nb= sp;  Vím, jak on a jeho pět adeptů

se v tajuplné kuchyni vždy sešlo,

aby podle nekonečných receptů

dávali dohromady to co nešlo.<= /span>

   &nb= sp;  K pokusům sloužil mu i lev,

dával mu vypít kdejakou břečk= u;

a vedle jeho srdcervoucí řev

musel poslouchat pár bílých křečků.

   &nb= sp;  K míchání lekvarů zvláštní m= 3;l kvocient,

zelené pilulky schovával v láhvi= .

Ó šťasten, přešťasten pacient,

když už ho před léčbou pod kytky stáhli.

   &nb= sp;  A tak uprostřed lesů a hor

nevála vichřice, neřádil mor:=

to jenom my jsme dryáky vařili.

Teď vidím, jak špatně jsem si v= ed,

tisícům nemocných namíchal = jsem jed:

namísto léčení jsme je tak vraždili.

 

WAGNER:

   &nb= sp;  Kdopak by se tímhle mučil!

Copak nehřeje tě vědomí,

že's podle nejlepšího svědomí

pomáhal tak, jak ses učil?

   &nb= sp;  Važ si otce, jako správný chlapec,

a s jeho věděním začni na plný plyn

šplhat sám na ten příkr&yacut= e; kopec,

který možná dobude až tvů= ;j syn.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Blaženým ten, kdo stále doufá,

ikdyž nic nezná, a jenom to ví.

Kdo v moři omylů se koupá,

a rybu v něm nikdy neuloví.

   &nb= sp;  Ale nekažme si krásnou chvíli

těma vlezlýma výčitkama.=

Podívej, jak slunce pod obzor píl&iacut= e;

a nebe se pokrývá hvězdičkama= .

Aby zas ráno vyplula nad oblak,

musí si ta ohnivá koule odpočinout= .

Proč jenom nemohu jako pták  

také si nad zemí volně plynout!

   &nb= sp;  Když pozoruješ podvečerní zář

víš, že na světě nic ti neuteče.

Šibalský vánek polechtá tvou tvář,

jak horu potok, co po ní do řeky teč= e.

   &nb= sp;  Bez hluku lesem pádí božská přízeň,<= o:p>

svůj kočár z mlh nemusí nikdy namazat,

v moři údivu přinutí tě stát,

v půlnočním jezeru hasí její koně žízeň.

   &nb= sp;  Však doslova nic nemusí být bráno

a věčně mír vydrží stěží.

Já vděčný jsem i za to sladké ráno,

chladivou rosu, a vítr svěží.=

   &nb= sp;  A jasná mysl všechno změní,

člověk znova v ducha svého věří.   &nb= sp; 

Tak lehké jako fantazie a snění

není žádné kříd= lo z peří.

   &nb= sp;  Protože nerodíme se pro spaní,

ale s neklidnou duší pro věčný čas.

Jak kohouti za ranního svítání,

bolest a pochyby náš klid ruší zas a zas.

   &nb= sp;  Věčně bude orel plachtit

nad hrdými vrcholky stromů.

Věčně se čáp bude pachtit<= o:p>

přes hory a moře zpátky domů. 

 

WAGNER:

   &nb= sp;  I já rád porozjímám sám,=

však smysl tvého neklidu nechytám.=

Plna harmonie je louka, i kvítka v lesu,<= /o:p>

uznávám ty, kdo každého ptáka znají.

Však přiznávám, že víc než vřesu

se má zvědavost z knihy nají.

Když začnu číst zajímavý pergamen

mrazivá noc se v slavnost změní,

každá hvězda rozfouká se ve plamen,

a zatuhlá krev jak moře zpění= .

 

FAUST:

   &nb= sp;  Jestliže jsi propad jedné vášni,

nikdy ji neopouštěj pro jinou!

To jen já jsem chtěl být něčím zvláštní,

a teď se mé obě duše pominou!

   &nb= sp;  Jedna se drží jako klíště

pozemských slastí všemi orgá= ;ny.

Tu druhou zajímá víc, co bude příště,

a všímá si věcí výše nad námi.

   &nb= sp;  Snad jen ti duchové mají zvláštní dar,

mezi nebem a zemí se proletují.

Občas sestoupí, uprostřed zlat&yacut= e;ch par,

a lidem lepší, pestřejší život ukazují.

   &nb= sp;  Kdybych tak tušil, alespoň malinko,

kde koupím ten plášť, ať draze či levně,

co donese mě do té nové, lepší země,

už bych mu zlatil ramínko.

 

WAGNER:

 

   &nb= sp;  Nepokoušej se vzývat nebezpečí!

Za každým rohem číhá připraveno

vzít lidské štěstí ztečí

a tvou pýchu zlomit přes koleno.

   &nb= sp;  Ze severní strany připlazí se jazyky,

vyhládlé jak se v zimě postí= ;.

Se zdvořilostí nedělají cavyk= y,

a hned se do tvých uší pustí= ;.

   &nb= sp;  Nadšený zápal obývá polední kraje:

Nejdřív pár kapkami osvěží vřes,

však než prohlédneš jakou notu hraje,

na troud sežehne louku i les.    

   &nb= sp;  Rádo poslouchá, a o to více škodí,

rádo nám slouží, aby mohlo zrazovat,

jako král v hrdém rouchu chodí

a skrz lži a sliby zkouší nám panovat.

   &nb= sp;  Ale pojďme, svět už je dost bledý,

vzduch chladný, a nad polem opar šed&yacu= te;.

K večeru teprv oceníš obydlí!=

Však támhle nikdo nebydlí

- co tě tak zaujalo v té plískanic= i?

 

FAUST:

Vidíš toho černého psa pobíhat v oranici?

 

WAGNER:

Vím že je tam, ale proč se ptáš?

 

FAUST:

Nevím sám. Co myslíš, ž= ;e je zač?

 

WAGNER:

   &nb= sp;  Asi nějaký pudlík, co ztratil pána<= /p>

a teď neví kudy kam.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Proč ale tolik času ztrácí s náma?

Sleduje nás - a hlavu zato dám

že jeho kožich vždycky zrudl,

když že připlížil od toho potoka.

 

WAGNER:

   &nb= sp;  Kdepak, je to jen obyčejný pudl.

Asi ti něco vlétlo do oka.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Jakoby nás chytal do nějaké sítě,=

však ty magické smyčky ihned mizí.

 

WAGNER

   &nb= sp;  Vidím jen, že skotačí jak dítě,

když místo svého narazil na pány cizí.

 

FAUST:

   &nb= sp;  A už je tu. Teď nám asi packu dá.

 

WAGNER:

   &nb= sp;  Tak vidíš, pes, a žádná obluda:

Vrčí, štěká, mává ocasem,

jako správný vořech kouká úkosem.

   &nb= sp; 

FAUST:

   &nb= sp;  Ty jsi mi ale pěkný ptáček!

 

WAGNER:

   &nb= sp;  Já bych řek': čistokrevný podvraťáček.<= /o:p>

Když stojíš, tak čeká,

jak se hneš, hned štěká.

Pro větev do žita vrhne se,

botu až do řeky odnese.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Lísá se jako dobroděj

- máš pravdu, není to čaroděj.

 

WAGNER:

   &nb= sp;  Když si psa vycvičíš, a máš ho rád,

vznikne ten nejlepší kamarád.=

Je jako děcko, jako tvůj žák,

nikdy nezradí tě, a miluje jen tak.<= /o:p>

 

(Vejdou branou do města.)=

 

2.3. Studovna

 

(Faust vejde i s pudlem.) 

 

FAUST:

   &nb= sp;  Už jsem zpátky z lesů a luk,

teď hluboko ponořených do noci,=

pln posvátných a řezavých m= uk

- ty prý mají naší duši pomoci.

   &nb= sp;  I srnka upadla do plachého spánku,

přestože má strach z tebe;

lidstvo nastavuje svou lepší strán= ku,

kterou dostalo kdysi z nebe.

   &nb= sp;  Sedni, pudle! Proč se lekáš,

pro co tropíš takovouhle neplechu?

Marně na kamna i postel stěkáš,=

radši zalez do měkkoučkého pele= chu.

   &nb= sp;  Na skalnaté pěšině jsi nás pěkně pobavi= l,

i mě's zlákal běžet co to dá.

Ale teď, když jsi se tak unavil,=

dovol, abych zase chvíli velel já.=

   &nb= sp;  Venku to sice pěkně studí,

však lampa plápolá pro radost.

Osvětluje nám pokoj, i něco v hrudi,=

aby srdce mělo jasu stále dost.

   &nb= sp;  Rozum zase začíná mluvit,

naděje stožár opět vztyčí.

A mě to znovu začíná pudit

hledat kde pramen života klíčí= ;.

   &nb= sp;  No tak pse, přestaň už vrčet

a rušit moje vznešené úvahy

kousáním prkenné podlahy.

Chceš snad, jako lidé nevědomí= ;,

zesměšňovat čemu nerozumí?=

Všechno krásno i dobro které tu je=

jen jejich mozek obtěžuje,

protože chtějí v hlouposti trče= t.

   &nb= sp;  Bohužel, už se ti ten kousek podařil

a můj božský klid se do větru vypařil.

Na místě kde chvíli bystře te= kla řeka

mě zas jen bezradnost a žízeň čeká.

   &nb= sp;  To věčné hledání osvícení

je tak trochu prevít.

Pokud nechceme nic slevit

skončíme brzy na koleni.

   &nb= sp;  A tak raděj usadím se v židli

a začnu zase číst si v bibli.

Náboženské nadšení

mě donese dál.

Překládat totiž originál=

mě doopravdy rozpění.

 

(Vezme si Nový Zákon a čte.)

 

"Na začátku bylo slovo!" Hmm, j= ako by se mi zdálo,

že jedno slovo je na všechno trochu málo.

Abych to tak moh' přeložit

musel by mi to někdo doložit.

Teď nevím, jestli ze mě nemluv&iacut= e; líh,

ale já bych napsal "Na počátku byl hřích."

No, je to jak bába uprostřed náledí,

do knihy světa mi to moc nesedí.

Hřích že by vše hnal, jen taková chyba milá?

Šoupneme tam: Na počátku byla síla!

Ale to je zas trochu moc odtažité,

a pro smrtelníky příliš neurčité.

Lidé chtějí akci, a nebo aspoň šprým.

Po našem to bude: "Na začátku b= yl čin!"

 

   &nb= sp;  Ale teď už fakt přestaň kňourat,

na bibli furt štěkat

a u hlavy mi hekat.

Nebo ten dům začnu bourat!

Tenhle vrtichvost tady už nesnesu,

pošlu tě na jinou adresu,=

anebo zpátky běž k lesu!<= /span>

 

   &nb= sp;  Stěžovat si jdi třeba celému míru,

no tak prosím, místo dveří už máš jen díru!

 ... = 82;e bych včera moc ponocoval,

nebo se tolik přepracoval?

Ach ne, je to jasná zpráva

- ten pudl je velkej jako kráva!

Vypadá, že by sežral celou ves,=

je to lev, nebo mamut, jenom ne pes!

Pane bože, co jsem si to za zrůdu

přivedl k sobě na půdu.

Oči žhnou, a hrůzu hrůz

mi nahání ten jeho obří sku= s.

Kdybych ucítil jen atom síry=

přisáhnu, že patří do pekelné díry!

 

DUCH (ve dveřích):

   &nb= sp;  Nikdo nic nezmění

zavřen ve vězení,<= /p>

v pasti uvězněn starý liš&aacut= e;k.

Směje se mu každý myšák.=

Však nedá to lišce,

uvolní pouta,

vyskočí z kouta,

a běda pak myšce.

Můžeš se s ním i kamarád= it,

však měl by jsi vědět,=

že když nenecháš ho sedět,=

umí se rozparádit.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Jak poznati zvíře vprostřed přírody:

nejprve račte se mu podívati na nohy.

Mloka prozradí skvrnky,

skřítkové neposedí chvíli,

duhový opar provází víly<= o:p>

a kopýtka mají zas srnky.

  &n= bsp;   Kdo nezná přírodní zákony

a její ato= my

nepozná sílu <= /p>

vesmíru,

Zemí neotočí,

mocné duchy si neochočí.

  &n= bsp;   Vrať se zpátky, mloku,

k pánu vodních toků,

a to stádo pijavic

ať odletí na měsíc

a vyžene mor

co přitáh' ten tvor!

  &n= bsp;   No tak dobře, příměří,

pes mým moudrům nevěří,

však teď vážně, krávo z pekla,

zda-li bys mi aspoň řekla,

jak moc tě přechází zr= ak

při pohledu na tenhle znak.

  &n= bsp;   Kouká jak pobuda,     =

však jsem si jist,

že ta obluda

umí i číst!

  &n= bsp;   Nevídáno,

neslyšeno,

ale shůry požehnáno

a úředně potvrzeno!

  &n= bsp;   Rozpínáš se jako slon,

pokyvuješ jako zvon,

jenže moje mocné čáry<= o:p>

promění tě v šedé páry.

   &nb= sp;  Tak naposled, a už jen stroze:

lehni pánovi k noze!

Nebo ti ukážu svou horší tvář

a vytáhnu na tě kouzelnou zář= !

Nečekej,

vždyť nad božím světlem už nic není.

nečekej,

až tě v bledý přízrak změní.

   &nb= sp;        

(Mephistopheles vstoupí, obklopen mlžným oparem, oděn jako potulný filosof.)

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Na co tolik křiku, copak by pán chtěl?

 

FAUST:

   &nb= sp;  Tak v tom vězí to jádro pudla!

Cha, filosof, a takhle to přestrojení zbabrat!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Inu, uznávám, že nejsi žádný šmudla,<= o:p>

to tvoje kouzlení mi dalo pěkně zabr= at.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Jak si říkáš?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Jak může intelektuál,

jenž lidské bytí bere v potaz=

a snaží se ho dostat dál,

vyslovit tak primitivní dotaz?

 

FAUST:

   &nb= sp;  Každému stvoření patří jméno

jeho skutkům a stavu přiměřeno.

Však u lidí nedosáh' bych mnoho zd= aru

se jmény jako Lhář, Zrádce, či Duch Zmaru.

Dám se poddat.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Umím, jako z nebe modro,

páchat zlo, a hlásat dobro.<= /span>

 

FAUST:

   &nb= sp;  Z těch hádanek bych se spíš zbláznit musil.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Inu, jen jsem ti vysvětlit zkusil

co je pro mě skály tvořit,

vítr hnát a domy bořit,=

jako kozel zahradničit,

všechnu snahu hned poničit,

být trochu rarášek i čert,

nádoba neklidu, a drsný žert.=

 

FAUST:

   &nb= sp;  Když jsi duch, tak proč tě vidím?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Už se zas za tebe stydím.

Však znám lidi a příliš = jsem se nelek',

že ten váš vesmír považuješ za nějaký celek.

Co je tak zvláštního na ducha hledět,

zvyklého dílem v světle, dí= lem ve přítmí sedět,

či plavat v noci, která jako kůž= ;e líná

hrdý svět světla dokola obepíná?

Ne, že by hmotné tělo bylo k zahození,

však na něm taky každý lp&iacut= e; až do zbláznění,

dokonce věší naň kdejakou ozdob= u.

Radil bych, ať na to tolik netlačí,<= o:p>

dechu času stejně nestačí,=

leda rychleji doběhnou do hrobu.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Už vidím tu tvoji práci:

zahánět nudu, a při té láci

ji nakupovat do foroty.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Inu, než ráno vstávat do roboty

je lepší jen tak sledovat svět.=

Ať se s ním jiní pachtí vpřed,

já jím jen skrz naskrz fičí= m

a nechci se zatěžovat ničím.

Blesky letící přímo či oklikou

také nepohnou s horou velikou.

Skála bude věčně pozorovat=

jak se lidské pokolení cpe i post&iacut= e;,

aby z něj nakonec zbylo pár kostí,=

a mohlo se znovu začít omlazovat.

   &nb= sp;  Cožpak necítíš to vzrušení

když se kámen či voda promění

v teplou a živoucí hmotu?

Ty když se plahočíš málo či víc,

stejně nakonec změníš se v nic,=

ve vyhaslý plamen, děravou botu.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Vidím, že mám to štěstí

mluvit s duší která se vzpíná

podrobit ďábelské pěsti<= /o:p>

zmaru, jež naše bytí obepíná.

I můj hlas mi říká: v chaosu<= o:p>

řád a krásu hledat zkus.

 

MEPHISTOPHELES:

Já si nelibuju v patosu,

ale uznávám, že máš dobrý vkus.

Však mohu teď už jít?

 

FAUST:

   &nb= sp;  Jít i přicházet můžeš kdy chceš,

nemohu přece bachařem být,

zvláště když vím, kdo vlastně jseš.

Tohle je okno, tady jsou dveře,

i k letu komínem volno ti dám.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Přece jen se mi ven špatně deře,

a před prahem pocit závrati mám.

Nemoh' bys vymazat tu stopu Drůda?

 

FAUST:

   &nb= sp;  Pár čáranek brání ti, abys vyšel?

Pentagram přece není nějaká zrůda.

A jak jsi sem teda vůbec přišel?<= /o:p>

Co já vím, ta malůvka věčně tu je.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  S takovými věcmi se nežertuje.

Ten obraz není vidět ze dvora,=

dubová futra se ti kroutí.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Ta geometrie je pěkná potvora.

Tvé zajetí mě ale rmoutí!

Uznej však, že jsem v tom nevinně.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Jako pudl přehlíd' jsem v té rovině

tu hrůzu, když jsem šel sem.

A teď, jako ďábel, nemůžu = ven.

 

FAUST:

   &nb= sp;  No a okno by se ti nelíbilo?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  To by na věci nic nezměnilo.

Když nevylezu kudy jsem vstoupil,

stane se ze mě tvůj sluha.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Vidím, že i v pekle se žije pěkně ztuha.

A s tím pudlem jsem neprohloupil.

Což takhle uzavřít malinkou smlouvičku?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Když mi konečně nadzvedneš pokličku,

tak bych si svobodu i vykoupil.

Ale musíme to dobře probrat.

Jen mě, prosím, zatím pusť,

začínám mít z ohně půst.

Zítra se k té dohodě zkusíme dobrat.   

 

FAUST:

   &nb= sp;  Počkej aspoň okamžik,

na tvé novinky se celý třesu.=

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Pusť mě, už slyším z pekla křik!

Zítra ti celý štos novin snesu.

   &nb= sp;            =             &nb= sp;            =             &nb= sp;            =             

FAUST:

   &nb= sp;  Nejsem to já kdo tě vodil,

vešel jsi k nám jako pán.

Když bych tě hned zpátky pudil,=

zas navěky bych zůstal sám.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  No, snad můžem být i kamarádi

a nějaký čas prožít spol= u.

Ikdyž u nás tomu nejsou rádi,=

návštěvy si zvou přímo dolů.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Výborně, odteď zas svobodu máš.

Jestlipak mi hned ukážeš co doopravdy znáš?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Vidím, kámo, že vznášíš nárok

poznat co jinému stačilo by na rok,<= /o:p>

přestože na to jen pár hodin dáš.

Vše, o čem my duchové zpíváme něžně,

nevidíš zase tak úplně běžně,

a není to pouhé snění.=

Dát poznat můžem ti dráždivé vůně,

jídla, po kterých jazyk žádostí stůně,

a pocity, co tě navěky změní.

   &nb= sp;  Však opusťme království řečí

a vezměme to dobrodružství ztečí!

 

DUCHOVÉ:

   &nb= sp;  Jestli budete moci,

temné klenby noci,

poutníkovy dokázat

že umíte ukázat<= /p>

vlídnější nebeskou tvář?

   &nb= sp;  Rozpusťte kde se dá

šedé mraky,

svit hvězd ať dopadá

na zem kam taky

slunce posílá svoji zář.

   &nb= sp;  Obloha hojí,

duše pojí,

světla ohyb

v krásu promění,=

i kolo zapomnění

uvede v pohyb.

   &nb= sp;  Cesty se vlečou,

jak řeky tečou

krajem kde sečou

trávu vonnou.

   &nb= sp;  Dojmy tam prýští

mezi mosty,

rodí se a tříští,=

v moři tonou.

   &nb= sp;  Letorosty

úrodu příští

hroznů co zrají

hrdě podpírají.<= /p>

Během roku

z žuly kámen

změní se v pramen

lahodného moku.

   &nb= sp;  Nepocítíš hoři,

když vydáš se k moři,

ani tě nezabolí

s potokem co hučí

sestoupit do údolí

kde včely bzučí.

   &nb= sp;  Nech se jen dojmout,

nezkoušej pojmout

proč slunce svítí,

zemi rozdrásá,

a barevnou nití

ji zas opásá.

   &nb= sp;  Slyšíme víly

které nás chvíli

tancem zabaví

neb sedět nečinně

v lesní tišině

je strašně unaví.<= /p>

Někdo se plaví

mořem do dáli,

někoho baví

lézti na skály,

a ten se vznáší<= /p>

když nudu plaší.

Pěkně si hrej

nebo cestou se dej,

a měj radost!

 

MEPHISTOPHELES:

Zatímco opěvuji nadpozemskou strán= ku,

svého hocha jsem přivedl do hluboké= ;ho spánku!

Zdá se, že teorii jsme už uděla= li zadost!

Inu, lidský tvor ďáblu nestačí

když ho svými kouzly obtáčí,

plave s ním v moři snění=

a sál zázraků dokola vytáčí.

Tak koukej, jak se naše role změní,<= o:p>

když na ten tvůj vzácný dub

vezme krysa ostrý zub.

   &nb= sp;  Pane švábů a potkanů slyš:

vyber svou nejtlustší myš,

ať nám ty dveře do pokoje=

pěkně dokola ohobluje.

Jde jí to skutečně dojemně,

záležet ať si dá na čárkách u země.

Ještě pár hryzů do posledního hrotu

a už jen díra zbyla z mého plotu.<= o:p>

Nenech se rušit ve svých snech,

potkáš mě, Fauste, v jiných dnech.

 

FAUST (vzbouz= í se):

   &nb= sp;  Tak moje naděje jsou pryč?

Nic nezbylo po ďáblovi,=

nevidím ani tu tyč,

kterou jsem házíval po pudlovi.

 

2.4. Studovna

 

Faust a Mephistopheles.=

 

FAUST:

   &nb= sp;  Někdo klepá? Dále! Kdo mě zas rušíš?

 

MEPHISTOPHELES:

      Já.

 

FAUST:

Dál!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Třikrát to říct musíš!

 

FAUST:

   &nb= sp;  No tak ještě, dále!

 

MEPHISTOPHELES: =     

   &nb= sp;  Tak je mi to sympatický.

Myslím, že se domluvíme=

a tvé chmury rozptýlíme.

Přicházím sem, jako vždycky

přestrojen, za mladého šlechtice,

na hlavě opéřená čepice,=

vesta je z hedvábné látky

a u boku dlouhá ostrá dýka.=

Vezmi si příklad a nedrž se zpátky,

protože kdo se s lidmi stýká,=

překážky zdáním lépe ošidí

a z života více uvidí.<= /span>

 

FAUST:

   &nb= sp;  Ať jsou šaty jak chceš nóbl,

neskryjí nikdy všechen póvl.<= /o:p>

Už jsem starý na tohle dětinsk&eacut= e; hraní,

přesto však ještě mám nějaká přání.

Místo aby mě někdo chtěl obdaro= vat

všude jen slyším: musíš = se uskrovňovat!

To je ta věčná píseň,

kterou nám pucují uši,<= /span>

místo aby nám léčili tíseň,

jásají, jak nám sluší= ;.

Každé ráno zažív&aacut= e;m zklamání,

když pomyslím na ty trpké hodiny,<= o:p>

které se povlečou do stmívání,

aniž se mi splní přání jediný.

   &nb= sp;  Vždy když si něco usmyslím,

nad vší tou marností zatrnu,<= /o:p>

na sílu osudu pomyslím,

do rukou dostanu obrnu.

   &nb= sp;  Ani v noci, hodinu za hodinou,

mi spánek nepřináší pomoci.

Ikdyž se schovávám pod peřino= u

divoké sny mě honí jak žraloc= i.

   &nb= sp;  A přec v prsou mi sídlí zvláštní síla,

slibuje, že mi ke štěstí pomůže.

Ale aby proto něco učinila,

k tomu se má vůle nevzmůže.

   &nb= sp;  Když na to pomyslím je mi k blití,

ukončit přál bych si takové žití!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Přesto však drahé je ti to bytí!

 

FAUST:

   &nb= sp;  Vždyť představ si tu eleganci

když prsa vítěze, která žárem tlukou,

přistanou po divokém tanci

v lačných dívčích ruko= u.

Všechny síly bych chtěl najmout,

abych se tak moh' dát zajmout.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  A pro jistotu si nalíčit stoličku

a na ní připravit plnou skleničku.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Za to špehování mám na tebe zlost!=

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Všechno nevím, ale je toho dost.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Nemám dojem, že z toho bahna,

v němž jsem se už začínal topit,

je cesta vzhůru nějak snadná.

Že bych se ještě moh' vzchopit!

   &nb= sp;  Chci přestřihnout pentličky a pásky,

které mi mou duši dusí,=

všechny záliby a falešné lásky   ,

pryč z hnízdečka co se mi tak hnusí.

   &nb= sp;  Už neuslyším pitomoučké předsudky,

neuvidím duchaprázdnou show,=

myšlenky neuvězním do budky,

tajit nebudu vášeň svou.<= /span>

   &nb= sp;  Zmizne i sen, který mě zavádí

hledat prachzbytečné pozlátko,

být otrokem žen a dětí, i toh= o co navádí

vlastnit hory i lesy, nebo aspoň párátko.

   &nb= sp;  Sbohem peníze, poslové přetvářky,=

původci mnoha statečností,

naplňující náš svě= ;t polštářky

a vagóny dalších zbytečností.

   &nb= sp;  Vzdávám se smyslných objetí,

víno ať dopijou hosti,<= /p>

volám zmar víře, naději i dojetí,

hlavně však trpělivosti!

 

SBOR DUCHŮ (neviditelných):

   &nb= sp;  Pryč jít!

   &nb= sp;         Pryč odsud.

Jen chtít

zničit pěstí

svoje štěstí

bez bolestí

   &nb= sp;         jak osud!

Ztracené kráse

se klaníme,

zpátky ji zase

nosíme.

   &nb= sp;  Smrtelníka

prosíme

ať utíká

znovu se vzchopit

své jiskry chopit,

ikdyž horká je.

S čistým štítem

nepropadneš sítem,

doletíš do ráje.=

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Poslechni si, jak moji malí

už vyvádějí,

abychom volnost sobě dali

nás navádějí.

   &nb= sp;  Obout si boty,

pryč ze samoty,

ochutnávat tajů

šťavnatějších krajů.<= o:p>

   &nb= sp;  Nenech zármutku jeho lupy,

dusí tě jak žába na prameni,<= o:p>

a ti tvoji lidé jako supi

na stromě číhají připrav= eni.

   &nb= sp;  Abys ty svou káru jemnou

nemusel tak namáhat,

já ti budu pomáhat,

když své kroky spojíš se mnou= .

   &nb= sp;  Svědomí si nemusíš zatěžovat,

nohy to nebude obtěžovat,=

vím, jak je to těžký

chodit všude pěšky,<= /p>

a sám se lopotit ztuha.

Teď jsi pán. A já tvůj sluha!=        =

 

FAUST:

   &nb= sp;  A co zato?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  No, tvým vděkem vzal bych zadost.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Ne, ne, vím že to neděláš pro radost

a krk dám nato,

že slízneš nakonec tu největší kost.

Kde je zakopaný háček

mi teď prozraď bez vytáček.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Když procházet budem města a pole,

udělám, co ti na očích uvidíme. 

Až po všem ale, sejdeme se dole,=

tu naší minci na rub otočíme.=

 

FAUST:

   &nb= sp;  Jaký pak bude život dolejší

je mi v téhle chvíli vedlejš&iacut= e;.

Na této zemi mi říkají pane= ,

a třeba si lecjaký přítel drzý

už chystá pro mě slzy,

doufám, že ještě není tak brzy.

A poté ...  co se má stát, ať= ; se stane.

   &nb= sp;  A to co bude nahoře, či dole, se uvidí.

Až pod černým víkem bude se slušet

zkoumat, zda se tam miluje, či nenávidí.

Teď o tom nechci vůbec nic slyšet.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Také myslím, že by ses mohl odvážit.

Vždyť k tomu ještě musí= 53; uvážit,

že předvedu ti kousky, co by ti každý záviděl

- kdyby je ovšem někdy uviděl.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Cožpak mi může dát chudý pekelník=

víc než by vymyslel pozemský smrtelník

ve svém vznešeném bytí?

Jídlo které nenasytí,=

vůz co nelze zastaviti,     

nebo mi snad chceš přihrát

hru jež nejde vyhrát?

Holku, která se mi poddává,=

projevuje nekonečnou přízeň,

přitom už kámoši ruku podává

a zítra zanechá jen zaslouženou tr= ýzeň?

   &nb= sp;  Chtěl bych alej věčně plodících stromů,

a také jahodu jež stále chuť mění.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Klidně ti jich přinesu pár domů,

taková přízemnost pro mě nic není.

Ale stíny už začínají blednout,

což takhle v klidu něco sníst.<= /o:p>

 

FAUST:

   &nb= sp;  Ó jistě, jen si rač sednout,

já také už jen hladem jsem si jist= .

Beze všeho můžeš rozhoupat

svých divuplných dobrodružstv&iacu= te; zvonec.

Ale kdybys mě zas chtěl jen pohoupat,<= /o:p>

byl by to tentokrát můj konec.=

   &nb= sp;  Jdu s tebou hned ráno!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Tak tedy ujednáno!

 

FAUST:

   &nb= sp;  Vidíš, jak jsem se rozmluvil!

Přestože chceš ustřihnout můj knot,

učaroval's mě tak, že jsem si tě namluvil,

a rád se nechám stáhnout do temn= ot.

   &nb= sp;  Pak mě pouta mohou rdousit,

ty svou touhu můžeš naplnit,

kmotra svoji kosu brousit

a můj čas tak řádně vyplni= t.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Upozorňuji tě, že máš poslední možnost si to rozmysl= et.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Však já vím, co říkám,

na podvod bych nedovedl ani pomyslet.

Tvůj společník ti neuteče nikam= ,

ani nechce žádný podraz vymyslet.<= o:p>

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  I já přisahám při červeném safíru,=

že svoje povinnosti do písmene vyplním.

Teď věnujme se jídlu, ale před vařením

bys mi mohl podepsat tenhle kousek papíru.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Á, náš puntičkář chce papírové výztuže!

Cožpak nevíš, jak pevné je sl= ovo od muže?

Mám ti snad začít vysvětlovat= ,

že u poctivého člověka uděláš líp,

když ho nenecháš vše jak vola opakovat.

Že až s ním zahyne jeho slib?

   &nb= sp;  Jen když obejdou se bez pera

a spolehnou na čisté objetí,<= /o:p>

které jim poskytuje důvěra,

se lidé teprv volně rozletí.<= /o:p>

   &nb= sp;  Však dnes se lejstra šíří jako mor-

spor asi aby mohl zvážit soudce nestranný.

Učitel, kuchař, nebo sedlák z hor,

každý je z těch papírů posraný.

   &nb= sp;  Vidím, že i mně samotnému

nezbyde, než zapadnout do systému.

Řekni si, jak to to tam u vás píšete

- strojem, brkem, uhlem, a nebo snad kříd= ou?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Zeptej se nějakého dítěte

čím psát smlouvy když če= rti přídou.

Vsadím se, že už to prvé=

řekne: nejlepší je kapka krve.<= /o:p>

 

FAUST:

   &nb= sp;  No, když v té vaší továrně

trváte na té staromódní šaškárně...

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Krev je ta nejpříhodnější šťáva.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Jen se neboj, že to chci vzdát.

Vím, že jen ten kdo dává

může také občas brát.

   &nb= sp;  Já, starý náfuka, jsem se už dovtípil

abych, jako vrána k vráně sed&aacu= te;,

se tvého stavu více neštíti= l.

Pohřbena budiž věda,=

ať žije zapomnění,

ve které se promění

vše, co mi dnes nedá spát.

Chci žít v blaženosti,

daleko od skutečnosti,

kde se každý zázrak může stát.

   &nb= sp;  Proč se pořád někam tlačit,

úspěchy rudě, a prohry modře značit,

a trpět jak střídavé pá= ;dy i přízně

nás jen hloub vrhají do časov&eacu= te; trýzně.

Nestálý, divoký, obratný = jako hrom,

to je člověk, to je celý on.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  No vidíš, už ti přihořívá<= /span>

- protože nemáte měřítko= ani cíl,

musíte jen mlsat a užívat krásných chvil,

a nakonec stát se tím co vás rozehřívá.

   &nb= sp;  Tak nebuď labuť a pojď se mnou.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Vždyť slyšels', že neodporoval jsem ani jednou.

Ať se třeba tvá příze= 28; v muka promění,

vzývám milovanou nenávist, osvěžující zničení.

   &nb= sp;  Z ušlechtilých tuh už nic není

a jsem připraven za to pykat.<= /p>

Má pýcha se v pokoru promění= ;

a s každým si zase začnu vykat.=

   &nb= sp;  Uvidíš, jak duch obrácený k výšinám

s tebou teď spojí své cesty příští,

sleduje tě po všech pěšiná= ch

a nakonec se o stejnou skálu tříští.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Nač ta skepse! Zatančíš si tance

kterých na světě není

a okusíš jídla která v kus žvance

ti navždy kaviár změní.<= /o:p>

   &nb= sp;  Líp už bych ti to nepřiblížil,

to už zná jenom bůh

který, aby si neublížil,

nás poslal čichat pekelný puch

a vám zanechal onen přízemní ruch.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Tak jdem!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Jistě; jen upřesnění pouhé:

čas je krátký, ale uměn&iacut= e; je dlouhé.

Abych se za úspěch mohl zaručit,

musíš se nechat trpělivě poučit.

Když skutečně chceš cestu zúročit

pomohlo by ti velice

osvojit si trochu způsoby šlechtice.

Odvahu měj jako lev,

v chrtí se shlížej rychlosti,=

vezmi i ohnivou italskou krev,

a přidej špetku severské stálosti.

Bij se za plány mládí=

statečně jako rek,

pamětliv, že boji nejvíce vadí= ;

přílišná pýcha a vztek= .

   &nb= sp;  Kdybych ti chtěl nějaký vzor nastavit,

musel bych tě panu Mikrokosmu představit.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Co po mě vlastně chceš,

jak mám být lev, když jsem jen veš,

mám snad předstírat nějakou lež?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Ne, ne, zůstaneš co jseš.

I pod tisíci parukami,

i kdyby končily až nad nohami,

zůstaneš tím též.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Stejně, jinými slovy, je to na nic,

jak moc jsem se vypiplal,

co ovládám, a v čem jsem ješt= ě panic,

jestli pojdu jako chudák nebo král?

Všechna ta práce zanikne v času,

nezastavím ho ani o půl vlasu.=

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Ale to zas vidíš tyhle věci

jak je všichni lidé vidí.

O všechny radosti se přeci

tímhle způsobem sami šidí.

   &nb= sp;  Když ti kat utne hlavu,

zlomí žebro, vyrazí zub,

musím snad já smutnit pro popravu,=

když na mně nezkřivil jediný ch= lup?

   &nb= sp;  Hlupák je, kdo slzy roní

že má bolesti v nohou.<= /p>

Proč se místo toho neraduje z koní= ,

kteří tryskem běžeti mohou?

      Vždy si dr&#= 382; čelo trochu výš,

ať do světa dále uvidíš.=

Nač si z chmur stavět houští

a bahnit se ve vodě zkažené?

Osel jsi, naříkáš v pouš= ti,

a přitom stojíš v trávě zelené.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Co mě tedy ještě naučíš?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Mnoha radami nechci tě urazit,

ale nenech se mučednictvím nakazit;<= /o:p>

tvor který mračí se a studí=

jen sebe a okolí nudí;

nezáviď sousedovi jeho pupek,<= /span>

snaž se být realista,

kdo vaří z bramborových slupek,

ten nepochutná si dozajista,=

a co znáš, nevytrubuj do světa.=

 

FAUST:

   &nb= sp;  Nečeká venku můj žák?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Ale jistě, ubohý popleta,

nenecháme ho stát jen tak.

Pojď, dej mi tvůj kabát a čepic= i,

třeba mi padne.

   &nb= sp;   =      (Obléká se.)

Starosti neměj žádné,

za čtvrt hodiny se tu sejdem v sednici

připraveni k naší jízdě ladné!

   &nb= sp;         (Faust odchází.)

 

MEPHISTOPHELES (ve Faustových šatech):

   &nb= sp;  Pryč s rozumem a vědou

jakou obyčejní lidé vedou.

Od ducha lži, bez rozpaků,

přijmi nůši divů a zázraků.

   &nb= sp;  Ukážu ti jaký skutečně

vede život náš duchovní cech.=

Svobodu poznáš, a konečně<= /o:p>

vyzveš na souboj statečně

ten otravný přízemní spěch.

   &nb= sp;  Nech si o té pouti zdát,

když naléháš tak neoblomn= 3;,

potáhneš se za mnou jako smrad,

a ikdyž jsi žil málo plodně,

teď se v té marnosti budeš brodit.

Vždyť trochu dobrého jídla a pití

nakonec nemůže ti škodit

před koncem pozemského žití.<= o:p>

 

(Vejde student.)

 

STUDENT:

   &nb= sp;  Čekám tu jako na úřadu,

protože vás prosím o radu.

Jsem vždy celý blažený,<= /o:p>

když mi poradí někdo tak vážený.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Vaše zvídavost mě těší,

ta váženost poněkud děsí= .

Co pro vás můžu udělat?

 

STUDENT:

   &nb= sp;  Nejraději bych u vás začal studovat.

I když říkali mi otec i matka,<= /o:p>

abych raději myslel na zadní vrátk= a,

rozhodl jsem se vzdálit z domu.

Jen s odvahou. A trochou peněz k tomu.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Takové nadšence tu vidíme rádi.

 

STUDENT:

   &nb= sp;  Jenomže, víte, mně strašně vadí

tyhlety studené stropy, vysoké haly,

připadám si v nich takový mal&yacu= te;.

Všechno je ve škole jakési škrobené,

křesla i tváře mají potahy kožené,

a místo abych sledoval přednáš= ;ek smysl

cítím, jak ztrácím sluch, zrak, i mysl.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Ale to je jen síla zvyku.

Kojenec prs také hned necucá.

Však jak si lízne, bez cavyků

se jako klíště s chutí nacucá.

I vy, když překonáte tu formální pachuť,

přijdete moudrosti teprve na chuť.

 

STUDENT:

   &nb= sp;  S vámi na to určitě budu stačit.

Ale řeknete mi, jak mám vlastně začít?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Možná je ten dotaz příliš nízký,=

ale jaký obor je vám vlastně blízký?

 

STUDENT:

   &nb= sp;  Chci se držet osvědčené značky

a ne ztrácet čas studiem nějak&eacut= e; hračky.

Záhady hlubin i výšek objasn&iacut= e; jistě

jenom poctivá a solidní věda.=

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Tak to jste na správném místě.

Ale pozor, jen tomu, kdo opravdu hledá.

 

STUDENT:

   &nb= sp;  Jsem připraven tělem i duší

se k věci přímo postavit;=

nezapírám, že pro studenta se sluší

ve vhodné době se i náležit&#= 283; pobavit.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Uznávám, že času je stále málo,

avšak s chladnou myslí víc, ne&= 2; by se zdálo.

I proto bych vám radil velice,

milý příteli, věnovat se logi= ce.

Pokud se jí přiučíte,

mysl v skřipci pomučíte,<= /span>

váš duch už záhy

sjede do sáňkařské drá= hy

a přestane skákat sem a tam

jako když má stihomam.<= /p>

   &nb= sp;  Jednoho rána pak zažijete probuzení

kdy se vám zasteskne po učení,

a stejně jako teď musíte jíst= a pít

nebudete bez něj spokojeně žít.=

   &nb= sp;  Ta tajuplná činnost hlavy

mi připomíná tkalcovské sta= vy,

to zdánlivě bezcílné špulek rojení.

Člunek si vevnitř sem-tam sviští= ;,

ale jeden pohyb znamená tisíce spojen&i= acute;,

a na konci se plátno blyští.<= /o:p>

   &nb= sp;  U vás mají filosofové podoby

nejčastěji rozložené na body,

za prvé se s druhým bratří,=

a možná tam třetí patří,

čtvero by se samo bálo,=

že před pátým má trochu málo.

Co nejvíce do sebe natlouci,=

abyste tkali jak pavouci.

   &nb= sp;  Proč-že létá muška?

Zkoumám ji, jakoby to byla tužka.

Po chvilce skončím s haldou součástek

užitečných méně než kufřík natáček.

A i ta všemohoucí chemie

nakonec objeví jen to, co v ní je ...

 

STUDENT:

   &nb= sp;  Nějak přestávám sledovat nit ...

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Však musíte tu déle být,

naučit se po podstatě pídit

a znalosti náležitě tříd= it.

 

STUDENT:

   &nb= sp;  V hlavě se mi z toho točí

dvacet parních kolotočí...

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Také byste udělal chybu velikou,

kdybyste opovrh' metafyzikou.

Ta pomůže vám uchopit

co člověk technický nedoká= 82;e pochopit,

co je, jakožto i to co není,

jak marné je slovo, i co změní.

   &nb= sp;  No, zezačátku to neberte rozběhem,

a začněte s pravidelným rozvrhem.

Pět hodin denně bude stačit těsně,

pokud se ale naučíte začínat přesně.

   &nb= sp;  Do věcí hloub uvidíte,

když se předem připravíte.=

Zejména s pevnou oporou v knihách<= /o:p>

nemusíte skákat jak veš po pihách.

   &nb= sp;  Zběhlost v psaní, dodávat snad není třeba,

že musí být váš denní chleba.

 

STUDENT:

   &nb= sp;  To patří samozřejmě k tomu.

Ať to jsou vzorce nebo básnění= ;,

nakonec z toho nic není,

když si to nepřinesu na papíru domů.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Tak jaký tedy dáme směr vašemu učení?<= /o:p>

   &nb= sp; 

STUDENT:  &= nbsp; 

Jak říkám, práva by mě= asi nebavila...

 

MEPHISTOPHELES:

Taková volba by mě taky udivila.

Dostal byste sice důkladné školení

co je zákon a kde začíná právo;

kdo je muž, kdo je žena, a kdo děd&iac= ute;

pečlivěji než je zdrávo

tam v těch tlustých knihách sedí.

   &nb= sp;  Nakonec však hřích se stane z milování,

chrabrý rek skončí na koleni,=

a po spravedlnosti, se kterou jsme narozeni,

zbyde jen trpké pousmání.

 

STUDENT:

   &nb= sp;  Váš příklad mě jenom nutí

setrvat v mém rozhodnutí.

Také jsem uvažoval o studiu teologie...

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Na vašem místě na božské legie<= /p>

bych si přestal dělat chutě hned.=

Mohl byste vybočit na špatnou cestu

a nerozpoznat onen prudký jed

skrývající se ve slaďoučkém těstu.

   &nb= sp;  Nejlépe bude, když sám sebou zůstanete,

na slova svého učitele se spolehnete,

a místo neurčitých pocitů a dojmů

se budete držet osvědčených pojmů.

Vzhůru do chrámu vědění!=

 

STUDENT:

   &nb= sp;  Ale slovo bez významu nic není!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Inu, to se často budete učit,

nežli se s významem mučit,

raději v slovech hledat spasení.

   &nb= sp;  Když se k nim umíte postavit

můžete s nimi pyramidu vystavit,=

a pokud jim ještě budete věřit,

nikdo ji nedokáže zbořit.=

 

STUDENT:

Ikdyž mi to myslí líně,<= /o:p>

pomalu začínám tušit,

že vás mé otázky začínají rušit.

Přesto, co si myslíte o medicín= 83;?

   &nb= sp;  Pár roků je čas strašně krátký

na takové množství látky,

a i při velké píli

to může být nad mé síl= y.

 

MEPHISTOPHELES (pro sebe):

   &nb= sp;  Na ďábla, který sbírá duše,

jsem zatím mluvil nějak suše.

(Nahlas.) No, neříkám, že ji zvládne každý,

ale když se trochu necháte poučit,

přidáte selský rozum, tak navž= ;dy

už vám mohu úspěch zaruč= it.

   &nb= sp;  Babrání se v anatomických detailech je dnes překonaná záležitost.

To je jako byste chtěl strávit nů= 82;.

Konat přímo, a nedat nemoci příležitost,

umí dnes dokonalý lékař a m= už.

   &nb= sp;  Se základem znalostí se nemusíte bát,

zvláště když nejste tak úplně hloupý.

A když si na svém zůstanete st&aacut= e;t,

lidé to od vás bez váhání koupí.

   &nb= sp;  Pomyslete, jak vás potřebují ženy!

Jaký by to byl dobrý skutek<= /span>

rozptylovat jejich obavy i smutek,<= /p>

a tišit ty jejich věčné steny.<= o:p>

Přidejte k tomu důstojnost maličkou

a budete je mít všechny pod pokličko= u.

Hlavně titul schopnosti dokáže.=

S ním poslední pochybnosti zmizí= .

Také vás odliší od kdejak&e= acute; pakáže,

které jsou moudro i um úplně cizí.

   &nb= sp;  Sebejistě rozdávejte recepty;

sešit kam si píšete koncepty

ať má obal z pravé kůže.=

A z kapsy trochu čouhat může.

 

STUDENT:

   &nb= sp;  Tak tady už začínám vidět, která bije! 

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Šedivé, drahý příteli, jsou všechny teorie,

a věčně zelený je strom života.

 

STUDENT:

   &nb= sp;  Jako hrom mě omračuje každá novota,

a do nových směrů mohu růst

díky slovům z vašich úst.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  To vám chci přát.

 

STUDENT:

   &nb= sp;  Vaše moudrost umí hřát.

Smím od vás, když jich máte= tolik v malíku,

chtít jednu přímo do svého deníku?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Ale jistě. (Píše a vrátí ho.)

 

STUDENT (Čte.):

Eritis sicut Deus, scientes bonum et malum.

(Podtrhává si to a rozloučí se.)

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Jen si čti ten starý šplecht, a ještě ti radí= m

těšit se na zasloužený vejminek= ve starobinci hadím.

 

(Vstoupí Faust.)=

 

FAUST:

   &nb= sp;  A co teď?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Kam chceš, leť.

Skrz velký i malý svět<= /span>

můžeš jako kůň tryskat<= /o:p>

a ještě si přitom užívat a výskat.

 

FAUST:

   &nb= sp;  I při své omšelosti

zůstával jsem v nevinnosti

pokud jde o cizí kraje.

Nikdy jsem neměl dost smělosti,<= /span>

abych odkryl jejich taje,

a poznal tak svět v jeho sytosti

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Můj příteli, všechno ještě můžeš mít,

stačí o sebe se opřít a oprav= du žít.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Teď ale k praktickým otázkám stočím:

kde máš na cestu koně a bryčku s kočím?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Pro naši dopravu tu mám zvlášť

pohodlný létající plášť.

Aby platila lhůta záruční,

můžeš mít kufr jen příruční.

A přestože startuje jemně,<= /span>

je třeba držet se pevně.

Slyšíš, jak začal šustit t= ajemně?

Právě jsme se odlepili od země!=

 

2.5. Hostinec v Lipsku

 

Rozjaření hosté

 

FROSCH:

   &nb= sp;  Nalijte si ještě. Proč se nebavíte?

Smutnějc než houf slepic tu dnes okouníte.

Mám snad vylízt na svoji stoličku<= o:p>

a dělat vám veselou opičku?

 

BRANDER:

   &nb= sp;  Sedni, a buď hodný chlapeček.

Nevyváděj zase jak blbeček.

 

FROSCH (vylij= e mu víno na hlavu):

   &nb= sp;  Tady máš za to dáreček!

 

BRANDER:

   &nb= sp;  Ty jsi prase!

 

FROSCH:

   &nb= sp;  V celé své kráse!

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  No tak, chlapi, neblbněte,

a radši odsud vypadněte!<= /p>

Na trávě se perte zase.=

 

ALTMAYER:

   &nb= sp;  Pomóc, tenhle kabrňák

mi chce dát přes frňák!<= /o:p>

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  Sněz si v klidu ten svůj žvanec,

a nebo si sbal svůj ranec!

 

FROSCH:

   &nb= sp;  Správně. Ven s každým kdo se uráží!=

O hé, chachá!

 

ALTMAYER:

Uáá, chachá!

 

FROSCH:

   &nb= sp;  A další sud se naráží!

 

(Zpívá)

   &nb= sp;  Stará dobrá Římská říše,

tak už se vzchop přeci ...

 

BRANDER:

   &nb= sp;  Fuj. Snad bys nechtěl, ve své pýše,

se motat do politických věcí.=

Víš dobře, že to jsou jen kecy,=

protože ty i tví kamarádi

jste jen rádi že jste rádi.

   &nb= sp;  To jiní třímají otěže,

volí krále i papeže,

a poznají kam si sednout,

když si chtějí židli zvednout.<= o:p>

 

FROSCH (zp&ia= cute;vá):

   &nb= sp;  Ta naše paní Alice

líbá jak tygří samice.=

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  Před takovou by se měl radši chránit.

 

FROSCH:

   &nb= sp;  Ne, v líbání mi nebude nikdo bránit.

 

(Zpívá)

   &nb= sp;  Kdo to kouká do noci,

kdo to tak chce pomoci

zkrátit si nudné spaní.

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  Pochlub se radši, jak to bylo s tou paní

která nás málem nedávno svedla

posadit všechny do svého sedla.

   &nb= sp;  Nejstaršího berana v oboře,

nebo skřeta z pichlavého houšt&iacut= e;

bych ze srdce přál té potvoře= .

Ať si na něj ty svoje vnady poušt&iacu= te;.  

   &nb= sp;  Z masa a kostí, s pohledem rovným,

je pro ní člověk příli&#= 353; hodným.

Ale co, těžko někomu pomůže<= o:p>

kdo si sám pomoci nemůže.=

 

BRANDER (bouc= há do stolu):

   &nb= sp;  Tak poslouchejte, lidi,

to, že umím a žiju rád,<= /o:p>

nejsem z těch, co jiné šidí,<= o:p>

na mě snad každý vidí;

teď vám dárek musím d&aacut= e;t.

Zkrátka, zahoďte tíseň

a poslyšte mou nejnovější píseň:

 

(Zpívá)

   &nb= sp;  Vlezla myška do spíže,

jí tam sýr, másla celý šutr,

pak si dala lanýže,

stoluje jak doktor Luther.

   &nb= sp;  Kuchařka vzala jed,

myšce je úzko hned,

jako při veliké lásce.<= /span>

 

CHÓR (= rozjařeně):

Jako při veliké lásce.<= /span>

 

BRANDER:

   &nb= sp;  A tak se myška souží,

nohy ji sotva už slouží,<= /span>

pije i vodu z louží,

skrz dům se matně plouží.<= /o:p>

   &nb= sp;  Dávno má už všeho dost,

necítí radost ani zlost,

jako při veliké lásce.<= /span>

 

CHÓR:

   &nb= sp;  Jako při veliké lásce.

 

BRANDER:

   &nb= sp;  Ještě na konci týdne

v kuchyni motá se zmámeně,

v neděli zahyne bídně

a naposled vydechne ztrápeně.<= /span>

   &nb= sp;  Kuchto, máš ráda když

naposled dofuní myš,

jako při veliké lásce.<= /span>

 

CHÓR:

   &nb= sp;  Jako při veliké lásce.

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  To je mi ale divná čeládka!

Teď o trávení a jedu slyš&iac= ute;

a smějou se jako ubohá telátka.

 

BRANDER:

   &nb= sp;  Tak pánu se zželelo myší!

 

ALTMAYER:

   &nb= sp;  No to víš, prasečí bříška<= /span>

se smějou jen čemu stačí

a nafouklá mrtvá myška<= /span>

je přirozeně v hlavě tlačí= .

 

(Vejde Faust a Mephistopheles.)

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Nejlépe splním svoje povinnosti

když uvedu tě do správné společnosti.

Uvidíš, jak lehce žít dokáže lid

jenž umí každý den ve svátek proměnit.

   &nb= sp;  S trochou vtipu a haldou lenosti

se naparují jako lesní kanci.

Výskání při poháru n= ebo tanci

jsou pro ně ty nejvzácnějš&iacu= te; cennosti.

Uslyšíš vřískat bí= ;lé medvědy na severu

když jim hostinský nalije na sekeru.=

 

BRANDER:

   &nb= sp;  Obličej udivený, a zároveň smělejší<= /span>

mi napovídá, že ti dva nebudou vezdejší.

Nejsou tu určitě víc než hodinu= .

 

FROSCH:

   &nb= sp;  Na tom něco bude. Celé Lipsko znám líp než svou rodinu.

Je to něco jako Paříž, svoje li= di tvoří a označuje.

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  A co tě na těch hostech tak omračuje?

 

FROSCH:

   &nb= sp;  Nevím, ale určitě to z nich dostanu.

Až k nim taková pátá šestá sklenka doputuje,

hlava i pusa se jim skloní pěkně na stranu.

Asi pocházejí z nějakého nóbl domu,

sedí hrdě a mračí se pyšně k tomu.

 

BRANDER:

 Jsou to obchodníci, podle obleku!

 

ALTMAYER:

   &nb= sp;  Možná ...

 

FROSCH:

   &nb= sp;  Tak dávej bacha, jak mi zazpívají!

 

MEPHISTOPHELES (k Faustovi):

   &nb= sp;  Ďábla lidičky nikdy nepoznají,

ani kdyby jim visel na krku.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Dobrý den!

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  Dobrý den i vám.

(Nenápadně okukuje Mephistophela.)

Jaký mu to visí u nohy krám?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Dovolíte, abychom se zvedli,

a místo té žbrundy co se tu čepuje

si do vaší společnosti sedli?

 

ALTMAYER:

   &nb= sp;  Ten chlap tu drzost snad kupuje.

 

FROSCH:

   &nb= sp;  To jste z Rippachu museli jít pěkně brzy.

Jestlipak u Hanse ještě svítili?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  No jistě, že jsme se tam stavili.

Vykládal, jak je bratr drzý.=

A tomu sousedovi že to pěkně vymaluje.=

Abych nezapomněl, všechny vás tu pozdravuje.

(Důvěrně se přitom naklání k Froschovi.)

 

ALTMAYER (pot= ichu):

   &nb= sp;  Ten se vyzná...

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  Je mazanej jako mraky.

 

FROSCH:

   &nb= sp;  Jen počkejte, tohle svedu taky.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Řeknu vám, ten zpěv by už zdaleka

oživil i hluchého nebožtíka.<= o:p>

V hospodě na člověka obyčejně nečeká

takový sbor a silná akustika.

 

FROSCH:

   &nb= sp;  To asi budete hudební odborník.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Kdepak! Schopnosti slabé, jen v chuti jsem přeborník.=

 

ALTMAYER:

   &nb= sp;  Zazpívejte nám něco!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Přání lidu vždy učiním zadost.

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  Nejlépe ať to je nějaká nová.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Však známe ze Španělského venkova

jak pít víno a mít radost.<= /o:p>

   &nb= sp; 

(Zpívá.)<= /i>

   &nb= sp;  Byl jednou jeden král

a jeho nejmilejší blecha...

 

FROSCH:

   &nb= sp;  Cože? Blecha? Milý host!

Spřátelíš se, máš= ho dost.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Byl jednou jeden král

a jeho nejmilejší blecha.

Pořád si jen s ní hrál,

nevidí, že mu padá střecha.

   &nb= sp;  Řekl krejčímu: holečku,

abys neměl práci snadnou,

ušij gatě tomuhle drobečku<= /span>

a koukej, ať mu dobře padnou.

 

BRANDER:

   &nb= sp;  Už vidím, jak třesou se mu ruky.

Řekne mu: ručíš mi hlavou<= /o:p>

že levá nohavice lícuje s pravou,<= o:p>

a hlavně, ať mají rovné puky.=

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Bleše to moc slušelo,

byť bez šatů by doskočila výš,

jméno více též teď zvučelo,

dostala diplom, a na prsa kříž.=

   &nb= sp;  Díky královské milosti

byl z ní nakonec i poslanec.=

A u dvora stoupli v cennosti

i její brácha a bratranec.

   &nb= sp;  Zato stráž i fraucimor,

královnu, i sluhu u postele<= /p>

jakoby postih' černý mor,

nevypadali vůbec vesele.

Královský však příkaz máme

a musíme na něm trvat.<= /p>

A tak se aspoň ošíváme,<= /o:p>

když už se nemůžem drbat.

 

SBOR (j&aacut= e;savě):

A tak se aspoň ošíváme,<= /o:p>

když už se nemůžem drbat.

 

FROSCH:

   &nb= sp;  Bravo! Tak to bylo v ruské dumce!

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  Dejte všem blechám důležité funkce!

 

BRANDER:

   &nb= sp;  Rozmáčknutí bylo by příhodnější.

 

ALTMAYER:

   &nb= sp;  Ať žije víno, a život svobodnější!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Na svobodu bych rád chtěl pít,

jen kdybych k tomu moh' lepší pití mít.

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  Nechte naše víno na pokoji být!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Kdybych nevytočil hospodského až do nebe,

a nestal se tak terčem nějakých klepů,

nabídnul bych vám něco ze sv&yacut= e;ch sklepů.

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  Sem s tím! Vinu beru na sebe.

 

FROSCH:

   &nb= sp;  A abysme měli tu ochutnávku jistou

vezměme na to sklenici čistou.

A nechme tam dostatek vína proudit,=

ať můžem kvalitu dostatečně soudit.

 

ALTMAYER (pot= utelně):

   &nb= sp;  Koukám, že jste asi z údolí Rýna ...

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Půjčte mi nějakou vývrtku!

 

BRANDER:

   &nb= sp;  Co chceš vrtat, ty krtku,

přece venku neparkuješ se sudem vína= ...

 

ALTMAYER:

   &nb= sp;  Není tam jeho drožka, ani finta jiná...

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Chcete sladký, suchý, nebo nějaký jiný?

 

FROSCH:

   &nb= sp;  Jak to? Máte jich snad víc?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Pro každého to jeho. Stačí říct.=

 

ALTMAYER (k Froschovi):

   &nb= sp;  Tak začni ty, už ti tečou sliny.

 

FROSCH:

Nejlepší produkty jsou z rodné země:

dal bych si Rýnské. A ať je červené temně.

 

MEPHISTOPHELES (vyvrtá díru na kraji stolu před Froschem):

   &nb= sp;  Zacpěte to zatím voskem, ať ještě chvíli zraje..<= /o:p>

   &nb= sp; 

ALTMAYER:

   &nb= sp;  Aá, vtípky, to jsou ty taje.

 

MEPHISTOPHELES (k Bradnerovi):

   &nb= sp;  A co vám?

 

BRADNER:

   &nb= sp;  Já si dám ...

   &nb= sp;         Šampaň= ské. A nepochybně budete umět

zařídit, že bude pořádně šumět.

 

MEPHISTOPHELES (zase vyvrtá díru a zalepí voskem):

   &nb= sp;  To je jasné! Proč se ciziny štítit.<= /p>

Vždyť dobroty mnohdy zrají daleko.

Správný Němec nemůže Francouze ani cítit,

však z jeho vína je hned naměkko.

 

SIEBEL (ke kterému Mephistopheles teď přišel):

   &nb= sp;  Nejsem ten, kdo se na suché odvažuje,

sladkému jsem věrný jak lokaj.

 

MEPHISTOPHELES (vrtá):

   &nb= sp;  Takže, jinými slovy to bude Tokaj.

 

ALTMAYER:

   &nb= sp;  Mám dojem, že nás ten pán považuje

jen za objekt jeho psiny.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Ale kdepak. Kdyby to byl někdo jiný ...

Ale u vás bych si to nedovolil.

A teď, kdybyste i vy svolil

a řekl, které vám mám dát.

 

ALTMAYER:

   &nb= sp;  To je fuk, hlavně se přestaňte už ptát.<= /span>

 

(Všechny díry jsou teď vyvrtány a zazátkovány.)

 

MEPHISTOPHELES (s tajuplnými gesty):

   &nb= sp;  Jako kozel rohy

má réva k moštu vlohy

a když je v dřevě šťá= va

i stůl víno dává.   

Ten sezónní látek chod

nám teď přijde velmi vhod.

Vytáhněte vosk a sklenice do zteče!<= o:p>

 

VŠICHNI = (jak vytáhnou zátky začne jim téct víno do skle= nic):

   &nb= sp;  Skutečně, z toho stolu to teče!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Tak rychle, nebo vám to uteče.

(Každý mocně pije.)=

 

VŠICHNI = (zpívají):

   &nb= sp;  Ti kdo se narodí sviní

do smrti chrochtaj, nebudou jiní..<= /span>

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Podívej, jak jde lidu ta svoboda k duhu!

 

FAUST:

 Tak mám nějak chuť odejít.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Ještě počkej, dáme zlu menší vzpruhu,

ať se na ven může vyjevit.<= /span>

 

SIEBEL (chlem= stá víno, trochu ho vylije na zem kde začne hořet):

   &nb= sp;  Pomóc, hoří! Co je to za čáry nové!

 

MEPHISTOPHELES (mluví k plamenům):

   &nb= sp;  No tak, utište se, moji milánkové!

 

(K ostatním:)

V očistném ohni každý bacil pojde.

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  Nemysli, zmetku, že ti tohle projde!

Nejsme žádní bezbranní pobudové.

 

FROSCH:

   &nb= sp;  Omámil nás jako bulíky.

 

ALTMAYER:

   &nb= sp;  Ať si to ještě jednou zkusí!

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  Na vyučenou dostat musí!

Má nás za pokusné králíky.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Aá, starý břicháč se vzteky dusí!

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  Ty ses vybarvil. Tak vida je, pány!

 

BRANDER:

   &nb= sp;  Zadrž, nebo začnou létat rány!

 

ALTMAYER (roz= mázne víno po stole, z toho vyšlehnou plameny):=

   &nb= sp;  Au! To je výheň jak z divé saně.

Pánové, vstávejte, jdeme na n= 83;!

(Vytáhnou nože a sápou= se na Mephistophela.)

 

MEPHISTOPHELES (s tajuplnými posunky):

   &nb= sp;  Když osedláš lež

nikdy neuhádneš

kde teď právě jseš.<= /span>

 

(Pijáci na sebe ohromeně zírají.)

 

ALTMAYER:

   &nb= sp;  Co to? V jakém jsem to krásném kraji?

 

FROSCH:

   &nb= sp;  Vinohrady! Všude hrozny mají!

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  A jak překrásně tu hrají!

 

BRANDER:

   &nb= sp;  Koukejte, jak se tady v rohu loubí

s vinným keřem krásně snoubí.

(Brander chytá přitom Siebela= za nos a odřezává mu ho, Frosch Altmayerovi taky.)

 

MEPHISTOPHELES (hlasem přicházejícím jakoby shora):

   &nb= sp;  Chyba lávky. Teď sejměte kuklu z hlavy.

Jen ten je ďábel kdo se v pekle bav&iacut= e;.

(Zmizí i s Faustem, ostatní= se seběhnou.)

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  Píchá mě tisíc vos!

 

ALTMAYER:

   &nb= sp;  Jau, umírám v mukách.

 

FROSCH:

   &nb= sp;  Tak to byl tvůj nos?

 

BRANDER (k Si= ebelovi):

   &nb= sp;  A já mám tvůj  v rukách.

 

ALTMAYER:

   &nb= sp;  Bolest mě od morku baští,

dejte mi sesli, než to se mnou praští= ;.

 

FROSCH:

   &nb= sp;  Tak co se teda vlastně stalo?

Řekne mi někdo, co to bylo za ohaře?

Roztrhnout ho ve tři by bylo málo!

 

ALTMAYER:

   &nb= sp;  Nejprve měl jsem ho za vinaře,

že rozumí sudům se mi zdálo .= ..

... holt lidé lotry špatně soud&iacu= te;.

(Pokukuje po stole:)

Jestlipak nám víno ještě proudí?

 

SIEBEL:

   &nb= sp;  Všechno byl podvod, lež a klam!

 

FROSCH:

   &nb= sp;  Dyť to víno ještě v puse mám!

 

BRANDER:

   &nb= sp;  A jak to bylo s těmi hrozny?

   &nb= sp;        

ALTMAYER:

   &nb= sp;  Uvěřit zázrakům je prostě hrozný!

 

2.6. Čarodějná kuchyně

 

 &nb= sp;    (Na ohništi stojí velký kotel, nad ním stoupá pára do výšky a probleskují různé přízraky. U kotle sedí kočkodan a mích&aacut= e;, aby nepřetekl; jiné opice s mladými sedí naproti a ohřívají se.  Stěny a závěsy jsou pomalovány čarodějnými znaky. Faust. Mephistopheles.)

 

FAUST:

   &nb= sp;  Už se mi ty zázraky začínají hnusit!

Chceš snad říct, že mám zkusit

mezi opicemi, krysami a šváby<= /span>

které nikdy neviděly denní svě= ;t

prosit se o radu nějaké báby<= /o:p>

jak omládnout o třicet let?

   &nb= sp;  To ti teda zvysoka děkuju

a ještě dnes si hodím mašli.

Být duchem, dávno už se smiluju,

abyste lidem nějaký ten balzám našli.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Vidím, že myšlenkami jsi zas v první lize.

Však na elixíru mládí nic není.

Návod najdeš v jedné staré knize

a je to velmi zajímavé čtení= ;.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Spusť už! Nic důležitějšího není.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Tak tedy: peníze nech pod peřinou,

zapomeň na doktory a zázraky shůry.<= o:p>

Pod širým nebem, hodinu za hodinou,<= /o:p>

začni orat, koňského hnoje vozit fůry,

a krmit se prostě, jednoduchou zeleninou.

Mysl drž raději v omezeném kruhu,

tělu to půjde nadmíru k duhu.

Chceš-li si dlouhověkost zaručit<= /o:p>

nestyď se lehnout si do kytek.=

Uvidíš, že i ten dobytek<= /span>

tě může leččemus naučit= .

 

FAUST:

   &nb= sp;  No nevím, v tom bych asi nenašel klid:

věčně jak osel za pluhem jít.

Můj duch by se v té kleci vzpouzel.<= /o:p>

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  No pak musíme do říše kouzel!

 

FAUST:

   &nb= sp;  Proč jsi ale vybral tuhle babu?

Copak to nemůžeš sám uvaři= t?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Ne že bych na to neměl hlavu,

možná by se mi to mohlo podařit.

Znalosti mám a zručný jsem dost.

Však schází mi jedno: trpěliv= ost.

   &nb= sp;  Podstata veškerého taje

spočívá v době kdy ten kvas zraje.

A já jsem přece jen poněkud prostý

po věky piplat každičký trik.

Vrším raději skály, nebo bourám mosty,

k tomu mi stačí jediný mžik.<= o:p>

(Pozorujíc zvířata:)

   &nb= sp;  Ten roztomilý drobeček zády k nám

je sluha, a za ním jeho pán.=

(Ke zvířatům:)

   &nb= sp;  Zdá se, že vaše paní je někde v cizině...=

 

ZVÍŘATA:

   &nb= sp;  ... na nějaké hostině.

Vylítla ve vteřině

dírou v komíně!<= /p>

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  A jak dlouho vás tu nechá samé hospodařit?

 

ZVÍŘATA:

   &nb= sp;  Jen co stihnem tu pěnu svařit.

 

MEPHISTOPHELES (k Faustovi):

   &nb= sp;  Tak jak se ti líbí tahle roztomilá holátka?

 

FAUST:

   &nb= sp;  Mám dojem, že budu zvracet.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  To já bych se sem moh' pořád vracet,

vždyť je s nimi řeč jak poh&aacut= e;dka.

(Ke zvířatům:)

   &nb= sp;  Svěříte se, ubozí paňáci,

co vám to tam dole bublá?

 

ZVÍŘATA:

   &nb= sp;  Polévku, co rádi žebráci.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Tam u kraje je trochu ztuhlá.

 

OPIČÁK (Začne se lísat k Mephistophelovi.):

   &nb= sp;  Jedno zamíchání

bídu nevyhání.=

Chceš-li na ní vyzrát

a získat poklad

míchej stokrát.

A nebo zkus vyhrát!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  No né, nejenže se vyznají v drogérii,

opičky budou hrát i loterii!

 

(Mezitím opičátka přikutálí velkou kouli se kterou si hrály.)<= /o:p>

 

OPIČÁK:

   &nb= sp;  Tak jako svět

pěkně ji veď

do dráhy vytoužené.

Komu jeho sklo

jednou naprasklo

už nic nedožene.

   &nb= sp;  Čím víc se blyští,

tím víc se tříšt&iacut= e;,

když vrazí do kamene.

Neskákej jak divý,

neklid je jak vřed.

Nevěř že jsi živý,

brzy už tón tklivý

rozbije tvůj střep.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  A ten tvůj cedník je nač?

 

OPIČÁK (drží ho před sebou):

   &nb= sp;  Abych poznal, co jseš zač.

(Přiběhne k mladým a nechá je se dívat skrz.)

Kdyby sem vlez,

cedník nám proseje

poctivce od zloděje;

prohlédnem ho skrz.

 

MEPHISTOPHELES (jde k ohni):

   &nb= sp;  A co je tahle kaše?

 

OPIČÁK S OPICÍ:<= /p>

   &nb= sp;  On nezná naše hašé!

Netvař se tak plaše,

mysli, že jsme hotel.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Lotři neposední!

 

OPIČÁK:

Jen pohodlně sedni

a míchej nám kotel.

(Usadí Mephistophela.)<= /span>

 

FAUST (kter&y= acute; během té doby opakovaně přichází a vzda= luje se od zrcadla):

   &nb= sp;  Tak takhle si představuju nebe.

Zosobněna láska uprostřed ráj= e,

čistá jak studna, a máje

tak jasné, až to v očích zebe= .

   &nb= sp;  Jakmile se ale přestanu stydět

a přiblížím se k ní dr= ze

jen její obrys v mlze

přes to proradné sklo je vidět.=

   &nb= sp;  Jako každý, kdo už věk má,

jsem leccos viděl na zemi.

Že ale ženská takhle pěkn&aacut= e;

na ní žije - nevěděl jsem, věřte mi.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Samo. Když si z bláta tejden jen tak pleská<= /p>

a v neděli najednou Bůh sám sobě tleská,

tak to holt nebude jenom tak.

   &nb= sp;  Koukám, že máš oči nějak větší,

potíš se, a stoupá ti tlak.

Nevím, jestli ti zrovna svědčí= ;

tokat tady jako pták.

 

(Faust se nepřestává zabývat zrcadlem, Mephistopheles se znovu rozvalí v židl= i, hraje si s vařečkou a pokračuje:)

 

   &nb= sp;  Vidíš to žezlo? Teď sedím na trůnu,

hned vládnout bych moh, kdybych měl korun= u.

 

ZVÍŘATA (dosud se všemožně pitvořila, teď s ječením přinášejí Mephistophelovi korunu):

   &nb= sp;  Jen kdo je lev

teď skrz slzy a krev

korunu slepí.

 

(Koruna jim se jim rozpadne na dva kusy; začnou si s nimi házet.)

   &nb= sp;  My jen povídáme, posloucháme,

pozorujem, sami si připadáme

jak reci lepí.

 

FAUST (mluv&i= acute; k sobě v zrcadle):

   &nb= sp;  Chudák, už se v tom zas až po krk brodí.

 

MEPHISTOPHELES (ke zvířatům):

   &nb= sp;  Pojďte mě teď důstojně ovívat.

 

ZVÍŘATA:

   &nb= sp;  No, když se to hodí,

a nám to něco hodí,

začnem se přitom i usmívat.

   &nb= sp; 

FAUST (jakoby shůry):

   &nb= sp;  Má prsa se chystají puknout.

Pojďme odsud rychle vypadnout!=

 

MEPHISTOPHELES (blahosklonně):

   &nb= sp;  Inu, stačí se trochu na gramatiku juknout

a verš pak už může každého napadnout.

 

(Kotel ponechán bez dozoru zač= ;ne přetékat. Z ohniště vzplanou velké plameny. Sk= rz ně za velikého řevu přiletí čarodějnice.)

 

ČARODĚJNICE:

   &nb= sp;  Auvajs! Mizerná zvířata,

hloupá jak telata,

vykopnu je za vrata!

Všechno vykopnu tu!

 

(Uvidí Fausta a Mephistophela.)

 

Co je to tu

za holotu?

Co tady hledáte,

na co tu koukáte?

Jaká verbež to sem vklouzla

ukradnout mi moje kouzla!

 

(Ponoří naběračku do kotle a vrhne na Fausta, Mephistophela i zvířata plameny. Zvířata kňučí.)

 

MEPHISTOPHELES (začne s míchačkou bubnovat na hrnky a sklenice):

   &nb= sp;  Umtata, umtata,

upeč se do zlata,

chrstni tam kus vína

ať peče se zdechlina,

ať naše hostina

je pěkně bohatá.

 

(Čarodějnice se zarazí a= v údivu ustoupí.)

 

   &nb= sp;  Copak mě neznáš? Styď se, strašidlo,=

nepoznat svého pána a vládce!

Zasloužila bys napíchnout na bidlo.<= /o:p>

Rozstrouhat na cucky takového zrádce!

   &nb= sp;  Kdysi si stačilo obléct rudou

a všechny kupky hnoje stály v pozoru.

Nebo snad dnes už zapírat budou

vštípenou věrnost svému prapo= ru?

 

ČARODĚJNICE:

   &nb= sp;  Svůj omyl vidím už jak na dlani.

Schází ti jen kopyto a tví dva havrani.

Promiň, ó pane, to drsné přivítání.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  No dobře, nechme už těch formalit,

sklenici vodky pojďme si nalít,

a jako dříve se ponořit do přemítání.

   &nb= sp;  To víš, svět už není jako kdysi,

místo na ďábla věř&iacut= e; teď na předpisy.

Poctivý pamětník by se dnes divil<= o:p>

proč místo rohů a drápů = nosí se civil.

Je to už dávno, co jsem si bral

své pohodlné kopyto. A skrývají ho i jiní.

   &nb= sp;   Jak mladík co odhodí ideál,

stane se řadovou silou a zlíní.

 

ČARODĚJNICE (tancuje):

   &nb= sp;  Má radost se vrší až do nebe.

Svého šlechetného satana mám zas u sebe!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Tak to nebe nebyl bod pro tebe!

 

ČARODĚJNICE:

   &nb= sp;  Copak už nemůžu ani ceknout? =     

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Nemám rád vzývání ďáblů ani bohů= ;.

Lidi se na ně vymlouvaj jak na zlomenou nohu,

a přitom by se sami sebe měli leknout.=

      Pro tebe jsem třeba baron jen.

Modrá krev a rodokmen pravý:=

to je dokonalý gentleman.

Dávej pozor: pan baron zdraví.

 

(Udělá blahosklonné gesto.)

 

ČARODĚJNICE (řehtá se):

   &nb= sp;  Ha há, vida ho, prevíta,

vždycky byl liška podšitá!=

 

MEPHISTOPHELES (k Faustovi):

   &nb= sp;  Vidíš, příteli, jaká jsem bedna:

takle se s čarodějnicema jedná!=

 

ČARODĚJNICE:

   &nb= sp;  A teď, pánové, co si dáme?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Přece náš speciál: režnou prostou,

co však světlo silně láme<= /o:p>

a její síly s léty rostou.<= /o:p>

 

ČARODĚJNICE:

   &nb= sp;  Pro flašku jen dojdu k voknu -

sama si z ní občas loknu.

Na cestu si ještě můžete placatici vzít,

zásob mám pro celou rodinu.<= /span>

 

(Starostlivě:)=

   &nb= sp;  Ale jestli tady pán začne bez přípravy pít,=

jak víte, nebude žít už ani hodinu.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Ne, ne, ten člověk je náš.

Chci, aby k jeho nejšťastnějš&iac= ute; vteřině

patřil zážitek z tvé kuchyn&#= 283;,

když mu její perlu až na jazyk dáš.

 

(Čarodějnice začne dě= lat svérázné posunky, namaluje kruh a rozestaví do něj podivné předměty. Během toho sklenice začnou zvonit a kotel hučet, ozve se hudba. Přinese velkou knihu, rozestaví opice do kruhu, rozdá jim pochodně. Kývne na Fausta, aby vešel.)

 

FAUST (k Mephistophelovi):

   &nb= sp;  Co má bejt zase todle?

Masové tance a zvuk podivný<= /span>

vypadají sami o sobě podle.

A celý ten obřad je mi nanejvý#= 3; protivný.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  No, no, jen se z toho nezblázni.

Vždyť je to všechno jenom hra.

Jen když se podrobíš duševn&iac= ute; lázni

bude i pro tebe pálenice košer a dobrá.

 

(Pokyne mu směrem do kruhu.)

 

ČARODĚJNICE (procítěně začne recitovat z knihy):

   &nb= sp;  Tak že násobíme:

Čtverku  vyrobíme

když pětku ulomíme,

sedm a osm

patří k šťastným los$= 7;m,

zato šest dej kosům.

Dvě a tři

jsou bratři

a za sedmičku

dostaneš hubičku.

Komu stačí jedna

a bez devíti jedná

ten je u mě bedna!

 

FAUST:

   &nb= sp;  Ta babka žvatlá jako děcko.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  A to zdaleka ještě není všecko:

pamatuji si to dobře ze školy.

Měli jsme víc takových čítanek,

plných protimluv a hádanek,<= /span>

nesmyslných pro chytráky i pro voly.

   &nb= sp;  Abys věděl, její umění není jako dneska,

kdy do sebe všechno zapadá.

To neznamená, že jen tak pleská,

a že jí logická schopnost upadá.

   &nb= sp;  Jako klaun, jenž rozesmívá davy

a musí nové vtipy vymýšlet.=

Lidé si myslí, že se jen bav&iacut= e;,

a přitom se učí přemýšlet.

 

ČARODĚJNICE (pokračuje):

   &nb= sp;  Věda je dáma

co úplně sama

celý svět kojí.<= /p>

   &nb= sp;  I ti, kdo nemyslí

jsou od ní odvislí

mírou trojí.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Co to tu vykládá za nesmysl?

V hlavě závity se mi už narovnaly,

ale místo aby mi projasnily mysl

mě ty blázniviny úplně odrovn= aly.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  No tak dobře, matko, to už stačí,

podej mu teď sklenici radši,

ale nezapomeň ji otočit v kruhu.=

Pan doktor by si zasloužil,

aby mu to pití šlo k duhu;

sám mnohým dobře posloužil.

 

(Čarodějnice obřadně podá Faustovi sklenici. Jak ji přiblíží k ústům, začnou na ní tančit plamínky.)

 

   &nb= sp;  Tak rychle, není čas si zvykat,

však uvidíš, jak tě to zahřeje.

Přece kdo si může s ďáblem tykat

se nelekne když se na něj plamen usměj= e.

   &nb= sp; 

(Čarodějnice zruší kruh, Faust vystoupí.)

 

Jen zvesela, začne to působit vcukuletu.

 

ČARODĚJNICE:

   &nb= sp;  Užijte si dobře tu proměnu!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  A ty nezapomeň na vašem sletu

chtít ode mě zaslouženou odměnu= .

 

ČARODĚJNICE:

   &nb= sp;  Ó to je balzám na moje uši.

Taková píseň se vám nejvíc zhodnotí.

 

MEPHISTOPHELES (k Faustovi):

   &nb= sp;  Však už pojď,  u kaž= dého léku se sluší

když se jeden v klidu vypotí.<= /span>

Aby začal učinkovat pěkně odzhora= .

Jen když trochu lenošíš

svou mysl povzneseš výš,<= /span>

třeba do zahrad sladkého Amora.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Nepospíchej, ještě mi stojí

se u toho zrcadla chvíli zdržet.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Nech jí, uvidíš krásu že tu tvojí

necháš jak škvora pod lupen běžet.

 

(Potichu.)

   &nb= sp;  Jak ti ten dryák dojde k žaludeční stěně=

začneš vidět božskou Helenu v každé ženě.

 

2.7. Ulice (I)

 

(Faust. Okolo jde Margareta.)<= /span>

 

FAUST:

   &nb= sp;  Krásná slečno, vy jste moje znamení.

Přijměte doprovod po mém rameni.

 

MARGARETA:

   &nb= sp;  Krásná - to ne. A navíc dáma

co si najde cestu sama.

 

(Vyprostí se a odejde.)=

   &nb= sp;        

FAUST:

   &nb= sp;  Sakra, ta holka je kus.

Splňuje můj všechen vybírav&yac= ute; vkus:

má své kouzlo, i dobré vychování,

nechybí ji šibalské pousmání.

Jediný pohled na její tvář,=

zapomeneš jméno i kalendář,

jediný pohled do jejích očí=

a svět se na druhou stranu točí.

Když spatříš její rty sr= dce bije

a ty už jen voláš: chci je!

 

(Vejde Maphistopheles.)=

 

FAUST:

   &nb= sp;  Poslyš, chci aby mi ta holka dala!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Ále, a kdo že je ta víla?

 

FAUST:

   &nb= sp;  Před chvílí tu byla.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Tak ta - právě se faráři zpovídala.   

Náhodou jsem se tam v okolí tísn= il,

však neslyšel jsem, že by ji plísnil.

Skoro se mi zdá věc jistá,

že je jako voda čistá,

a nad takovou já nemám žádn= ou moc.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Nech těch řečí, a sjednej mi s ní noc!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Jako bych slyšel Hanse Liederlicha:

nečekej, až ti kočka vypelichá,=

ale podrbej ji rovnou na bříšku,

ať se ti neschová v cizím pelíšku.

Ale nejde to, přes její věk je ještě panna.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Tak já ti odcituju magistra Lobesana:

Všechnu svou moudrost si strč do čepic= e.

Jestli mi tohle voňavé kvítí= ;

dnes v noci neuvízne v síti<= /span>

nemám už důvod dál s tebou jíti

a po půlnoci mě neuvidíš nikdy více.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Vždyť uvaž, co se všechno může stát!=

A nejmíň měsíc mi musíš dát,

mám-li si najít vhodnou příležitost.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Přec svést jediné stvoření

pro ďábla víc není

nežli hodinová záležitost!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Á, to je zas od nějakého Francouze.

Pomni, že radost nikdy dlouho netrvá,

dřív než se člověk na hlavě podrbá

je často po štěstí i po touze.<= o:p>

   &nb= sp;  Poďme si pravdy nalít,

přiznat, že umíme jen balit,

pak jak batole s panenkou cvičit,

ruce ji kroutit, a brzy ji zničit.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Když musím, tak musím.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  No dobře, já to teda zkusím.

Hlavně pamatuj: netlač na pilu.<= /span>

K louskání ořechů nech si sílu,

zato trpělivost s jemnou finesou

tě k cíli jistě donesou.<= /span>

 

FAUST:

   &nb= sp;  Z krajů kde věčně vládne sluníčko=

mi přines z anděla peříčko= ,

přines mi, tak hodný buď<= /span>

šátek jenž obepíná její hruď.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Z té tvé exkurze rájem

tuším, že máš opravdový zájem

pohnout s věcí rychle dopředu.<= /o:p>

Ještě dnes tě do její cimry dov= edu.

 

FAUST:

   &nb= sp;  A budu ji vidět, mohu s ní být?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Snad nemyslels', že ji hned budeš mít!

Nech svou naději déle žít,

než začneš olizovat medový plást

můžeš nedočkavost v jejím kruhu pást.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Tak jdeme, ty koni.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Času dost, nikam se nežeň.

   &nb= sp; 

FAUST:

   &nb= sp;  Tak mi zatím sežeň nějaký dárek pro n&iacut= e;.

(Odejde.)

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Vida chlapíka, hned myslí na provizi.

O místech starobylých pokladů=

mám spoustu nejrůznějších dokladů.

Měl bych si v nich udělat menší revizi.

(Odejde.)

 

2.8. Večer. Menší, čist&yacu= te; pokoj.

 

MARGARETA (&#= 269;esajíc si vlasy):

   &nb= sp;  Tak mi vrtá hlavou od rána

co to tam na ulici bylo za pána.

Ne, že mi na tom nějak záleží.

Řekla bych, že k lepším lidem náleží,

těm už je vidět na nose

že i snídají na stříbrném podnose.

(Odejde.)

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Pst, potichu, jen pojď dál.

 

FAUST (po zaváhání):

   &nb= sp;  Prosím tě, rád bych tu samotný stál.

 

MEPHISTOPHELES (rozhlíží se):

   &nb= sp;  Je tu tak čisto, že bych se tu stejně bál.

(Odejde.)

 

FAUST (otev&#= 345;e náruč):

   &nb= sp;  Buď vítáno, sladké šero,

které protkáváš tuto svatyn= i!

Mé ledové srdce jako jaro

roztál jediný pohled na její boh= yni.

   &nb= sp;  Ze stěn dýchá klid,

střídmost, spokojenost a řád.=

Mám-li poslední přání mít,

pak v této cele zůstat napořá= d.

(Vrhne se do koženého křesla.)

   &nb= sp;  Obejmi mě, vždyť už od pravěku

sleduješ, jak ten čas letí,

poskytuješ náruč lidskému nevděku

obklopeno samotou, či hejnem dětí.

Možná ses někomu nelíbilo

a zametali pod tě smetí.

Možná tu mé děvče ruku políbilo

kdysi svému dědovi. Ó bože!

To pomyšlení mě tak vyplňuje a těší.

Támhle určitě rovná vidli= 9;ky a nože,

to je skřínka na cennosti a brože,

a na tato ramínka své šaty věší!

Když se nudí a neví coby

polštáře si vyšíváním zdobí.

A tady

(Přejde k posteli.)

   &nb= sp;  její vnady večer spočinou.

Tu mohl bych si celé dny

si představovat jaké sny

k ní z nebeských dálek poplynou.=

Možná odráží se v její tváři

když ji v spánku příliš unesou,

snad jen zavrtí se na polštář= i

a hlubší vzdech se vzedme na prsou.<= /o:p>

   &nb= sp;  A já? Co tu vlastně ten obejda hledá,

za závěs tahá, na židle sedá

a utrápeně okolo hledí.=

Ubohý Fauste, jsi nějaký bled&yacu= te;.

   &nb= sp;  Co mě to u srdce začíná brát?=

Přišel jsem si to tu užít<= /o:p>

a nakonec se nemohu vzmužit

ani s průvanem se začít prát.=

   &nb= sp;  Ještě, že mě tu nevidí ona,

jak ze své odvahy mám strach.

Jak hrdý páv náhle stoná,=

rozpuštěn v cucky, rozpadlý v prach.=

 

MEPHISTOPHELES (přichází):

   &nb= sp;  Pospěš si, už ji vidím přicházet.

 

FAUST:

   &nb= sp;  Už mě sem nikdo nikdy nedostane.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Však příležitost zas hned tak nenastane.

Ale neměl by sis to jen tak rozházet.

Jako úkol, který's mi dal povinně,=

mi vhodná tahle krabička připad&aacu= te;.

Založ ji támhle do skříně= ;,

ať na ní světlo z lampy přímo dopadá.

   &nb= sp;  Buď dítě dítětem, ať hra se dohrá.

 

FAUST:

   &nb= sp;  No tak teda dobrá ...

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  No ne! S lodí váháš uprostřed splavu.

To jsem za poklad mohl ušetřit,<= /span>

nechat odpočívat svůj vtip,

a kvůli příteli nenechat ztěžknout hlavu.  

Ale doufám, že's zas našel svůj klid

a svou výhru si chceš pořád ulíznout.

(Staví krabici do vitríny a znova zamyká dvířka.)

Tak a pryč ze sítě,

aby to sladké křehké dít= 83;

v ní nakonec mohlo uvíznout.=

   &nb= sp;  Uvidíš, jak kouzlo začne působit líně,

ale ne jako ty uprostřed přednáškové síně,

kde studenti spí, a nic se jich netýká.

Tohle bude jiná fyzika!

Teď šup, pryč se utíká.<= o:p>

(Odejdou.)

 

MARGARETA (s = lampou):

   &nb= sp;  To je horko, zpocená jsem celá

(Otvírá okno.)

- ještě, že je čerstvo aspoň venku.

Tak nějak nevím, co bych zrovna chtě= la.

Možná si s někým poklábosit nachvilenku.

Připadám si silná, tu zas křehká jako pěna,

váhavá i sebejistá. Holt asi budu žena.

(Začne zpívat.)

Byl jeden vladař blažený<= /span>

dokud královna žila.

Však najednou byl bez ženy,

jen sklenka mu po ní zbyla.<= /p>

 

Do novin ji nejdřív sbalil

asi tak žal chtěl přestát,=

jednoho dne si jí nalil

a už nemohl přestat.

 

Uprostřed léta na pohovce

s prvním ministrem spolu

dívaj se z věže z kopce

jak to jde s královstvím dolů.

 

Co je toho příčinou

chtěj dovědět se ve hradu,<= /span>

metodu maj jedinou.

uspořádaj poradu.

 

Aby se nemusely klopit oči

a čas jako hadr vléct

se uprostřed sálu pivo točí,<= o:p>

a víno taky začlo téct.=

 

Jakmile si král ale stoup,

aby si zjednal k řeči klid,

obrátil náhle oči v sloup,

a schůze se mohla rozejít.

 

(Otevře skříň a všimne si ozdobné krabičky.)

 

   &nb= sp;  Skoro bych přisahala, že jsem zamykala...

Krásná krabička. Kde se tady asi vzala?

Kdybych tak znala...

Určitě to bude zas nějaký obchodíček,

zástava, co si tu nechala moje matka.

A vida - je tu i malý klíček<= /o:p>

a zámek to má jako naše vrá= tka.

   &nb= sp;  Tak ho vyzkoušíme .. ježkovi voči!

Takový šperk unese jen princezna,

kterou denně obdivuje tisíc oč&iacut= e;,

a ujišťuje, jak je líbezná.

   &nb= sp;  ..., jak naň teď paprsek spadnul

a kámen se na řetízku nahnul,=

 (Nasadí si ho na krk a jde před zrcadlo.)

vidím, že by mi taky padnul.

   &nb= sp;  Hned v tom vypadám jinak!

Co platné jste, mládí a kráso,

na mužského je potřeba připravit laso,

a hned se na vás podívá jinak.

   &nb= sp;  Lidé mají soucit. Ale co je budí

je, jak přijít na to

jak získat zlato.

Ach, proč jsme tak chudí!

 

2.9. Procházka

 

Faust se prochází zamyšlen. Přižene se k němu Mephistopheles.<= /span>

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Do pytle s dary, a láskou taky,

dneska jsem naprdlej jako mraky!

 

FAUST:

   &nb= sp;  Naprdlý! Tak to tě asi něco žere.

Tedy proč se tváříš jako= v hrobě?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Je mi jako když mě do pekla bere.

Chci říct - jako by tak bylo tobě.

 

 FAUST:<= o:p>

   &nb= sp;  Asi ti muselo v hlavě přeskočit.

Ať tě nenapadne z okna vyskočit!<= /o:p>

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Představ si, kdo teď na náš dar nemžourá:

starostlivé oko nějakého kněžoura!

Její matka ani chvíli nelenila

aby nový přírůstek náležitě ocenila.

Jako správná kostelní světi= ce

pročmuchá každý kout cel&eacu= te; sednice

a u každý vázy okamžitě ví, že

nestojí přesně podle kříže.

   &nb= sp;  Když viděla náš skvost kamenný

hned spustila proslov plamenný:

"Nezasloužený mamon, milá dce= ro,

roztrhá duši i játra na kusů stero.

Kdyby to byla vůle boží

Panna Marie nám ho tu sama složí."

   &nb= sp;  Naší ubohé Margarete

se z toho scvrknul horní ret:

"Sami nemáme co do huby=

a darovanému koni koukáme na zuby."= ;

   &nb= sp;  Ale matka už u rohu oltáře

odchytila svého faráře<= /span>

a rázem bylo po legraci.

Řekl: " Jen tak zabráníme hříchu

když poručíme chtíči i břichu.

Dovolte mi zavést postulaci,=

že jenom církev všechno zhltne zdatně,

aniž by jí po tom bylo špatně.<= o:p>

A i když zlo pokaždé nepřemůže,

od vašeho bohatství vám ráda odpomůže."

 

FAUST:

   &nb= sp;  Tak pevně na straně chudých stát

snad dokáže už jenom sám stát.

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Shrabují peníze a zlato

jako by to bylo bláto,

spíše uslyšíš ská= lu ceknout,

nežli je "děkuju" řeknout,

a usmát se je člověk uvidí

jen když někoho ošidí.

 

FAUST:

   &nb= sp;  A co Gréta?

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  No ta teď v klidu neposedí,

pak nepřítomně do dáli hledí

jako kapitán na nějaké bárc= e.

Asi vyhlíží poklad. Nebo jeho dárce...

 

FAUST:

   &nb= sp;  Té holky je mi skutečně líto.

Zas jí něco dáme, ať ji tolik nebolí to,

že o ten šperk hned přišla.<= /o:p>

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Dáme! Tebe ta cetka nějak lacino vyšla!

 

FAUST:

   &nb= sp;  Jen jdi a dělej co jsem řek.

I její sousedky si získej vděk,

ta je taky docela pěkná žába.=

Chovej se jak ďábel, a ne nějak&aacu= te; bába!

 

MEPHISTOPHELES:

   &nb= sp;  Ovšem, vašnosto, bude mi potěšením.

(Faust odejde.)

No bodejť by zamilovaný trouba nevyhodil<= o:p>

všechny poklady co lze spatřit v čase denním,

jen aby své touze zalahodil.=

(Odejde.)=  

 

2.10. V domě sousedky

 

MARTA (sama)<= /i>:

   &nb= sp;  Snad můj muž dojde odpuštění,

že pro mě nikdy neměl pochopení= !

Odjede, a jak vidle nechá mě

nakonec trčet tu doma ve slámě.=

Nezkřivila jsem mu ani vlásku,=

jen chtěla jeho úctu a lásku.=

 

(Pláče.)

   &nb= sp;  Možná už ani není živý

a já teď vzývám přízrak sivý ...

 

(Přijde Margareta.)

 

MARGARETA:

   &nb= sp;  Představ si, co se stalo!

 

MARTA:

   &nb= sp;  Nu co pak tě tak vzalo?

 

MARGARETA:

   &nb= sp;  Skutečně mě zas málem vzala mrtvice,

když vidím znovu uprostřed svět= nice,

že tam zas něco nového stálo.=

A jako by to nebylo dost,

je to ještě krásnějš&iacut= e; skvost!

 

MARTA:

   &nb= sp;  Hlavně to tentokrát neříkej matce,

nebo to zase skončí v nebi krátce.=

 

MARGARETA:

   &nb= sp;  Jen se podívej, jak se zablyští!

 

MARTA:

   &nb= sp;  Snad ti z něj štěstí poprýští...

 

MARGARETA:

   &nb= sp;  Jenže s tím nemohu vylézt na ulici,

natož pak v neděli vydat se k zpovědni= ci.