![](3D"czechFaustI_files/image002.jpg")
=
Johann
Wolfgang von Goethe
Faust
Ó Překlad: Petr
Bouř, 2004
1.1.=
Úvod Přestaňte prchat, přeludné
stíny, a zjevovat se jen uprostřed noci.
Chci s vámi prohlédnout, být
jiný.
Zklidnit bázeň mi zkuste dopomoci.
Uvidíte, že přestanu být
líný,
až mi mou mysl, jako rejnoci,
kteří v stříbrných
peřejích řádí,
rozčeříte ztracenou vůní
mládí.
&nb=
sp; I
ty se mnou budeš mít jisté,
že se ztracené dojmy znovu
vynoří,
zapomenutá přátelství a city
čisté
jako pochodně znovu zahoří,
a bolest a stesk duše prosté
tápající v klamném
pohoří
ti nasypu jako zrní,
ať vidíš, jak se štěst&iac=
ute;
vrní.
&nb=
sp; Vím
že písně kolem hlavy
často jen bleskurychle proletí,
než pro jednu přijde čas pravý<= o:p>
dvacet dalších skončí ve smet=
í.
Přesto doufám, že neznám&eacu=
te;
davy
můj zpěv jak racek obletí,
a pokud ho uslyšíš a osloví
tě,
budu mít radost jako dítě.
&nb=
sp; Příliš
dlouho jsem si odpíral
tu plavbu v tichém světě
snění,
dusil jsem city a zapíral
že pouhé dojetí hrdé srdce
změní
a místo, abych moudrost nabíral,
hledal jsem, kde světlo není.
Co nabyl jsem, vidím v dáli,
co ztratil jsem, teď mě pálí.=
1.1.=
Předehra
Ředitel divadla, básní=
k,
vtipálek.
ŘEDITEL DIVADLA:
&nb=
sp; Hej
vy dva, věrni stále,
v temné bouři i časech denníc=
h,
poraďte, jak v německých zemí=
ch
bychom
náš podnik táhli dále.
&nb=
sp; Zejména
toho jsem chtěl vždy bavit,
kdo plně žije a nechá ží=
t.
Harampádí v koutech nechal jsem se zbav=
it,
abych tu takových mohl více mít.=
&nb=
sp; Koukej
jak sedí, k oponě oči stočili,
do našich příběhů by
rádi vskočili.
Však zhojit hrubou duši lidu
se ti nepodaří perlou.
Vždyť mnoho z nich poslední
třídu
stěží prolezlo s berlou.
Hlavně ať to vypadá čerstv&eacu=
te;
a nové,
inteligentní, ale ne moc tumpachové.
&nb=
sp; Už
vidím, jak nám sem masy plynou
- u naší boudy se budou tlačit,
křižovat jako vlna s vlnou,
futra u dveří jim nebudou stačit.
&nb=
sp; Při
útoku na naši kasu
nebudou hledět na nějaký ten strk.
Jako sysel ženoucí se k obilnému
klasu.
Kvůli lístku jsou schopni zlámat s=
i i
krk.
Kouzlo,=
co
účinkuje na všechny lidi,
jim teď ukaž, básníku, ať
vidí!
BÁSNÍK:
&nb=
sp; Nemám
rád početné davy,
psychózy co zachvátí město.=
Poslední myšlenku mi vyženou z hlavy=
.
Už tak je tam jen beztvaré těsto.
&nb=
sp; Básníkům
tiché nebe patří,
radost tam kvete, slavíci tlukou,
láska a přátelství svorn=
83;
se bratří
jak stvořeni byli boží rukou.
&nb=
sp; Kdesi
hluboko uprostřed hrudi
jakoby věčný oheň plál.<= o:p>
Někoho studí, někoho budí;
šťasten kdo ráno sen svůj nese
dál.
&nb=
sp; Pro
mě je nejvyšší sudí
ne ministr, anebo snad král,
ale kouzlo prchavého okamžiku.
Pravdivé jen, když zmizí v mž=
iku.
VTIPÁLEK:
&nb=
sp; Ta
vaše moudra z nadsvětí
sami sebe jen světí.
Mě zajímá, co bude teď.
Je snad blázen kdo čeká
že dojme obyčejného člověk=
a
bez nějakých okultních věd?
&nb=
sp; Stačí,
když ti nejdou oči stranou
- tak se přízeň lidu
získá.
Kdo měří jak větry vanou,
ten si pěknou slotu spíská.
&nb=
sp; Tak
si hačni zpátky na zem
&=
nbsp; &nbs=
p; &=
nbsp; a
zkus mužem slova být,
moudrost
zapoj, chytrost, cit,
a hlavně buď trochu blázen.
ŘEDITEL:
&nb=
sp; No,
hlavně ať maj na co koukat.
Chtějí s pusou otevřenou
valit oči jako kapři.
Pak ponesou tě na ramenou
a přitulí se jako bratři.
když jim toho nandáš hodně. Každý co může si chce zachytit<=
o:p> a pověsit u sebe v domě. &nb=
sp; Takže
náš trhák se nejlépe prodá, když se jim po kouskách podá. Jako pečínka s řádnou oblohou=
. Jinak stoupne do hlavy, sedne do nohou,
a host si pak kuchaře pěkně podd&aacut=
e;.
BÁSNÍK:
&nb=
sp; Svojí
primitivní fušeřinou
děláš poctivým
umělcům škodu.
Divím se, že se z tebe nepominou,
jako když piják si nalije omylem vodu.
ŘEDITEL:
&nb=
sp; Tak
koukej, vůbec jsem se neurazil.
Aby do dřeva hřebík vrazil
i ten nejhloupější nádiva
se neobejde bez použití kladiva.
&nb=
sp; Uvědom
si, pro koho se píše!
Z té paní u dveří nuda
dýše,
a na pána s bonbóny asi oběda zbylo
pomálu.
Úplně vepředu se ve své
pýše
rozvaluje kritik z laciného žurnál=
u.
&nb=
sp; Nóbl
dáma, jako blesk,
rychle tu zvědavost nasytit dokáže,<= o:p>
postavit na odiv šarm a lesk.
Sama už hraje bez gáže.
&nb=
sp; Jak
se asi ten chrápal získá
&nb=
sp; pro
tvé jemné odstíny duhy?
Prohlédni si příznivce zblí=
zka!
Je napůl studený a napůl tuhý=
.
&nb=
sp; Zajím&aac=
ute;
ho svršek a eso, půllitru se chopí dravě,
nebo divoká noc s jeho starou
je to, co se mu právě honí v
hlavě.
A do ní ty hustíš verše plnou
parou?
&nb=
sp; Radím
ti jen: dej jim víc a více.
A když se netrefíš, zkus to opakovat=
.
Musíš je zneklidnit a provokovat;
povznášet - to je těžká =
práce
....
Tak co, budem dojímat nebo excitovat?
BÁSNÍK:
&nb=
sp; Ta
legrace se ti opravdu podařila.
Myslíš, že to hlavní,
čím mě příroda obdařila,
svou
opravdovost odhodit mi nebude vadit?
Že se básník do lidských
srdcí vetře
jako do jitrnic z bachratého vepře
a své poslání podle můž=
;e
zradit?
&nb=
sp; Necítíš
snad tu mocnou sílu v prsou,
jejíž proudy nekonečné ř=
eky
nesou
i do toho nejmenšího zákoutí
přírody?
Vstup na louku nohou bosou,
jak příliv tě hned strhne do vody,
jako sekáč ostrou kosou.
&nb=
sp; Co
přinutí obilné řady
aby se ve větru ladně kolébaly?
Kdo srovná uprostřed bouřlivé
vřavy
skály, aby se vzhůru hrdě
vyjímaly?
že se na tě podivně pitvoří=
;?
Kdo ohně a vody srocení
v zlost a zármutek přetvoří?<= o:p>
z bujného listí, sahající=
ho
až nad kolena, uvinout věnec, a zdobit jím bohy? Lidská představivost, v básn&iacut=
e;ku
zosobněna! VTIPÁLEK: VTIPÁLEK: &nb=
sp; Mládí,
dobrý muži, člověk potřebuje vždy když se pere s hejnem potkanů, stejně tak jako když ruku natahuje po krásném děvčeti porá=
;nu. uklouzne po šlupce z banánu, Bůh.
Nebeské pastviny. Mephistopheles. Vstupují tři
andělé. (Nebe se zav&iacu=
te;rá,
andělé mizí.) FAUST: PRVNÍ DÍL 2.1. Noc Ve vysoké a těsné gotické
komnatě posedává nervózně Faust na své=
;m
křesle. FAUST: Tak si to seč=
;tem:
filosofií, medicínou, a k tomu
právo, bohužel ještě
teologií, ztratil jsem času v&ia=
cute;c
než zdrávo. A jako předtím,
chytrý zpola, stojím tu zas jak kus vola. &n=
bsp; Doktor
jsem, a docent budu, zato život je už v čudu. &n=
bsp; Rovnice,
žáci - ty nesnáší nejvíc,
darebáci - ráno na ně proto ječím=
, večer nad námi všemi
brečím. &n=
bsp; Ale
přesto do mě necpete, vy nafoukanci - intelektuálové,
pánbíčkáři a političtí samozvanc=
i - ty vaše pochyby, a pocit viny. Není peklo pod zemí, ani ž&=
aacute;dný
jiný! Žádný kámoš mi
nemusí ukazovat jak najít správnou cestu, jak si z pravdy ušít vestu a v ní lidi vylepšovat a
přesvědčovat. &n=
bsp; Nemám
majetek, peněz jen pár, nejsem krasavec, ani žádná
star. Kdo jak pes v životě zkusí, už jen v magii věřit musí=
;! Jen v duchů hájenství najdeš všechna tajemství: Už nebudeš se lopotit jak chytrou větu vypotit, a bez cestování světem uvidíš, z čeho je spleten -ty páky a síly co unikly i
vědcovi, který tak nadutě haraší=
; se
slovy. Ještě naposled
přídu ukázat měsíci svou bí=
;du o půlnoci uprostřed pokoje, bdělý vleže a spíc&iac=
ute;
ve stoje, jak mol, knihomol, namol - ach příteli, zastav už ten
blábol! Ne, nevadí mi komáři, a tvé světlo mi
rozzáří pouť až na nejvyšší
skály. Chci jak duch přes louky v dáli, jako tvá moudrost přes hlubiny
času, letět, a v poušti změnit se v r=
osu. Brr - pořád ve
své díře trčím! Proč se tady vůbec krčím=
? V tom kanclu nevidíš ani nebe, a
když leje, tak leda z tebe. Ve starém papíru až po
uši, v prachu, co sedá na haldy knih. Občas tu vosa či moucha zabzuč&=
iacute;, a pak už zas cejtíš jenom ten
klíh. Nejvíce bylo by mi m=
ilo zbavit se toho harampádí hned. Ale jak krtek držím si svůj
svět - teda spíš to, co z něj zbyl=
o. Proč vůbec m&aacu=
te; to
srdce, pak se ptáš, tu drzost si v prsou klepat? A víš, na co mozek máš=
? By tě bol moh' lépe tepat! Pán bůh ti dal
pěstí a pak si zmizel s klidem - to asi místo toho
štěstí, co dal jiným lidem. =
Pryč odsud! =
Jak
strašně bych chtěl prchnout ve svobodnou zem; veden knihou, kterou už Nostradamus m =
3;l, bych splnil si svůj tajný sen. Spatřit jak se hvězdy toč&iacut=
e;, a všechny světové díly=
- však jen kdo v poznání
smočí svůj jazyk, pozná i
přírodní síly. Což
neobměkčí tě vyschlé rty šeptající ta svatá
slova? Zjev se, duchu! Jenom ty zabráníš mi trpět znov=
a. (P&=
#345;i
listování knihou uvidí znamení
Všehomíra.) Hmm, ty čáry
mají ale sílu, hned jsem o dvacet let mladší, už necítím ani tu svou
kýlu, a jako dřív mi jen vzduch ke
štěstí stačí. Ten bůh, co kreslil ta=
to
znamení, mi teď můj zmatek tiší.<=
o:p> A to, co mi místo krve do srdce
čiší, určitě v těchto
řádcích pramení, a od nového vína se málo
liší. Všechna síla a
moudrost světa je vepsaná v tenhle klikyhák! Cejtím se jako bůh, lehký j=
ako
pták! Jak mohl jsem neslyšet všechna ta le=
ta: "I ty můžeš vplout do
světa poznání, však jen odvážné srdce
vpravdě buší. Zanech svého pozemského
chcípání a zkus oživit svou mrtvou duši!"=
; (Pr=
ohlíží
si důkladně to znamení.) Všechno dohromady jedn=
o jest a každá čára
značí tisíc cest! Kolik by asi dal pan král za tenhle moudrý, zlatý grál. Spojené síly nebe a země protrhly mraky co temně stínily a dusily to lepší ve
mně. Jak udělat to, jak nebýt jen
hříčkou přírody, té čarodějky, z níž
všechen život prýští, baby, která Zemi její krásu dala=
, jen aby svou zlobu ukázala, a v žertu slibovala nám život
příští? (Mechanicky pokračuje v
listování v knize a spatří znak ducha Země.)=
Ty mi dáváš skutečnou
sílu, hlava se jasní, ruka se zvedá k
dílu, ty, duchu Země, ty jsi mi daleko
bližší! zastavit všechny povodně, pro dítě skočit do ohně, buď dát lidem štěstí, an=
ebo aspoň
jed. &nb=
sp; Nade
mnou se sbíhají mraky, měsíc se schovává a lampa vyhasíná! Rudé paprsky kmitají skrz mlhu a dotýkají se mých
vlasů. Nebe se protrhlo a uchopilo mě do proudu deště! To musíš být ty, vytoužen&yac=
ute;
duchu! Ukaž se oku, ohřej mi srdce, ozvi se uchu - můj rozum za ruku ber a dej mu sílu i směr. Ze života odstraň mi bídu i pech - musíš to udělat - a=
pak
si ho nech! (Uchopí knihu a nahlas
přečte kouzelnou formuli. Opodál se v kouři a plameni
zjeví duch.) DUCH: FAUST (odvr&a=
acute;tí
se): DUCH: mě teď vytrh’ nářek z
tvého světa. Co chceš? FAUST: DUCH: schováváš se a přede mnou
prcháš! A víš, že mě to
těší, když můj hlas tě leká, obli=
9;ej
děsí? která ti tak prsa odvahou naplnila. Nebo ses před chvílí jenom
chvástal, že bys svět změnil, práci
nás duchů zastal? přitahuje přízraky svým
silným hlasem? Kde je to stvoření, které mi
chtělo být rovno, ale hned po mém spatření se třese jak sulc? FAUST: pekelných řečí se
stěží bojím. DUCH: a proháním se v každém
lidském činění. Plavu uprostřed věčného moř=
;e, tu u břehu zrození, tu u ostrova smrtelného hoře. &nb=
sp; Jak
proměnný vánek, jako život či spánek, tak já spřádám dosud pavučinu času, i sám osud. FAUST: &nb=
sp; Jako
ty dokážeš svět obklopit, chtěl bych ho i já celý pochopit.<=
o:p> DUCH: &nb=
sp; Kdo
se mi rovná sám všechno pozná. Měj se! (Zmizí) FAUST (zkoprn=
ělý): &nb=
sp; Rovnám
se mu? Že by bůh stejné vlohy co dal duchům k obrazu svému svěřil i člověku lecjakému=
? (Někdo klepe.) &nb=
sp; Ach
ne! Mé štěstí teď duní jako buchar a náš fámulus si jen tak stoj&iacu=
te;
na prahu. Neví, že kazí mou
celoživotní snahu, ten slizký, hloupý suchar! (Wagner je v noční košil=
i a
čepici, v ruce drží lampu. Faust se neochotně
otočí.) WAGNER: - asi zas to řecké drama. A jak už říkala mi máma, uč se mluvit, a brzo budeš ministrovat. A přidá-li se drzosti pakatel, z každého herce může být
kazatel. FAUST: komedianta od kněze stěží
odliším... WAGNER: a hovět si v pohodlném svatostánku=
, ven nevycházet, a ve svém polospá=
;nku se převalit jen každých pět let=
. FAUST: kudy osud lidský kluše, a srdce posluchačů nechytíš když nemluvíš z duše. Radši se stáhni do své ulity a na tyhle pamlsky si nech zajít chuť. Osol si svůj brambor zemitý, a čím&nb=
sp;
ses narodil, zase dál buď. Ten proud bohulibých řečiček, kterých na patře máš vžd=
ycky
dost, okouzlí pár dětí nebo
opiček, ale moudrý hledá upřímnost.=
WAGNER: přináší mi
potěšení... FAUST: nedělej ze sebe vola! Rozum a chytrost z nebe nepadá, od toho je tu škola. pravých slov má vždycky dost. No, tvoji plamennou řečnivost ve které chceš řízek
lidství smažit, bych doporučoval vylít na kompost. Jen ten se z ní může zdařit. WAGNER: a náš život je krátký.=
Čas ztracený při
šprtání mi nedá nikdo zpátky. to není zas tak těžký, jenže k pravdě musíš
pěšky, a v půlce cesty tě už dávno vez=
me
ďas. FAUST: který ti žízeň po
poznání zhasí? S takovou chytrostí je ámen, jen co jde z tebe tě skutečně
spasí. WAGNER: &nb=
sp; Přece
každého musí přitahovat se jak duch v minulých časech promenovat.=
A dávný mudrc by měl obličej
protáhlý vida, kam až jsme to dotáhli. FAUST: &nb=
sp; To
určitě, všichni jsme dnes
měsíčňané! Chlapče, časy překonané jsou knihy se zrcadly trojmy. Co jako historie je dětem
předkládané, a často tak k nepoznání
přežvýkané, jsou jen naše dojmy. &nb=
sp; I
slepý bez všech brýlí vidí, jaký je to zmatek, skládka odpadků a polního
býlí. Jo pokud jde o státní statek, tam úředníci vždy vypot&iacut=
e;
dost volovin, které pak oficiálně dodají =
do
novin. WAGNER: &nb=
sp; Svět
a lidskou touhu, cit, někdo to přece musí objasnit ... FAUST: &nb=
sp; Co
je to objasnit! Vysvětlit kojenci podstatu elektřiny? Co z toho ten může mít, to vysloužíš si z té svoj&iac=
ute;
dřiny. to je jako když je mučí a upaluje. Ale teď, můj žáku, se už n=
oc
nachyluje a ty musíš jít. WAGNER: &nb=
sp; Rád
jsem si s tebou popovídal. Bylo to pro mě užitečné. I zítra, v první jarní den, mě, prosím, zas do svého světa
vem. Víš, že studuji pilně, byť=
se
to zdá věčné, a poznání zůstává
nekonečné. (Odejde.)=
FAUST (s&aacu=
te;m): &nb=
sp; Jak
věčný je naděje plamínek, oko furt po něčem pokukuje, ruka se snaživě po skále natahuje, a pak vděčně shrábne
maličký kamínek. &nb=
sp; Smí
vůbec takhle povykovat ten žvanil o světě duchů? Ale asi bych mu měl spíš poděko=
vat, že tak pěkně roztahoval pusu až k
uchu. Možná mě zachránil od
zbláznění, ikdyž tu ten duch byl jen mžik. Sakra, to bylo ale zjevení, připadal jsem si jako trpaslík. &nb=
sp; Já,
kterého božstva stvořila k obrazu svému a napojila pramenem moudrosti, hostila ve chrámu věčnosti, obyčejným lidem neznámému;<=
o:p> Inu, i já, stejně jako anděl,
který celý čas se v žilách přírody
může proletovat a ještě si k tomu vyzpěvovat, musím své chyby napravovat, když svědomí se ozve hlas. &nb=
sp; Měl
jsem to štěstí tě poznat, ale ne tu moc tě zadržet; a co teprv sílu se ti rovnat. Mé sebevědomí -jen chvíli
nechal's mi je když jsem se v tvém výslunní
mohl hřát. Však bez varování jsi mě
začal hnát zpět na zem mezi zmije. Mám cesty hledat, odolávat
pokušení, zatímco kariéru ráznou bych udělal bez mozku a s duší
prázdnou? &nb=
sp; Každý
čistý úmysl nabaluje špínu, jako když se valí koule sněhov&aacut=
e;, dobrákovi odvděčí se tí=
;m,
že nadají mu, a nezištnou lásku každý rovnou
pochová. Kdo život a vznešenost dal lidstvu do
vínku ho pak zanechal hrabat se v hovínku. &nb=
sp; Fantazie,
ta může rozletět se třeba přes nekonečně modrá oblaka. Však, když dojde na lámán&iac=
ute;
chleba, si jako batole vždycky jen nafláká=
. &nb=
sp; A starost, jež hluboko v srdci
hnízdí, ho po večerech vyžírá a
trýzní, nenápadně otravuje vzduch, nič&iacut=
e;
klid, jako vítr nemůžeš ji polapit. myslíš na oheň, vodu, dýku, j=
ed, strašidelným palácem je ti cel&yac=
ute;
svět, a co nikdy neztratíš, musíš
věčně oplakávat. &nb=
sp; Ne,
nerovnám se bohům! Už to vím. Jsem jak žába, potkan, pavouk s
křížem svým. Jsem červ v písku, malá obluda, kterou zašlápne každičký
pobuda. &nb=
sp; Ano,
je to hora z písku, která mi v cestě leží jak zbloudilému psisku co odnikud nikam běží. možná čtením knih dobrý=
;ch
i špatnějších poznat, jak na sebe lidé všude
špínu hází, s vyjímkou těch trochu
šťastnějších? &nb=
sp; Jen
tak nekoukej, prázdná lebko, i můj rozum chce se ptát, co udělat, jak žít lehko, abych se jak ty moh' smát. &nb=
sp; Jak
titěrné jsou ty lidské výmysly, když mají odemknout dveře
poznání, rádi si párátkem tygra zab&iacut=
e;t
usmyslí, a zaslouží leda útrpné
usmání. &nb=
sp; Matka
příroda ve vznešeném hávu se vynoří v mlze, a hned uteče
nazpátek. Co nechce, udělat nedonutíš tu
krávu ani miliónem čudlíčků a
hejbátek. &nb=
sp; Vzbudíš
se, ty stará bedno, kterou mě otec kdysi obdaroval? Že prach jen sbíráš, je ti je=
dno jestli tě vůbec někdo potřeboval?=
a s málem více být
šťastnější. Majetek znamená jen se v něm přehrab=
ovat - to vědí i chudí, a co teprv ti
mastnější. Nejen nepomůže, bude věčně
baťoh přitěžovat, krok ti krátit, a cestu dělat
temnější. &nb=
sp; To
jediné, co vůbec vím, je že stále myslím na svoje
flaštičky. Jen s nimi se jak měsíc rozjasním,=
jsem super, a se mnou svět celičký.<=
o:p> &nb=
sp; Ó
láhvi, přijmi mé uvítání! Bav mě, a uveď v blažené rozj&i=
acute;mání! Ty, co hasíš mi po umění a
kráse žízeň, splňuješ sny, které drží=
m v
tajnosti, odkrýváš svět celý, i =
jeho
fajnosti, teď dokaž svému pánu
přízeň! když držím tě, únava pom=
ine. A slast proudí víc, cítím
tepla zář, teď v moři opojení zakotvím,<=
o:p> zítra nové kraje objevím, a ty staré mi nastaví svou
lepší tvář. &nb=
sp; Ohnivá
koule, kulový blesk, letí teď ke mně, a já jsem
připraven, utržit boule, skrz velký třesk proletět vesmír, a kus ho vzít
zpět na Zem. se ti, červe, zachtěla? Jestli radit ti vůbec mohu, drž si ji dále od těla! &nb=
sp; Anebo
plnou silou proraž bránu, kterou uzavírají dveře dvojí=
;. Dost bylo vytáček, řečiček=
a
plánů, teď ukaž, že člověk za n =
3;co
stojí! &nb=
sp; Před
každou černou dírou tě vlastní fantazie leká, všechno hned smrdí sírou, když nevíš, co tě ček&aacu=
te;. Však co když se zavřou oči a do neznáma se rovnou skočí? &nb=
sp; No
tak hop, průhledná lesklá sklenice, pojď ke mně z té své police!<=
o:p> Trochu jsem tě letos zanedbával. Jó před léty bývaly
veselejší časy, tanec, hudba, dívky s rozevlátými
vlasy, i s tebou do noci věrný přítel
vysedával. pijan co mluví tak světácky a
bodře, společnost, ve které je ti dobře (nebo se aspoň můžeš napít=
). po celé večery už ani nemuknu. Však
neboj se, už hostíš tu vodu pravou, která mi tak zatřepote hlavou. Připravit, pochodem vchod, naráz tam paňáce celého
hoď. Ať žije nové, veselejší
jitro! (Přikládá pohár=
ke
rtům, v tom&nb=
sp;
začínají zvonit zvony a zpívat anděl&=
eacute;.) ANDĚLSKÝ CHÓR: Těšte se, smrtelníci, věční kajícníci, po kolenou, na zemi, k strádání souzeni. FAUST: které mě ruší v
nejvyšší radosti? Že by to cinkání kostelních
zvonů patřilo k nějaké slavnosti? A tenhleten soubor,&=
nbsp;
má hlas, co hojí, mrtvého křísí, jizvy mu
spojí, a živé vytrhne z té jejich marnost=
i. BABSKÝ SBOR: by jsme ho krmily, sladkým slovem duši tišily. víme jak šít, však Krista z Nazaret nemůžem mít. SBOR ANDĚLů: Blaženost každému tvoru nešťastnému, ale statečnému, který se nevzdal. FAUST: Chytá mě jak na kus sýra. U někoho slabšího rozhoď t&eacu=
te;
své sítě! Já poselství rozumím, ale
chybí mi víra. Zázrak je víry nejmilejší
dítě. &nb=
sp; Proč oblékat bych se měl zas do toho škrobeného trička. Přece však, vychován tak odmalič=
;ka, jsem z těch řečí oněmě=
;l. &nb=
sp; Nebeská
láska v tichu pokoje mě zas celého oslintala, když tak dojemně zvony rozcinkala, že modlit jsem se začal ve stoje. &nb=
sp; Nechápu,
kde se berou ta sladká muka pudící mě na pole, lesy, luka. Ve vlastních slzách se jak v rose
brodím; cítím, že se v nich znovu
rodím. &nb=
sp; To
chvění mi připomíná mou dětskou
káču co proháněl jsem přes jarní
svátky. Teď pro ni z ničeho nic pláču a z hrany nad propastí vracím se
zpátky. &nb=
sp; Jen
křičte, chci slyšet víc toho ušlechtilého
hlasu, který mi s proudem dojetí
posílá mou spásu! CHLAPECKÝ SBOR: &nb=
sp; Kostlivci
tě nezebou, už nejsi nebožtík, v pravý okamžik zvítězil's nad sebou. &nb=
sp; Všude
na Zemi jsi v moři radosti. Proti ní nic není, kapka tvé hořkosti. &nb=
sp; Všechny
trampoty od tebe odkoupíme, tvé štěstí, jako ty, s chutí oslavíme! ANDĚLSKÝ CHÓR: Z klína zatracení do světa se dal, a ten navždy změní. svou lásku dokazuj, denně ji přikrmuj, na cestách opatruj a pevně při ní stůj: jen tomu se objeví, kdo z ničeho nesleví. 2.2. Před branou Různí poutníci
přicházejí a odcházejí. NĚJAKÝ UČEŇ: JEHO KAMARÁD: NĚJAKÝ JINÝ: DALŠÍ: DALŠÍ: DALŠÍ: DALŠÍ: DALŠÍ: stejně vám jde jen o pivo a o holky, a hlavně se nějak zabavit. DALŠÍ: bereš to nějak moc nakrátko, a navíc v té čtvrti bál byc=
h se
jen zastavit. SLUŽEBNÁ: UČEŇ: JINÝ: Zvlášť, když hned za ní
poběžíš. Ty, jak známo, nenecháš děvče nikdy samo. JINÝ: se rodí blbosti tak hravě? STUDENT: Nečum, a poraď jak se s ní
skamarádit! Pokouřit, popít, a proč bych se
říct bál, taky si sáhnout - to je můj ideál.=
MLADÁ HOLKA: Zvláště vkusu moc nemají. U mě stačilo by, aby trochu mrkli. A přitom za tamtou fuchtlí
spěchají. DRUHÝ STUDENT: jaké duo na náměstí vklouzl=
o. Ta zrzavá bude pro mě, už teď cejtím její kouzlo. Myslí si, že se projdou jen tak
potají, a zatím nás na konci potkají. PRVNÍ: &nb=
sp; Tu
veverku ať si vezme nějaký lesák, já chci srnku do svého postroje. Kterápak umí držet smeták zvládne už všechny nástroje.<=
o:p> MĚŠŤAN: &nb=
sp; Ten
náš starosta se strojí jak do cirkusu, ale tváří se jako když
sedí na kaktusu. Město by místo něj mělo
košatit! Přitom bojíš se nalevo
šlápnout, shůry zas mohlo by něco kápnout, a tohle všechno ještě musíš
zaplatit! ŽEBRÁK (zpívá): &nb=
sp; Dobrý
pane, milá dámo, bohatý už, a krásná dosud,<=
o:p> budiž by vám bylo dáno zlepšit trochu i můj osud. Nenechte mě žít o kosti. Vznešený je ten kdo dává. Jen v den, kdy všichni slaví v radosti, i pro mne nastává žeň
pravá. JINÝ MĚŠŤAN: &nb=
sp; V
neděli se tak pěkně popíjí, samozřejmě předtím trochu
pojí. To se to probírá, jak se ve svět&#=
283;
zbrojí, eventuelně rovnou zabíjí. &nb=
sp; Za
oknem, se sklenicí, a ještě k tomu mohu pozorovat pouliční ruch. Večer pak pomalu dojdu domů- - tenhleten mír vymyslel sám Bůh!<=
o:p> TŘETÍ MĚŠŤAN: &nb=
sp; Dobrý
den - to je řeč zdravá- když sledujete všechno to hemžen&iacut=
e; málem se vám rozskočí hlava=
. Ještě že u nás se nic
nemění! STAŘÍK (o
mladé holce): &nb=
sp; To
je mi mládí, možná panna, kdo by se za ní neotočil. Ikdyž je pěkně nafoukaná, hned bych v té tůňce prstík
smočil. HOLKA: &nb=
sp; Ccc,
to jsem se lekla, co všechno potkám v té
naší ulici. Dědeček má asi vycházku z pek=
la, jen místo rohů si vzal čepici. JINÁ: &nb=
sp; Kdyby
voják s plnou zbrojí, nejen ve snu ke mně přišel! Jenže tenhle projekt nějak stojí, obavu mám, aby vyšel. VOJÁCI: &nb=
sp; Město
tvrdé, hradby mechem porostlé, holky hrdé, možná trochu přisprostlé- musíš se vzmužit, v boji se tužit, dobýt a užít! &nb=
sp; Verbíři,
nás si vem! Všechno půjde snáze. Cesta k radosti, i ta ke zkáze. &nb=
sp; Nad
vojáckým životem závistí pobledneš. Děvče vezmeš útokem, každé město oblehneš. dobyje a užije, jen voják se vzmuží, a proto tu je! (Faust a Wagner) FAUST: &nb=
sp; Bez
ledu volně plynou potoky a řeky osvobozené laskavým pohledem jara. A místo zimy, která je už slab&aac=
ute;
a stará, teď, zdá se, na dlouhé věky,<=
o:p> protne zas údolí zelená
čára. &nb=
sp; Ještě
si foukni trochu sněhu, pichlavých krystalk ů do obou tváří. Bílá teď, holka, není v
běhu, rozkvetlá luka všude zář&iacu=
te;. &nb=
sp; Kyvadlo
života pilně se rozkývá, barvami tisíci hned se pokrývá;<=
o:p> holky a kluci též začnou se vonit, po sobě koukat, po louce honit. &nb=
sp; A
což, když jsme po horách pozpívali, bychom se do města podívali: Mezi strnulými stěnami z kamene tam běhají duhové davy
splašené. všichni slaví kristavstání.=
Jako on, ze svatého hrobečku, každý vylézá ze svého
domečku. Řezník od pultu, právník od
svého případu, ten ze zatuchlé dílny, ta zas z
teplého úřadu. &nb=
sp; Slunce
jim svitlo na líce, nejistě pokukují vně.
Přes zimu dusili se v tmě,
teď tlačí se v vřavě ulice=
.
se jich hemží tisíce;
dříve se tam pásli voli,
dnes už na to nemaj místo.
Všechno jim vzal z města pán,
a aby už to bylo jisto,
i jejich práci zastal sám.
&nb=
sp; Jenom
v lidské společnosti
vyhraješ si do sytosti.
Pro staré, pro mladé všechno tam
mají,
Popij si, pozpívej, hned budeš v rá=
;ji!
WAGNER:
&nb=
sp; S
tebou, Fauste, rád se projdu,
popovídám, i do světa se dá=
m.
A to víš, že radši pojdu,
než bych vycestoval sám.
to si spíše lehnu přímo v pek=
le
a pak ulevím si v lednici,
-než se takhle pachtit lekle.
(Sedláci pod lipami tancují=
a
zpívají.)
&nb=
sp; Mládenec
chystá se k tanci
a zdobí se kloboukem s věnci,
na blůze má plno pentliček.
Na parket pod lípu stoupá,
a už se do rytmu houpá.
Juchů, hola, to se mám,
hohé, to chci, vraž to tam,
pěkně podle housliček.
&nb=
sp; Náhle
se srazí s děvčetem,
však vůbec není popleten,
vždyť ví, která je ta
pravá.
Holka však nepadá z role
a hned vyhrkne: vole!
Juchů, hola, to se mám,
hohé, to chci, vraž to tam;
nebuď taková netykavá!
&nb=
sp; Však
oboum zdá se zdravo
točit se v kruhu vlevo, vpravo,
a zbytek světa pominout.
Dech se rychlí, krev se vaří,
ruku stisknout zas se zdaří.
Juchů, hola, to se mám,
hohé, to chci, vraž to tam;
musíš mi v náručí
spočinout.
&nb=
sp; Tak
tohle já nemám ráda,
mám už jiného kamaráda,
koleduješ si o políček!
Přece však za lípou zmizí
zkoumat ty stromy cizí.
Juchů, hola, to se mám,
hohé, to chci, vraž to tam;
pěkně podle housliček.
VENKOVAN:
&nb=
sp; Á,
pan doktor přišel mezi nás.
To není vzdělanec co hned se urazí=
.
Nezkazí nám žádný
špás,
strach nemá, že se tu nakazí.
&nb=
sp; Jak
projevit můžu vám
svoji skrovnou přízeň?
Snad přijmete plný džbán,
ten mok hasí hlad i žízeň,
a jak pranostika praví,
v každé kapce je moře zdraví.=
FAUST:
&nb=
sp; Já
jeho sílu dobře znám
a rád si s vámi sklenku dám.
(Lidé se shluknou okolo.)
VENKOVAN:
&nb=
sp; Však
je taky důležité
popovídat si za dobrého počas&iacu=
te;,
a ne až v nemoci náležité
s tím, kdo nás při ní v&=
2;dy
spasí.
&nb=
sp; Mnohé
mohl bych i přivést
ze stále žijících ve
štěstí,
které otec
váš pomohl vyvést
z bludiště neduhů a bolestí.
když už je řeč o tom
špitálu,
že i vám pomohl zamlada;
byť mnozí odešli v futrálu. <= o:p>
Dřív těžkou chvíli
přemáháte,
teď ostatním sám
pomáháte. &n=
bsp;
VŠICHNI:
&nb=
sp; Ať
šťastně žije vážený pán,
a ještě dlouho pomáhá n&aacut=
e;m!
FAUST:
&nb=
sp; Atˇ
všechny bubny každému duní
kdo lidem správně pomoci umí!
(Jde s Wágnerem dále.)
WÁGNER:
&nb=
sp; Co
asi cítí velikán
když sláva začne mu sněžit=
!
Díky svým vlohám je
opěván
a umí z toho i těžit!
&nb=
sp; Když
táta s tebou se vytahoval,
každý hned zkoprněl o očumoval,=
číšník neroznášel,
tanečník netancoval,
a všichni vzdali ti hold.
V pozoru stáli, někteří se i
klaněli
jako nějakému anděli,
aniž dostali žold.
FAUST:
&nb=
sp; Vystupme
ještě nad ty skály
a tam si pojďme oddych dát.
Častokrát jsem tam hleděl v dá=
;li,
zahloubán, nevnímal jsem ani hlad.
&nb=
sp; Pln
naděje, a s vírou pevnou
usilím jsem se skoro umořil,
když plánoval jsem, jak bych jednou
všechnu tu bídu na Zemi pokořil.
&nb=
sp; Kdyby
však ti lidé, co o mé slávě
křičí,
dobře znali mě i rodinu,
to věčné
zbožňování, jež se mi tak
příčí,
netrvalo by ani hodinu.
&nb=
sp; Otec
a jeho páprdovská pečlivost
se kterou marně hledal návody
jak odhalit závoje přírody
ji nemohli připravit o poctivost.
&nb=
sp; Vím,
jak on a jeho pět adeptů
se v tajuplné kuchyni vždy sešlo,
aby podle nekonečných receptů
dávali dohromady to co nešlo.
&nb=
sp; K
pokusům sloužil mu i lev,
dával mu vypít kdejakou břečk=
u;
a vedle jeho srdcervoucí řev
musel poslouchat pár bílých
křečků.
&nb=
sp; K
míchání lekvarů zvláštní m =
3;l
kvocient,
zelené pilulky schovával v láhvi=
.
Ó šťasten, přešťasten
pacient,
když už ho před léčbou pod
kytky stáhli.
&nb=
sp; A
tak uprostřed lesů a hor
nevála vichřice, neřádil mor:=
to jenom my jsme dryáky vařili.
Teď vidím, jak špatně jsem si v=
ed,
tisícům nemocných namíchal =
jsem
jed:
namísto léčení jsme je tak
vraždili.
WAGNER:
&nb=
sp; Kdopak
by se tímhle mučil!
Copak nehřeje tě vědomí,
že's podle nejlepšího
svědomí
pomáhal tak, jak ses učil?
&nb=
sp; Važ
si otce, jako správný chlapec,
a s jeho věděním začni na
plný plyn
šplhat sám na ten příkr&yacut=
e;
kopec,
který možná dobude až tvů=
;j
syn.
FAUST:
&nb=
sp; Blaženým
ten, kdo stále doufá,
ikdyž nic nezná, a jenom to ví.
Kdo v moři omylů se koupá,
a rybu v něm nikdy neuloví.
&nb=
sp; Ale
nekažme si krásnou chvíli
těma vlezlýma výčitkama.
Podívej, jak slunce pod obzor píl&iacut=
e;
a nebe se pokrývá hvězdičkama=
.
musí si ta ohnivá koule odpočinout=
.
Proč jenom nemohu jako pták
také si nad zemí volně plynout!
&nb=
sp; Když
pozoruješ podvečerní zář
víš, že na světě nic ti
neuteče.
Šibalský vánek polechtá tvou
tvář,
jak horu potok, co po ní do řeky teč=
e.
&nb= sp; Bez hluku lesem pádí božská přízeň,<= o:p>
svůj kočár z mlh nemusí nikdy
namazat,
v moři údivu přinutí tě
stát,
v půlnočním jezeru hasí
její koně žízeň.
&nb=
sp; Však
doslova nic nemusí být bráno
a věčně mír vydrží
stěží.
Já vděčný jsem i za to
sladké ráno,
chladivou rosu, a vítr svěží.=
&nb=
sp; A
jasná mysl všechno změní,
člověk znova v ducha svého
věří. &nb=
sp;
Tak lehké jako fantazie a snění
není žádné kříd=
lo z
peří.
&nb=
sp; Protože
nerodíme se pro spaní,
ale s neklidnou duší pro
věčný čas.
Jak kohouti za ranního
svítání,
bolest a pochyby náš klid ruší
zas a zas.
&nb=
sp; Věčně
bude orel plachtit
nad hrdými vrcholky stromů.
Věčně se čáp bude pachtit<= o:p>
přes hory a moře zpátky domů.
WAGNER:
&nb=
sp; I
já rád porozjímám sám,
však smysl tvého neklidu nechytám.=
Plna harmonie je louka, i kvítka v lesu,
uznávám ty, kdo každého
ptáka znají.
Však přiznávám, že
víc než vřesu
se má zvědavost z knihy nají.
mrazivá noc se v slavnost změní,
každá hvězda rozfouká se ve
plamen,
a zatuhlá krev jak moře zpění=
.
FAUST:
&nb=
sp; Jestliže
jsi propad jedné vášni,
nikdy ji neopouštěj pro jinou!
To jen já jsem chtěl být
něčím zvláštní,
a teď se mé obě duše pominou!
&nb=
sp; Jedna
se drží jako klíště
pozemských slastí všemi orgá=
;ny.
Tu druhou zajímá víc, co bude
příště,
a všímá si věcí
výše nad námi.
&nb=
sp; Snad
jen ti duchové mají zvláštní dar,
mezi nebem a zemí se proletují.
Občas sestoupí, uprostřed zlat&yacut=
e;ch
par,
a lidem lepší, pestřejší
život ukazují.
&nb=
sp; Kdybych
tak tušil, alespoň malinko,
kde koupím ten plášť, ať
draze či levně,
co donese mě do té nové,
lepší země,
už bych mu zlatil ramínko.
WAGNER:
&nb=
sp; Nepokoušej
se vzývat nebezpečí!
Za každým rohem číhá
připraveno
vzít lidské štěstí
ztečí
a tvou pýchu zlomit přes koleno.
&nb=
sp; Ze
severní strany připlazí se jazyky,
vyhládlé jak se v zimě postí=
;.
Se zdvořilostí nedělají cavyk=
y,
a hned se do tvých uší pustí=
;.
&nb=
sp; Nadšený
zápal obývá polední kraje:
Nejdřív pár kapkami
osvěží vřes,
však než prohlédneš jakou notu
hraje,
na troud sežehne louku i les.
&nb=
sp; Rádo
poslouchá, a o to více škodí,
rádo nám slouží, aby mohlo
zrazovat,
jako král v hrdém rouchu chodí
a skrz lži a sliby zkouší nám
panovat.
&nb=
sp; Ale
pojďme, svět už je dost bledý,
vzduch chladný, a nad polem opar šed&yacu=
te;.
K večeru teprv oceníš obydlí!=
Však támhle nikdo nebydlí
- co tě tak zaujalo v té plískanic=
i?
FAUST:
WAGNER:
FAUST:
WAGNER:
&nb=
sp; Asi
nějaký pudlík, co ztratil pána
a teď neví kudy kam.
FAUST:
&nb=
sp; Proč
ale tolik času ztrácí s náma?
Sleduje nás - a hlavu zato dám
že jeho kožich vždycky zrudl,
když že připlížil od toho
potoka.
WAGNER:
&nb=
sp; Kdepak,
je to jen obyčejný pudl.
Asi ti něco vlétlo do oka.
FAUST:
&nb=
sp; Jakoby
nás chytal do nějaké sítě,
však ty magické smyčky ihned
mizí.
WAGNER
&nb=
sp; Vidím
jen, že skotačí jak dítě,
když místo svého narazil na
pány cizí.
FAUST:
&nb=
sp; A
už je tu. Teď nám asi packu dá.
WAGNER:
&nb=
sp; Tak
vidíš, pes, a žádná obluda:
Vrčí, štěká,
mává ocasem,
jako správný vořech kouká
úkosem.
&nb=
sp;
FAUST:
&nb=
sp; Ty
jsi mi ale pěkný ptáček!
WAGNER:
&nb=
sp; Já
bych řek': čistokrevný podvraťáček.
Když stojíš, tak čeká,
jak se hneš, hned štěká.
Pro větev do žita vrhne se,
botu až do řeky odnese.
FAUST:
&nb=
sp; Lísá
se jako dobroděj
- máš pravdu, není to
čaroděj.
WAGNER:
&nb=
sp; Když
si psa vycvičíš, a máš ho rád,
vznikne ten nejlepší kamarád.
Je jako děcko, jako tvůj žák,
nikdy nezradí tě, a miluje jen tak.
(Vejdou branou do města.)
2.3. Studovna
(Faust vejde i s pudlem.)
FAUST:
&nb=
sp; Už
jsem zpátky z lesů a luk,
teď hluboko ponořených do noci,
pln posvátných a řezavých m=
uk
- ty prý mají naší duši
pomoci.
&nb=
sp; I
srnka upadla do plachého spánku,
přestože má strach z tebe;
lidstvo nastavuje svou lepší strán=
ku,
kterou dostalo kdysi z nebe.
&nb=
sp; Sedni,
pudle! Proč se lekáš,
pro co tropíš takovouhle neplechu?
Marně na kamna i postel stěkáš,=
radši zalez do měkkoučkého pele=
chu.
&nb=
sp; Na
skalnaté pěšině jsi nás pěkně pobavi=
l,
i mě's zlákal běžet co to
dá.
Ale teď, když jsi se tak unavil,
dovol, abych zase chvíli velel já.
&nb=
sp; Venku
to sice pěkně studí,
však lampa plápolá pro radost.
Osvětluje nám pokoj, i něco v hrudi,=
aby srdce mělo jasu stále dost.
&nb=
sp; Rozum
zase začíná mluvit,
naděje stožár opět
vztyčí.
A mě to znovu začíná pudit
hledat kde pramen života klíčí=
;.
&nb=
sp; No
tak pse, přestaň už vrčet
a rušit moje vznešené úvahy
kousáním prkenné podlahy.
Chceš snad, jako lidé nevědomí=
;,
zesměšňovat čemu nerozumí?=
Všechno krásno i dobro které tu je=
jen jejich mozek obtěžuje,
protože chtějí v hlouposti trče=
t.
&nb=
sp; Bohužel,
už se ti ten kousek podařil
a můj božský klid se do větru
vypařil.
Na místě kde chvíli bystře te=
kla
řeka
mě zas jen bezradnost a žízeň
čeká.
&nb=
sp; To
věčné hledání osvícení
je tak trochu prevít.
Pokud nechceme nic slevit
skončíme brzy na koleni.
&nb=
sp; A
tak raděj usadím se v židli
a začnu zase číst si v bibli.
Náboženské nadšení
mě donese dál.
Překládat totiž originál
mě doopravdy rozpění.
(Vezme si Nový Zákon a
čte.)
že jedno slovo je na všechno trochu
málo.
Abych to tak moh' přeložit
musel by mi to někdo doložit.
Teď nevím, jestli ze mě nemluv&iacut=
e;
líh,
ale já bych napsal "Na počátku
byl hřích."
do knihy světa mi to moc nesedí.
Hřích že by vše hnal, jen
taková chyba milá?
Šoupneme tam: Na počátku byla
síla!
a pro smrtelníky příliš
neurčité.
Lidé chtějí akci, a nebo aspoň
šprým.
Po našem to bude: "Na začátku b=
yl
čin!"
&nb=
sp; Ale
teď už fakt přestaň kňourat,
na bibli furt štěkat
a u hlavy mi hekat.
Nebo ten dům začnu bourat!
Tenhle vrtichvost tady už nesnesu,
pošlu tě na jinou adresu,
anebo zpátky běž k lesu!
&nb=
sp; Stěžovat
si jdi třeba celému míru,
no tak prosím, místo dveří
už máš jen díru!
... =
82;e
bych včera moc ponocoval,
nebo se tolik přepracoval?
Ach ne, je to jasná zpráva
- ten pudl je velkej jako kráva!
Vypadá, že by sežral celou ves,
je to lev, nebo mamut, jenom ne pes!
Pane bože, co jsem si to za zrůdu
přivedl k sobě na půdu.
Oči žhnou, a hrůzu hrůz
mi nahání ten jeho obří sku=
s.
Kdybych ucítil jen atom síry
přisáhnu, že patří do
pekelné díry!
DUCH (ve
dveřích):
&nb=
sp; Nikdo
nic nezmění
zavřen ve vězení,
v pasti uvězněn starý liš&aacut=
e;k.
Směje se mu každý myšák.=
uvolní pouta,
vyskočí z kouta,
a běda pak myšce.
však měl by jsi vědět,
že když nenecháš ho sedět,=
umí se rozparádit.
FAUST:
&nb=
sp; Jak
poznati zvíře vprostřed přírody:
nejprve račte se mu podívati na nohy.
Mloka prozradí skvrnky,
skřítkové neposedí
chvíli,
duhový opar provází víly<= o:p>
a kopýtka mají zas srnky.
&n=
bsp; Kdo
nezná přírodní zákony
a její ato=
my
nepozná sílu
vesmíru,
Zemí neotočí,
mocné duchy si neochočí.
&n=
bsp; Vrať
se zpátky, mloku,
k pánu vodních toků,
a to stádo pijavic
ať odletí na měsíc
a vyžene mor
co přitáh' ten tvor!
&n=
bsp; No
tak dobře, příměří,
pes mým moudrům
nevěří,
však teď vážně,
krávo z pekla,
zda-li bys mi aspoň řekla,
jak moc tě přechází zr=
ak
při pohledu na tenhle znak.
&n=
bsp; Kouká
jak pobuda, =
však jsem si jist,
že ta obluda
umí i číst!
&n=
bsp; Nevídáno,
neslyšeno,
ale shůry požehnáno
a úředně potvrzeno!
&n=
bsp; Rozpínáš
se jako slon,
pokyvuješ jako zvon,
jenže moje mocné čáry<= o:p>
promění tě v šedé
páry.
&nb=
sp; Tak
naposled, a už jen stroze:
lehni pánovi k noze!
Nebo ti ukážu svou horší
tvář
a vytáhnu na tě kouzelnou zář=
!
Nečekej,
nečekej,
&nb=
sp;
(Mephistopheles vstoupí, obklopen
mlžným oparem, oděn jako potulný filosof.)
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Na
co tolik křiku, copak by pán chtěl?
FAUST:
&nb=
sp; Tak
v tom vězí to jádro pudla!
Cha, filosof, a takhle to přestrojení
zbabrat!
MEPHISTOPHELES:
&nb= sp; Inu, uznávám, že nejsi žádný šmudla,<= o:p>
to tvoje kouzlení mi dalo pěkně zabr=
at.
FAUST:
&nb=
sp; Jak
si říkáš?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Jak
může intelektuál,
jenž lidské bytí bere v potaz
a snaží se ho dostat dál,
vyslovit tak primitivní dotaz?
FAUST:
&nb=
sp; Každému
stvoření patří jméno
jeho skutkům a stavu přiměřeno.
Však u lidí nedosáh' bych mnoho zd=
aru
se jmény jako Lhář, Zrádce,
či Duch Zmaru.
Dám se poddat.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Umím,
jako z nebe modro,
páchat zlo, a hlásat dobro.
FAUST:
&nb=
sp; Z
těch hádanek bych se spíš zbláznit musil.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Inu,
jen jsem ti vysvětlit zkusil
co je pro mě skály tvořit,
vítr hnát a domy bořit,
jako kozel zahradničit,
všechnu snahu hned poničit,
být trochu rarášek i čert,
nádoba neklidu, a drsný žert.
FAUST:
&nb=
sp; Když
jsi duch, tak proč tě vidím?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Už
se zas za tebe stydím.
Však znám lidi a příliš =
jsem
se nelek',
že ten váš vesmír
považuješ za nějaký celek.
Co je tak zvláštního na ducha
hledět,
zvyklého dílem v světle, dí=
lem
ve přítmí sedět,
či plavat v noci, která jako kůž=
;e
líná
hrdý svět světla dokola
obepíná?
však na něm taky každý lp&iacut=
e;
až do zbláznění,
dokonce věší naň kdejakou ozdob=
u.
Radil bych, ať na to tolik netlačí,<= o:p>
dechu času stejně nestačí,
leda rychleji doběhnou do hrobu.
FAUST:
&nb=
sp; Už
vidím tu tvoji práci:
zahánět nudu, a při té
láci
ji nakupovat do foroty.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Inu,
než ráno vstávat do roboty
je lepší jen tak sledovat svět.
Ať se s ním jiní pachtí
vpřed,
já jím jen skrz naskrz fičí=
m
a nechci se zatěžovat ničím.
také nepohnou s horou velikou.
Skála bude věčně pozorovat
jak se lidské pokolení cpe i post&iacut=
e;,
aby z něj nakonec zbylo pár kostí,=
a mohlo se znovu začít omlazovat.
&nb=
sp; Cožpak
necítíš to vzrušení
když se kámen či voda
promění
v teplou a živoucí hmotu?
Ty když se plahočíš málo
či víc,
stejně nakonec změníš se v nic,=
ve vyhaslý plamen, děravou botu.
FAUST:
&nb=
sp; Vidím,
že mám to štěstí
mluvit s duší která se
vzpíná
podrobit ďábelské pěsti
zmaru, jež naše bytí
obepíná.
I můj hlas mi říká: v chaosu<= o:p>
řád a krásu hledat zkus.
MEPHISTOPHELES:
ale uznávám, že máš
dobrý vkus.
Však mohu teď už jít?
FAUST:
&nb=
sp; Jít
i přicházet můžeš kdy chceš,
nemohu přece bachařem být,
zvláště když vím, kdo
vlastně jseš.
Tohle je okno, tady jsou dveře,
i k letu komínem volno ti dám.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Přece
jen se mi ven špatně deře,
a před prahem pocit závrati mám.
Nemoh' bys vymazat tu stopu Drůda?
FAUST:
&nb=
sp; Pár
čáranek brání ti, abys vyšel?
Pentagram přece není nějaká
zrůda.
A jak jsi sem teda vůbec přišel?
Co já vím, ta malůvka
věčně tu je.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; S
takovými věcmi se nežertuje.
Ten obraz není vidět ze dvora,
dubová futra se ti kroutí.
FAUST:
&nb=
sp; Ta
geometrie je pěkná potvora.
Tvé zajetí mě ale rmoutí!
Uznej však, že jsem v tom nevinně.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Jako
pudl přehlíd' jsem v té rovině
tu hrůzu, když jsem šel sem.
A teď, jako ďábel, nemůžu =
ven.
FAUST:
&nb=
sp; No
a okno by se ti nelíbilo?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; To
by na věci nic nezměnilo.
Když nevylezu kudy jsem vstoupil,
stane se ze mě tvůj sluha.
FAUST:
&nb=
sp; Vidím,
že i v pekle se žije pěkně ztuha.
A s tím pudlem jsem neprohloupil.
Což takhle uzavřít malinkou
smlouvičku?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Když
mi konečně nadzvedneš pokličku,
tak bych si svobodu i vykoupil.
Ale musíme to dobře probrat.
Jen mě, prosím, zatím pusť,
začínám mít z ohně
půst.
Zítra se k té dohodě zkusíme
dobrat.
FAUST:
&nb=
sp; Počkej
aspoň okamžik,
na tvé novinky se celý třesu.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Pusť
mě, už slyším z pekla křik!
Zítra ti celý štos novin snesu.
&nb=
sp; =
&nb=
sp; =
&nb=
sp; =
FAUST:
&nb=
sp; Nejsem
to já kdo tě vodil,
vešel jsi k nám jako pán.
Když bych tě hned zpátky pudil,
zas navěky bych zůstal sám.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No,
snad můžem být i kamarádi
a nějaký čas prožít spol=
u.
Ikdyž u nás tomu nejsou rádi,
návštěvy si zvou přímo
dolů.
FAUST:
&nb=
sp; Výborně,
odteď zas svobodu máš.
Jestlipak mi hned ukážeš co doopravdy
znáš?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Vidím,
kámo, že vznášíš nárok
poznat co jinému stačilo by na rok,
přestože na to jen pár hodin
dáš.
nevidíš zase tak úplně
běžně,
a není to pouhé snění.
Dát poznat můžem ti
dráždivé vůně,
jídla, po kterých jazyk
žádostí stůně,
a pocity, co tě navěky změní.
&nb=
sp; Však
opusťme království řečí
a vezměme to dobrodružství
ztečí!
DUCHOVÉ:
&nb=
sp; Jestli
budete moci,
temné klenby noci,
poutníkovy dokázat
že umíte ukázat
vlídnější nebeskou
tvář?
&nb=
sp; Rozpusťte
kde se dá
šedé mraky,
svit hvězd ať dopadá
na zem kam taky
slunce posílá svoji zář.
&nb=
sp; Obloha
hojí,
duše pojí,
světla ohyb
v krásu promění,
i kolo zapomnění
uvede v pohyb.
&nb=
sp; Cesty
se vlečou,
jak řeky tečou
krajem kde sečou
trávu vonnou.
&nb=
sp; Dojmy
tam prýští
mezi mosty,
rodí se a tříští,
v moři tonou.
&nb=
sp; Letorosty
úrodu příští
hroznů co zrají
hrdě podpírají.
Během roku
z žuly kámen
změní se v pramen
lahodného moku.
&nb=
sp; Nepocítíš
hoři,
když vydáš se k moři,
ani tě nezabolí
s potokem co hučí
sestoupit do údolí
kde včely bzučí.
&nb=
sp; Nech
se jen dojmout,
nezkoušej pojmout
proč slunce svítí,
zemi rozdrásá,
a barevnou nití
ji zas opásá.
&nb=
sp; Slyšíme
víly
které nás chvíli
tancem zabaví
neb sedět nečinně
v lesní tišině
je strašně unaví.
mořem do dáli,
někoho baví
lézti na skály,
a ten se vznáší
když nudu plaší.
nebo cestou se dej,
a měj radost!
MEPHISTOPHELES:
svého hocha jsem přivedl do hluboké=
;ho
spánku!
Zdá se, že teorii jsme už uděla=
li
zadost!
Inu, lidský tvor ďáblu
nestačí
když ho svými kouzly
obtáčí,
plave s ním v moři snění
a sál zázraků dokola
vytáčí.
Tak koukej, jak se naše role změní,<= o:p>
když na ten tvůj vzácný dub
vezme krysa ostrý zub.
&nb=
sp; Pane
švábů a potkanů slyš:
vyber svou nejtlustší myš,
ať nám ty dveře do pokoje
pěkně dokola ohobluje.
Jde jí to skutečně dojemně,
záležet ať si dá na
čárkách u země.
Ještě pár hryzů do
posledního hrotu
a už jen díra zbyla z mého plotu.<= o:p>
Nenech se rušit ve svých snech,
potkáš mě, Fauste, v jiných
dnech.
FAUST (vzbouz=
í
se):
&nb=
sp; Tak
moje naděje jsou pryč?
Nic nezbylo po ďáblovi,
nevidím ani tu tyč,
kterou jsem házíval po pudlovi.
2.4. Studovna
Faust a Mephistopheles.
FAUST:
&nb=
sp; Někdo
klepá? Dále! Kdo mě zas rušíš?
MEPHISTOPHELES:
Já.
FAUST:
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Třikrát
to říct musíš!
FAUST:
&nb=
sp; No
tak ještě, dále!
MEPHISTOPHELES: =
&nb=
sp; Tak
je mi to sympatický.
Myslím, že se domluvíme
a tvé chmury rozptýlíme.
Přicházím sem, jako vždycky
přestrojen, za mladého šlechtice,
na hlavě opéřená čepice,=
vesta je z hedvábné látky
a u boku dlouhá ostrá dýka.
protože kdo se s lidmi stýká,
překážky zdáním
lépe ošidí
a z života více uvidí.
FAUST:
&nb=
sp; Ať
jsou šaty jak chceš nóbl,
neskryjí nikdy všechen póvl.
Už jsem starý na tohle dětinsk&eacut=
e;
hraní,
přesto však ještě mám
nějaká přání.
všude jen slyším: musíš =
se
uskrovňovat!
To je ta věčná píseň,
kterou nám pucují uši,
místo aby nám léčili
tíseň,
jásají, jak nám sluší=
;.
když pomyslím na ty trpké hodiny,<= o:p>
které se povlečou do
stmívání,
aniž se mi splní přání
jediný.
&nb=
sp; Vždy
když si něco usmyslím,
nad vší tou marností zatrnu,
na sílu osudu pomyslím,
do rukou dostanu obrnu.
&nb=
sp; Ani
v noci, hodinu za hodinou,
mi spánek nepřináší
pomoci.
Ikdyž se schovávám pod peřino=
u
divoké sny mě honí jak žraloc=
i.
&nb=
sp; A
přec v prsou mi sídlí zvláštní
síla,
slibuje, že mi ke štěstí
pomůže.
Ale aby proto něco učinila,
k tomu se má vůle nevzmůže.
&nb=
sp; Když
na to pomyslím je mi k blití,
ukončit přál bych si takové
žití!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Přesto
však drahé je ti to bytí!
FAUST:
&nb=
sp; Vždyť
představ si tu eleganci
když prsa vítěze, která
žárem tlukou,
přistanou po divokém tanci
v lačných dívčích ruko=
u.
Všechny síly bych chtěl najmout,
abych se tak moh' dát zajmout.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; A
pro jistotu si nalíčit stoličku
a na ní připravit plnou skleničku.
FAUST:
&nb=
sp; Za
to špehování mám na tebe zlost!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Všechno
nevím, ale je toho dost.
FAUST:
&nb=
sp; Nemám
dojem, že z toho bahna,
v němž jsem se už začínal
topit,
je cesta vzhůru nějak snadná.
Že bych se ještě moh' vzchopit!
&nb=
sp; Chci
přestřihnout pentličky a pásky,
které mi mou duši dusí,
všechny záliby a falešné
lásky ,
pryč z hnízdečka co se mi tak
hnusí.
&nb=
sp; Už
neuslyším pitomoučké předsudky,
neuvidím duchaprázdnou show,
myšlenky neuvězním do budky,
tajit nebudu vášeň svou.
&nb=
sp; Zmizne
i sen, který mě zavádí
hledat prachzbytečné pozlátko,
být otrokem žen a dětí, i toh=
o co
navádí
vlastnit hory i lesy, nebo aspoň
párátko.
&nb=
sp; Sbohem
peníze, poslové přetvářky,
původci mnoha statečností,
naplňující náš svě=
;t
polštářky
a vagóny dalších
zbytečností.
&nb=
sp; Vzdávám
se smyslných objetí,
víno ať dopijou hosti,
volám zmar víře, naději i
dojetí,
hlavně však trpělivosti!
SBOR DUCHŮ (neviditelných):
&nb=
sp; Pryč
jít!
&nb=
sp; Pryč
odsud.
Jen chtít
zničit pěstí
svoje štěstí
bez bolestí
&nb=
sp; jak
osud!
zpátky ji zase
&nb=
sp; Smrtelníka
ať utíká
znovu se vzchopit
své jiskry chopit,
ikdyž horká je.
nepropadneš sítem,
doletíš do ráje.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Poslechni
si, jak moji malí
už vyvádějí,
abychom volnost sobě dali
nás navádějí.
&nb=
sp; Obout
si boty,
pryč ze samoty,
ochutnávat tajů
šťavnatějších krajů.<= o:p>
&nb=
sp; Nenech
zármutku jeho lupy,
dusí tě jak žába na prameni,<= o:p>
a ti tvoji lidé jako supi
na stromě číhají připrav=
eni.
&nb=
sp; Abys
ty svou káru jemnou
nemusel tak namáhat,
já ti budu pomáhat,
když své kroky spojíš se mnou=
.
&nb=
sp; Svědomí
si nemusíš zatěžovat,
nohy to nebude obtěžovat,
vím, jak je to těžký
chodit všude pěšky,
a sám se lopotit ztuha.
Teď jsi pán. A já tvůj sluha!=
FAUST:
&nb=
sp; A
co zato?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No,
tvým vděkem vzal bych zadost.
FAUST:
&nb=
sp; Ne,
ne, vím že to neděláš pro radost
a krk dám nato,
že slízneš nakonec tu
největší kost.
Kde je zakopaný háček
mi teď prozraď bez vytáček.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Když
procházet budem města a pole,
udělám, co ti na očích
uvidíme.
Až po všem ale, sejdeme se dole,
tu naší minci na rub otočíme.=
FAUST:
&nb=
sp; Jaký
pak bude život dolejší
je mi v téhle chvíli vedlejš&iacut=
e;.
a třeba si lecjaký přítel
drzý
už chystá pro mě slzy,
doufám, že ještě není tak
brzy.
A poté ... co se má stát, ať=
; se
stane.
&nb=
sp; A
to co bude nahoře, či dole, se uvidí.
Až pod černým víkem bude se
slušet
zkoumat, zda se tam miluje, či
nenávidí.
Teď o tom nechci vůbec nic slyšet.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Také
myslím, že by ses mohl odvážit.
Vždyť k tomu ještě musí=
53;
uvážit,
že předvedu ti kousky, co by ti
každý záviděl
- kdyby je ovšem někdy uviděl.
FAUST:
&nb=
sp; Cožpak
mi může dát chudý pekelník
víc než by vymyslel pozemský
smrtelník
ve svém vznešeném bytí?
Jídlo které nenasytí,
vůz co nelze zastaviti,
nebo mi snad chceš přihrát
hru jež nejde vyhrát?
projevuje nekonečnou přízeň,
přitom už kámoši ruku
podává
a zítra zanechá jen zaslouženou tr=
ýzeň?
&nb=
sp; Chtěl
bych alej věčně plodících stromů,
a také jahodu jež stále chuť
mění.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Klidně
ti jich přinesu pár domů,
taková přízemnost pro mě nic
není.
Ale stíny už začínají
blednout,
což takhle v klidu něco sníst.
FAUST:
&nb=
sp; Ó
jistě, jen si rač sednout,
já také už jen hladem jsem si jist=
.
svých divuplných dobrodružstv&iacu=
te;
zvonec.
Ale kdybys mě zas chtěl jen pohoupat,
byl by to tentokrát můj konec.
&nb=
sp; Jdu
s tebou hned ráno!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
tedy ujednáno!
FAUST:
&nb=
sp; Vidíš,
jak jsem se rozmluvil!
Přestože chceš ustřihnout můj
knot,
učaroval's mě tak, že jsem si tě
namluvil,
a rád se nechám stáhnout do temn=
ot.
&nb=
sp; Pak
mě pouta mohou rdousit,
ty svou touhu můžeš naplnit,
kmotra svoji kosu brousit
a můj čas tak řádně vyplni=
t.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Upozorňuji
tě, že máš poslední možnost si to rozmysl=
et.
FAUST:
&nb=
sp; Však
já vím, co říkám,
na podvod bych nedovedl ani pomyslet.
Tvůj společník ti neuteče nikam=
,
ani nechce žádný podraz vymyslet.<= o:p>
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; I
já přisahám při červeném safíru,=
že svoje povinnosti do písmene
vyplním.
Teď věnujme se jídlu, ale před
vařením
bys mi mohl podepsat tenhle kousek papíru.
FAUST:
&nb=
sp; Á,
náš puntičkář chce papírové
výztuže!
Cožpak nevíš, jak pevné je sl=
ovo
od muže?
že u poctivého člověka
uděláš líp,
když ho nenecháš vše jak vola
opakovat.
Že až s ním zahyne jeho slib?
&nb=
sp; Jen
když obejdou se bez pera
a spolehnou na čisté objetí,
které jim poskytuje důvěra,
se lidé teprv volně rozletí.
&nb=
sp; Však
dnes se lejstra šíří jako mor-
spor asi aby mohl zvážit soudce
nestranný.
Učitel, kuchař, nebo sedlák z hor,
každý je z těch papírů
posraný.
&nb=
sp; Vidím,
že i mně samotnému
nezbyde, než zapadnout do systému.
Řekni si, jak to to tam u vás
píšete
- strojem, brkem, uhlem, a nebo snad kříd=
ou?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Zeptej
se nějakého dítěte
čím psát smlouvy když če=
rti
přídou.
Vsadím se, že už to prvé
řekne: nejlepší je kapka krve.
FAUST:
&nb=
sp; No,
když v té vaší továrně
trváte na té staromódní
šaškárně...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Krev
je ta nejpříhodnější šťáva.
FAUST:
&nb=
sp; Jen
se neboj, že to chci vzdát.
Vím, že jen ten kdo dává
může také občas brát.
&nb=
sp; Já,
starý náfuka, jsem se už dovtípil
abych, jako vrána k vráně sed&aacu=
te;,
se tvého stavu více neštíti=
l.
ať žije zapomnění,
ve které se promění
vše, co mi dnes nedá spát.
daleko od skutečnosti,
kde se každý zázrak může
stát.
&nb=
sp; Proč
se pořád někam tlačit,
úspěchy rudě, a prohry modře
značit,
a trpět jak střídavé pá=
;dy
i přízně
nás jen hloub vrhají do časov&eacu=
te;
trýzně.
Nestálý, divoký, obratný =
jako
hrom,
to je člověk, to je celý on.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
vidíš, už ti přihořívá
- protože nemáte měřítko=
ani
cíl,
musíte jen mlsat a užívat
krásných chvil,
a nakonec stát se tím co vás
rozehřívá.
&nb=
sp; Tak
nebuď labuť a pojď se mnou.
FAUST:
&nb=
sp; Vždyť
slyšels', že neodporoval jsem ani jednou.
Ať se třeba tvá příze=
28;
v muka promění,
vzývám milovanou nenávist,
osvěžující zničení.
&nb=
sp; Z
ušlechtilých tuh už nic není
a jsem připraven za to pykat.
Má pýcha se v pokoru promění=
;
a s každým si zase začnu vykat.
&nb=
sp; Uvidíš,
jak duch obrácený k výšinám
s tebou teď spojí své cesty
příští,
sleduje tě po všech pěšiná=
ch
a nakonec se o stejnou skálu
tříští.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Nač
ta skepse! Zatančíš si tance
kterých na světě není
a okusíš jídla která v kus
žvance
ti navždy kaviár změní.
&nb=
sp; Líp
už bych ti to nepřiblížil,
to už zná jenom bůh
který, aby si neublížil,
nás poslal čichat pekelný puch
a vám zanechal onen přízemní
ruch.
FAUST:
&nb=
sp; Tak
jdem!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Jistě;
jen upřesnění pouhé:
čas je krátký, ale uměn&iacut=
e;
je dlouhé.
Abych se za úspěch mohl zaručit,
musíš se nechat trpělivě
poučit.
Když skutečně chceš cestu
zúročit
pomohlo by ti velice
osvojit si trochu způsoby šlechtice.
v chrtí se shlížej rychlosti,
vezmi i ohnivou italskou krev,
a přidej špetku severské
stálosti.
statečně jako rek,
pamětliv, že boji nejvíce vadí=
;
přílišná pýcha a vztek=
.
&nb=
sp; Kdybych
ti chtěl nějaký vzor nastavit,
musel bych tě panu Mikrokosmu představit.
FAUST:
&nb=
sp; Co
po mě vlastně chceš,
jak mám být lev, když jsem jen
veš,
mám snad předstírat nějakou
lež?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ne,
ne, zůstaneš co jseš.
I pod tisíci parukami,
i kdyby končily až nad nohami,
zůstaneš tím též.
FAUST:
&nb=
sp; Stejně,
jinými slovy, je to na nic,
jak moc jsem se vypiplal,
co ovládám, a v čem jsem ješt=
ě
panic,
jestli pojdu jako chudák nebo král?
Všechna ta práce zanikne v času,
nezastavím ho ani o půl vlasu.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ale
to zas vidíš tyhle věci
jak je všichni lidé vidí.
O všechny radosti se přeci
tímhle způsobem sami šidí.
&nb=
sp; Když
ti kat utne hlavu,
zlomí žebro, vyrazí zub,
musím snad já smutnit pro popravu,
když na mně nezkřivil jediný ch=
lup?
&nb=
sp; Hlupák
je, kdo slzy roní
že má bolesti v nohou.
Proč se místo toho neraduje z koní=
,
kteří tryskem běžeti mohou?
Vždy si dr&#=
382;
čelo trochu výš,
ať do světa dále uvidíš.=
Nač si z chmur stavět houští
a bahnit se ve vodě zkažené?
Osel jsi, naříkáš v pouš=
ti,
a přitom stojíš v trávě
zelené.
FAUST:
&nb=
sp; Co
mě tedy ještě naučíš?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Mnoha
radami nechci tě urazit,
ale nenech se mučednictvím nakazit;
tvor který mračí se a studí=
jen sebe a okolí nudí;
nezáviď sousedovi jeho pupek,
snaž se být realista,
kdo vaří z bramborových slupek,
ten nepochutná si dozajista,
a co znáš, nevytrubuj do světa.
FAUST:
&nb=
sp; Nečeká
venku můj žák?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ale
jistě, ubohý popleta,
nenecháme ho stát jen tak.
Pojď, dej mi tvůj kabát a čepic=
i,
třeba mi padne.
&nb=
sp; =
(Obléká
se.)
Starosti neměj žádné,
za čtvrt hodiny se tu sejdem v sednici
připraveni k naší jízdě
ladné!
&nb=
sp; (Faust odchází.)
MEPHISTOPHELES (ve
Faustových šatech):
&nb=
sp; Pryč
s rozumem a vědou
jakou obyčejní lidé vedou.
Od ducha lži, bez rozpaků,
přijmi nůši divů a
zázraků.
&nb=
sp; Ukážu
ti jaký skutečně
vede život náš duchovní cech.=
Svobodu poznáš, a konečně
vyzveš na souboj statečně
ten otravný přízemní
spěch.
&nb=
sp; Nech
si o té pouti zdát,
když naléháš tak neoblomn =
3;,
potáhneš se za mnou jako smrad,
a ikdyž jsi žil málo plodně,
teď se v té marnosti budeš brodit.
Vždyť trochu dobrého jídla a
pití
nakonec nemůže ti škodit
před koncem pozemského žití.<= o:p>
(Vejde student.)
STUDENT:
&nb=
sp; Čekám
tu jako na úřadu,
protože vás prosím o radu.
Jsem vždy celý blažený,
když mi poradí někdo tak
vážený.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Vaše
zvídavost mě těší,
ta váženost poněkud děsí=
.
Co pro vás můžu udělat?
STUDENT:
&nb=
sp; Nejraději
bych u vás začal studovat.
I když říkali mi otec i matka,
abych raději myslel na zadní vrátk=
a,
rozhodl jsem se vzdálit z domu.
Jen s odvahou. A trochou peněz k tomu.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Takové
nadšence tu vidíme rádi.
STUDENT:
&nb=
sp; Jenomže,
víte, mně strašně vadí
tyhlety studené stropy, vysoké haly,
připadám si v nich takový mal&yacu=
te;.
Všechno je ve škole jakési
škrobené,
křesla i tváře mají potahy
kožené,
a místo abych sledoval přednáš=
;ek
smysl
cítím, jak ztrácím sluch,
zrak, i mysl.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ale
to je jen síla zvyku.
Kojenec prs také hned necucá.
Však jak si lízne, bez cavyků
se jako klíště s chutí
nacucá.
I vy, když překonáte tu
formální pachuť,
přijdete moudrosti teprve na chuť.
STUDENT:
&nb=
sp; S
vámi na to určitě budu stačit.
Ale řeknete mi, jak mám vlastně
začít?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Možná
je ten dotaz příliš nízký,
ale jaký obor je vám vlastně
blízký?
STUDENT:
&nb=
sp; Chci
se držet osvědčené značky
a ne ztrácet čas studiem nějak&eacut=
e;
hračky.
Záhady hlubin i výšek objasn&iacut=
e;
jistě
jenom poctivá a solidní věda.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
to jste na správném místě.
Ale pozor, jen tomu, kdo opravdu hledá.
STUDENT:
&nb=
sp; Jsem
připraven tělem i duší
se k věci přímo postavit;
nezapírám, že pro studenta se
sluší
ve vhodné době se i náležit&#=
283;
pobavit.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Uznávám,
že času je stále málo,
avšak s chladnou myslí víc, ne&=
2;
by se zdálo.
I proto bych vám radil velice,
milý příteli, věnovat se logi=
ce.
Pokud se jí přiučíte,
mysl v skřipci pomučíte,
váš duch už záhy
sjede do sáňkařské drá=
hy
a přestane skákat sem a tam
jako když má stihomam.
&nb=
sp; Jednoho
rána pak zažijete probuzení
kdy se vám zasteskne po učení,
a stejně jako teď musíte jíst=
a
pít
nebudete bez něj spokojeně žít.=
&nb=
sp; Ta
tajuplná činnost hlavy
mi připomíná tkalcovské sta=
vy,
to zdánlivě bezcílné
špulek rojení.
Člunek si vevnitř sem-tam sviští=
;,
ale jeden pohyb znamená tisíce spojen&i=
acute;,
a na konci se plátno blyští.
&nb=
sp; U
vás mají filosofové podoby
nejčastěji rozložené na body,
za prvé se s druhým bratří,=
a možná tam třetí
patří,
čtvero by se samo bálo,
že před pátým má trochu
málo.
Co nejvíce do sebe natlouci,
abyste tkali jak pavouci.
&nb=
sp; Proč-že
létá muška?
Zkoumám ji, jakoby to byla tužka.
Po chvilce skončím s haldou
součástek
užitečných méně než
kufřík natáček.
A i ta všemohoucí chemie
nakonec objeví jen to, co v ní je ...
STUDENT:
&nb=
sp; Nějak
přestávám sledovat nit ...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Však
musíte tu déle být,
naučit se po podstatě pídit
a znalosti náležitě tříd=
it.
STUDENT:
&nb=
sp; V
hlavě se mi z toho točí
dvacet parních kolotočí...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Také
byste udělal chybu velikou,
kdybyste opovrh' metafyzikou.
Ta pomůže vám uchopit
co člověk technický nedoká=
82;e
pochopit,
co je, jakožto i to co není,
jak marné je slovo, i co změní.
&nb=
sp; No,
zezačátku to neberte rozběhem,
a začněte s pravidelným rozvrhem.
Pět hodin denně bude stačit
těsně,
pokud se ale naučíte začínat
přesně.
&nb=
sp; Do
věcí hloub uvidíte,
když se předem připravíte.
Zejména s pevnou oporou v knihách
nemusíte skákat jak veš po
pihách.
&nb=
sp; Zběhlost
v psaní, dodávat snad není třeba,
že musí být váš
denní chleba.
STUDENT:
&nb=
sp; To
patří samozřejmě k tomu.
Ať to jsou vzorce nebo básnění=
;,
nakonec z toho nic není,
když si to nepřinesu na papíru
domů.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
jaký tedy dáme směr vašemu učení?
&nb=
sp;
STUDENT: &=
nbsp;
MEPHISTOPHELES:
Dostal byste sice důkladné
školení
co je zákon a kde začíná
právo;
kdo je muž, kdo je žena, a kdo děd&iac=
ute;
pečlivěji než je zdrávo
tam v těch tlustých knihách
sedí.
&nb=
sp; Nakonec
však hřích se stane z milování,
chrabrý rek skončí na koleni,
a po spravedlnosti, se kterou jsme narozeni,
zbyde jen trpké pousmání.
STUDENT:
&nb=
sp; Váš
příklad mě jenom nutí
setrvat v mém rozhodnutí.
Také jsem uvažoval o studiu teologie...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Na
vašem místě na božské legie
bych si přestal dělat chutě hned.
Mohl byste vybočit na špatnou cestu
a nerozpoznat onen prudký jed
skrývající se ve
slaďoučkém těstu.
&nb=
sp; Nejlépe
bude, když sám sebou zůstanete,
na slova svého učitele se spolehnete,
a místo neurčitých pocitů a
dojmů
se budete držet osvědčených
pojmů.
Vzhůru do chrámu vědění!=
STUDENT:
&nb=
sp; Ale
slovo bez významu nic není!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Inu,
to se často budete učit,
nežli se s významem mučit,
raději v slovech hledat spasení.
&nb=
sp; Když
se k nim umíte postavit
můžete s nimi pyramidu vystavit,
a pokud jim ještě budete věřit,
nikdo ji nedokáže zbořit.
STUDENT:
pomalu začínám tušit,
že vás mé otázky
začínají rušit.
Přesto, co si myslíte o medicín=
83;?
&nb=
sp; Pár
roků je čas strašně krátký
na takové množství látky,
a i při velké píli
to může být nad mé síl=
y.
MEPHISTOPHELES (pro
sebe):
&nb=
sp; Na
ďábla, který sbírá duše,
jsem zatím mluvil nějak suše.
(Nahlas.) No, neříkám, že ji
zvládne každý,
ale když se trochu necháte poučit,
přidáte selský rozum, tak navž=
;dy
už vám mohu úspěch zaruč=
it.
&nb=
sp; Babrání
se v anatomických detailech je dnes překonaná
záležitost.
To je jako byste chtěl strávit nů=
82;.
Konat přímo, a nedat nemoci
příležitost,
umí dnes dokonalý lékař a m=
už.
&nb=
sp; Se
základem znalostí se nemusíte bát,
zvláště když nejste tak
úplně hloupý.
A když si na svém zůstanete st&aacut=
e;t,
lidé to od vás bez
váhání koupí.
&nb=
sp; Pomyslete,
jak vás potřebují ženy!
Jaký by to byl dobrý skutek
rozptylovat jejich obavy i smutek,
a tišit ty jejich věčné steny.<= o:p>
a budete je mít všechny pod pokličko=
u.
Hlavně titul schopnosti dokáže.
S ním poslední pochybnosti zmizí=
.
Také vás odliší od kdejak&e=
acute;
pakáže,
které jsou moudro i um úplně
cizí.
&nb=
sp; Sebejistě
rozdávejte recepty;
sešit kam si píšete koncepty
ať má obal z pravé kůže.=
A z kapsy trochu čouhat může.
STUDENT:
&nb=
sp; Tak
tady už začínám vidět, která bije!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Šedivé,
drahý příteli, jsou všechny teorie,
a věčně zelený je strom
života.
STUDENT:
&nb=
sp; Jako
hrom mě omračuje každá novota,
a do nových směrů mohu růst
díky slovům z vašich úst.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; To
vám chci přát.
STUDENT:
&nb=
sp; Vaše
moudrost umí hřát.
Smím od vás, když jich máte=
tolik
v malíku,
chtít jednu přímo do svého
deníku?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ale
jistě. (Píše a
vrátí ho.)
STUDENT (Čte.):
(Podtrhává si to a
rozloučí se.)
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Jen
si čti ten starý šplecht, a ještě ti radí=
m
těšit se na zasloužený vejminek=
ve
starobinci hadím.
(Vstoupí Faust.)
FAUST:
&nb=
sp; A
co teď?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Kam
chceš, leť.
Skrz velký i malý svět
můžeš jako kůň tryskat
a ještě si přitom užívat a
výskat.
FAUST:
&nb=
sp; I
při své omšelosti
zůstával jsem v nevinnosti
pokud jde o cizí kraje.
Nikdy jsem neměl dost smělosti,
abych odkryl jejich taje,
a poznal tak svět v jeho sytosti
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Můj
příteli, všechno ještě můžeš
mít,
stačí o sebe se opřít a oprav=
du
žít.
FAUST:
&nb=
sp; Teď
ale k praktickým otázkám stočím:
kde máš na cestu koně a bryčku s
kočím?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Pro
naši dopravu tu mám zvlášť
pohodlný létající
plášť.
Aby platila lhůta záruční,
můžeš mít kufr jen
příruční.
A přestože startuje jemně,
je třeba držet se pevně.
Slyšíš, jak začal šustit t=
ajemně?
Právě jsme se odlepili od země!
2.5. Hostinec v Lipsku
Rozjaření hosté
FROSCH:
&nb=
sp; Nalijte
si ještě. Proč se nebavíte?
Smutnějc než houf slepic tu dnes
okouníte.
Mám snad vylízt na svoji stoličku<= o:p>
a dělat vám veselou opičku?
BRANDER:
&nb=
sp; Sedni,
a buď hodný chlapeček.
Nevyváděj zase jak blbeček.
FROSCH (vylij=
e mu
víno na hlavu):
&nb=
sp; Tady
máš za to dáreček!
BRANDER:
&nb=
sp; Ty
jsi prase!
FROSCH:
&nb=
sp; V
celé své kráse!
SIEBEL:
&nb=
sp; No
tak, chlapi, neblbněte,
a radši odsud vypadněte!
Na trávě se perte zase.
ALTMAYER:
&nb=
sp; Pomóc,
tenhle kabrňák
mi chce dát přes frňák!
SIEBEL:
&nb=
sp; Sněz
si v klidu ten svůj žvanec,
a nebo si sbal svůj ranec!
FROSCH:
&nb=
sp; Správně.
Ven s každým kdo se uráží!
O hé, chachá!
ALTMAYER:
Uáá, chachá!
FROSCH:
&nb=
sp; A
další sud se naráží!
(Zpívá)
&nb=
sp; Stará
dobrá Římská říše,
tak už se vzchop přeci ...
BRANDER:
&nb=
sp; Fuj.
Snad bys nechtěl, ve své pýše,
se motat do politických věcí.
Víš dobře, že to jsou jen kecy,=
protože ty i tví kamarádi
jste jen rádi že jste rádi.
&nb=
sp; To
jiní třímají otěže,
volí krále i papeže,
a poznají kam si sednout,
když si chtějí židli zvednout.<= o:p>
FROSCH (zp&ia=
cute;vá):
&nb=
sp; Ta
naše paní Alice
líbá jak tygří samice.
SIEBEL:
&nb=
sp; Před
takovou by se měl radši chránit.
FROSCH:
&nb=
sp; Ne,
v líbání mi nebude nikdo bránit.
(Zpívá)
&nb=
sp; Kdo
to kouká do noci,
kdo to tak chce pomoci
zkrátit si nudné spaní.
SIEBEL:
&nb=
sp; Pochlub
se radši, jak to bylo s tou paní
která nás málem nedávno
svedla
posadit všechny do svého sedla.
&nb=
sp; Nejstaršího
berana v oboře,
nebo skřeta z pichlavého houšt&iacut=
e;
bych ze srdce přál té potvoře=
.
&nb=
sp; Z
masa a kostí, s pohledem rovným,
je pro ní člověk příli&#=
353;
hodným.
kdo si sám pomoci nemůže.
BRANDER (bouc=
há
do stolu):
&nb=
sp; Tak
poslouchejte, lidi,
to, že umím a žiju rád,
nejsem z těch, co jiné šidí,<= o:p>
na mě snad každý vidí;
teď vám dárek musím d&aacut=
e;t.
Zkrátka, zahoďte tíseň
a poslyšte mou nejnovější
píseň:
(Zpívá)
&nb=
sp; Vlezla
myška do spíže,
jí tam sýr, másla celý
šutr,
pak si dala lanýže,
stoluje jak doktor Luther.
&nb=
sp; Kuchařka
vzala jed,
myšce je úzko hned,
jako při veliké lásce.
CHÓR (=
rozjařeně):
Jako při veliké lásce.
BRANDER:
&nb=
sp; A
tak se myška souží,
nohy ji sotva už slouží,
pije i vodu z louží,
skrz dům se matně plouží.
&nb=
sp; Dávno
má už všeho dost,
necítí radost ani zlost,
jako při veliké lásce.
CHÓR:
&nb=
sp; Jako
při veliké lásce.
BRANDER:
&nb=
sp; Ještě
na konci týdne
v kuchyni motá se zmámeně,
v neděli zahyne bídně
a naposled vydechne ztrápeně.
&nb=
sp; Kuchto,
máš ráda když
naposled dofuní myš,
jako při veliké lásce.
CHÓR:
&nb=
sp; Jako
při veliké lásce.
SIEBEL:
&nb=
sp; To
je mi ale divná čeládka!
Teď o trávení a jedu slyš&iac=
ute;
a smějou se jako ubohá telátka.
BRANDER:
&nb=
sp; Tak
pánu se zželelo myší!
ALTMAYER:
&nb=
sp; No
to víš, prasečí bříška
se smějou jen čemu stačí
a nafouklá mrtvá myška
je přirozeně v hlavě tlačí=
.
(Vejde Faust a Mephistopheles.)
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Nejlépe
splním svoje povinnosti
když uvedu tě do správné
společnosti.
Uvidíš, jak lehce žít
dokáže lid
jenž umí každý den ve
svátek proměnit.
&nb=
sp; S
trochou vtipu a haldou lenosti
se naparují jako lesní kanci.
Výskání při poháru n=
ebo
tanci
jsou pro ně ty nejvzácnějš&iacu=
te;
cennosti.
Uslyšíš vřískat bí=
;lé
medvědy na severu
když jim hostinský nalije na sekeru.
BRANDER:
&nb=
sp; Obličej
udivený, a zároveň smělejší
mi napovídá, že ti dva nebudou
vezdejší.
Nejsou tu určitě víc než hodinu=
.
FROSCH:
&nb=
sp; Na
tom něco bude. Celé Lipsko znám líp než svou
rodinu.
Je to něco jako Paříž, svoje li=
di
tvoří a označuje.
SIEBEL:
&nb=
sp; A
co tě na těch hostech tak omračuje?
FROSCH:
&nb=
sp; Nevím,
ale určitě to z nich dostanu.
Až k nim taková pátá
šestá sklenka doputuje,
hlava i pusa se jim skloní pěkně na
stranu.
Asi pocházejí z nějakého
nóbl domu,
sedí hrdě a mračí se
pyšně k tomu.
BRANDER:
Jsou to
obchodníci, podle obleku!
ALTMAYER:
&nb=
sp; Možná
...
FROSCH:
&nb=
sp; Tak
dávej bacha, jak mi zazpívají!
MEPHISTOPHELES (k
Faustovi):
&nb=
sp; Ďábla
lidičky nikdy nepoznají,
ani kdyby jim visel na krku.
FAUST:
&nb=
sp; Dobrý
den!
SIEBEL:
&nb=
sp; Dobrý
den i vám.
(Nenápadně okukuje
Mephistophela.)
Jaký mu to visí u nohy krám?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Dovolíte,
abychom se zvedli,
a místo té žbrundy co se tu
čepuje
si do vaší společnosti sedli?
ALTMAYER:
&nb=
sp; Ten
chlap tu drzost snad kupuje.
FROSCH:
&nb=
sp; To
jste z Rippachu museli jít pěkně brzy.
Jestlipak u Hanse ještě svítili?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
jistě, že jsme se tam stavili.
Vykládal, jak je bratr drzý.
A tomu sousedovi že to pěkně vymaluje.=
Abych nezapomněl, všechny vás tu
pozdravuje.
(Důvěrně se přitom
naklání k Froschovi.)
ALTMAYER (pot=
ichu):
&nb=
sp; Ten
se vyzná...
SIEBEL:
&nb=
sp; Je
mazanej jako mraky.
FROSCH:
&nb=
sp; Jen
počkejte, tohle svedu taky.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Řeknu
vám, ten zpěv by už zdaleka
oživil i hluchého nebožtíka.<= o:p>
V hospodě na člověka obyčejně
nečeká
takový sbor a silná akustika.
FROSCH:
&nb=
sp; To
asi budete hudební odborník.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Kdepak!
Schopnosti slabé, jen v chuti jsem přeborník.
ALTMAYER:
&nb=
sp; Zazpívejte
nám něco!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Přání
lidu vždy učiním zadost.
SIEBEL:
&nb=
sp; Nejlépe
ať to je nějaká nová.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Však
známe ze Španělského venkova
jak pít víno a mít radost.
&nb=
sp;
(Zpívá.)
&nb=
sp; Byl
jednou jeden král
a jeho nejmilejší blecha...
FROSCH:
&nb=
sp; Cože?
Blecha? Milý host!
Spřátelíš se, máš=
ho
dost.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Byl
jednou jeden král
a jeho nejmilejší blecha.
Pořád si jen s ní hrál,
nevidí, že mu padá střecha.
&nb=
sp; Řekl
krejčímu: holečku,
abys neměl práci snadnou,
ušij gatě tomuhle drobečku
a koukej, ať mu dobře padnou.
BRANDER:
&nb=
sp; Už
vidím, jak třesou se mu ruky.
Řekne mu: ručíš mi hlavou
že levá nohavice lícuje s pravou,<= o:p>
a hlavně, ať mají rovné puky.=
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Bleše
to moc slušelo,
byť bez šatů by doskočila
výš,
jméno více též teď
zvučelo,
dostala diplom, a na prsa kříž.
&nb=
sp; Díky
královské milosti
byl z ní nakonec i poslanec.
A u dvora stoupli v cennosti
i její brácha a bratranec.
&nb=
sp; Zato
stráž i fraucimor,
královnu, i sluhu u postele
jakoby postih' černý mor,
nevypadali vůbec vesele.
a musíme na něm trvat.
A tak se aspoň ošíváme,
když už se nemůžem drbat.
SBOR (j&aacut=
e;savě):
když už se nemůžem drbat.
FROSCH:
&nb=
sp; Bravo!
Tak to bylo v ruské dumce!
SIEBEL:
&nb=
sp; Dejte
všem blechám důležité funkce!
BRANDER:
&nb=
sp; Rozmáčknutí
bylo by příhodnější.
ALTMAYER:
&nb=
sp; Ať
žije víno, a život svobodnější!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Na
svobodu bych rád chtěl pít,
jen kdybych k tomu moh' lepší pití
mít.
SIEBEL:
&nb=
sp; Nechte
naše víno na pokoji být!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Kdybych
nevytočil hospodského až do nebe,
a nestal se tak terčem nějakých
klepů,
nabídnul bych vám něco ze sv&yacut=
e;ch
sklepů.
SIEBEL:
&nb=
sp; Sem
s tím! Vinu beru na sebe.
FROSCH:
&nb=
sp; A
abysme měli tu ochutnávku jistou
vezměme na to sklenici čistou.
A nechme tam dostatek vína proudit,
ať můžem kvalitu dostatečně
soudit.
ALTMAYER (pot=
utelně):
&nb=
sp; Koukám,
že jste asi z údolí Rýna ...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Půjčte
mi nějakou vývrtku!
BRANDER:
&nb=
sp; Co
chceš vrtat, ty krtku,
přece venku neparkuješ se sudem vína=
...
ALTMAYER:
&nb=
sp; Není
tam jeho drožka, ani finta jiná...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Chcete
sladký, suchý, nebo nějaký jiný?
FROSCH:
&nb=
sp; Jak
to? Máte jich snad víc?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Pro
každého to jeho. Stačí říct.
ALTMAYER (k
Froschovi):
&nb=
sp; Tak
začni ty, už ti tečou sliny.
FROSCH:
dal bych si Rýnské. A ať je
červené temně.
MEPHISTOPHELES (vyvrtá
díru na kraji stolu před Froschem):
&nb=
sp; Zacpěte
to zatím voskem, ať ještě chvíli zraje..
&nb=
sp;
ALTMAYER:
&nb=
sp; Aá,
vtípky, to jsou ty taje.
MEPHISTOPHELES (k
Bradnerovi):
&nb=
sp; A
co vám?
BRADNER:
&nb=
sp; Já
si dám ...
&nb=
sp; Šampaň=
ské.
A nepochybně budete umět
zařídit, že bude
pořádně šumět.
MEPHISTOPHELES (zase
vyvrtá díru a zalepí voskem):
&nb=
sp; To
je jasné! Proč se ciziny štítit.
Vždyť dobroty mnohdy zrají daleko.
Správný Němec nemůže
Francouze ani cítit,
však z jeho vína je hned naměkko.
SIEBEL (ke
kterému Mephistopheles teď přišel):
&nb=
sp; Nejsem
ten, kdo se na suché odvažuje,
sladkému jsem věrný jak lokaj.
MEPHISTOPHELES (vrtá):
&nb=
sp; Takže,
jinými slovy to bude Tokaj.
ALTMAYER:
&nb=
sp; Mám
dojem, že nás ten pán považuje
jen za objekt jeho psiny.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ale
kdepak. Kdyby to byl někdo jiný ...
Ale u vás bych si to nedovolil.
A teď, kdybyste i vy svolil
a řekl, které vám mám
dát.
ALTMAYER:
&nb=
sp; To
je fuk, hlavně se přestaňte už ptát.
(Všechny díry jsou teď
vyvrtány a zazátkovány.)
MEPHISTOPHELES (s
tajuplnými gesty):
&nb=
sp; Jako
kozel rohy
má réva k moštu vlohy
a když je v dřevě šťá=
va
i stůl víno dává.
Ten sezónní látek chod
nám teď přijde velmi vhod.
Vytáhněte vosk a sklenice do zteče!<= o:p>
VŠICHNI =
(jak
vytáhnou zátky začne jim téct víno do skle=
nic):
&nb=
sp; Skutečně,
z toho stolu to teče!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
rychle, nebo vám to uteče.
(Každý mocně pije.)
VŠICHNI =
(zpívají):
&nb=
sp; Ti
kdo se narodí sviní
do smrti chrochtaj, nebudou jiní..
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Podívej,
jak jde lidu ta svoboda k duhu!
FAUST:
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ještě
počkej, dáme zlu menší vzpruhu,
ať se na ven může vyjevit.
SIEBEL (chlem=
stá
víno, trochu ho vylije na zem kde začne hořet):
&nb=
sp; Pomóc,
hoří! Co je to za čáry nové!
MEPHISTOPHELES (mluví
k plamenům):
&nb=
sp; No
tak, utište se, moji milánkové!
(K ostatním:)
V očistném ohni každý bacil
pojde.
SIEBEL:
&nb=
sp; Nemysli,
zmetku, že ti tohle projde!
Nejsme žádní bezbranní
pobudové.
FROSCH:
&nb=
sp; Omámil
nás jako bulíky.
ALTMAYER:
&nb=
sp; Ať
si to ještě jednou zkusí!
SIEBEL:
&nb=
sp; Na
vyučenou dostat musí!
Má nás za pokusné
králíky.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Aá,
starý břicháč se vzteky dusí!
SIEBEL:
&nb=
sp; Ty
ses vybarvil. Tak vida je, pány!
BRANDER:
&nb=
sp; Zadrž,
nebo začnou létat rány!
ALTMAYER (roz=
mázne
víno po stole, z toho vyšlehnou plameny):
&nb=
sp; Au!
To je výheň jak z divé saně.
Pánové, vstávejte, jdeme na n=
83;!
(Vytáhnou nože a sápou=
se
na Mephistophela.)
MEPHISTOPHELES (s
tajuplnými posunky):
&nb=
sp; Když
osedláš lež
nikdy neuhádneš
kde teď právě jseš.
(Pijáci na sebe ohromeně
zírají.)
ALTMAYER:
&nb=
sp; Co
to? V jakém jsem to krásném kraji?
FROSCH:
&nb=
sp; Vinohrady!
Všude hrozny mají!
SIEBEL:
&nb=
sp; A
jak překrásně tu hrají!
BRANDER:
&nb=
sp; Koukejte,
jak se tady v rohu loubí
s vinným keřem krásně
snoubí.
(Brander chytá přitom Siebela=
za
nos a odřezává mu ho, Frosch Altmayerovi taky.)
MEPHISTOPHELES (hlasem
přicházejícím jakoby shora):
&nb=
sp; Chyba
lávky. Teď sejměte kuklu z hlavy.
Jen ten je ďábel kdo se v pekle bav&iacut=
e;.
(Zmizí i s Faustem, ostatní=
se
seběhnou.)
SIEBEL:
&nb=
sp; Píchá
mě tisíc vos!
ALTMAYER:
&nb=
sp; Jau,
umírám v mukách.
FROSCH:
&nb=
sp; Tak
to byl tvůj nos?
BRANDER (k Si=
ebelovi):
&nb=
sp; A
já mám tvůj v
rukách.
ALTMAYER:
&nb=
sp; Bolest
mě od morku baští,
dejte mi sesli, než to se mnou praští=
;.
FROSCH:
&nb=
sp; Tak
co se teda vlastně stalo?
Řekne mi někdo, co to bylo za ohaře?
Roztrhnout ho ve tři by bylo málo!
ALTMAYER:
&nb=
sp; Nejprve
měl jsem ho za vinaře,
že rozumí sudům se mi zdálo .=
..
... holt lidé lotry špatně soud&iacu=
te;.
(Pokukuje po stole:)
Jestlipak nám víno ještě
proudí?
SIEBEL:
&nb=
sp; Všechno
byl podvod, lež a klam!
FROSCH:
&nb=
sp; Dyť
to víno ještě v puse mám!
BRANDER:
&nb=
sp; A
jak to bylo s těmi hrozny?
&nb=
sp;
ALTMAYER:
&nb=
sp; Uvěřit
zázrakům je prostě hrozný!
2.6. Čarodějná kuchyně
&nb=
sp; (Na
ohništi stojí velký kotel, nad ním stoupá
pára do výšky a probleskují různé
přízraky. U kotle sedí kočkodan a mích&aacut=
e;,
aby nepřetekl; jiné opice s mladými sedí naproti a
ohřívají se.
Stěny a závěsy jsou pomalovány
čarodějnými znaky. Faust. Mephistopheles.)
FAUST:
&nb=
sp; Už
se mi ty zázraky začínají hnusit!
Chceš snad říct, že mám
zkusit
mezi opicemi, krysami a šváby
které nikdy neviděly denní svě=
;t
prosit se o radu nějaké báby
jak omládnout o třicet let?
&nb=
sp; To
ti teda zvysoka děkuju
a ještě dnes si hodím mašli.
Být duchem, dávno už se smiluju,
abyste lidem nějaký ten balzám
našli.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Vidím,
že myšlenkami jsi zas v první lize.
Však na elixíru mládí nic
není.
Návod najdeš v jedné staré
knize
a je to velmi zajímavé čtení=
;.
FAUST:
&nb=
sp; Spusť
už! Nic důležitějšího není.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
tedy: peníze nech pod peřinou,
zapomeň na doktory a zázraky shůry.<= o:p>
Pod širým nebem, hodinu za hodinou,
začni orat, koňského hnoje vozit
fůry,
a krmit se prostě, jednoduchou zeleninou.
Mysl drž raději v omezeném kruhu,
tělu to půjde nadmíru k duhu.
nestyď se lehnout si do kytek.
Uvidíš, že i ten dobytek
tě může leččemus naučit=
.
FAUST:
&nb=
sp; No
nevím, v tom bych asi nenašel klid:
věčně jak osel za pluhem jít.
Můj duch by se v té kleci vzpouzel.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
pak musíme do říše kouzel!
FAUST:
&nb=
sp; Proč
jsi ale vybral tuhle babu?
Copak to nemůžeš sám uvaři=
t?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ne
že bych na to neměl hlavu,
možná by se mi to mohlo podařit.
Znalosti mám a zručný jsem dost.
Však schází mi jedno: trpěliv=
ost.
&nb=
sp; Podstata
veškerého taje
spočívá v době kdy ten kvas
zraje.
A já jsem přece jen poněkud
prostý
po věky piplat každičký trik.
Vrším raději skály, nebo
bourám mosty,
k tomu mi stačí jediný mžik.<= o:p>
(Pozorujíc zvířata:)
&nb=
sp; Ten
roztomilý drobeček zády k nám
je sluha, a za ním jeho pán.
(Ke zvířatům:)
&nb=
sp; Zdá
se, že vaše paní je někde v cizině...
ZVÍŘATA:
&nb=
sp; ...
na nějaké hostině.
Vylítla ve vteřině
dírou v komíně!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; A
jak dlouho vás tu nechá samé hospodařit?
ZVÍŘATA:
&nb=
sp; Jen
co stihnem tu pěnu svařit.
MEPHISTOPHELES (k
Faustovi):
&nb=
sp; Tak
jak se ti líbí tahle roztomilá holátka?
FAUST:
&nb=
sp; Mám
dojem, že budu zvracet.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; To
já bych se sem moh' pořád vracet,
vždyť je s nimi řeč jak poh&aacut=
e;dka.
(Ke zvířatům:)
&nb=
sp; Svěříte
se, ubozí paňáci,
co vám to tam dole bublá?
ZVÍŘATA:
&nb=
sp; Polévku,
co rádi žebráci.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tam
u kraje je trochu ztuhlá.
OPIČÁK (Začne
se lísat k Mephistophelovi.):
&nb=
sp; Jedno
zamíchání
bídu nevyhání.
Chceš-li na ní vyzrát
a získat poklad
míchej stokrát.
A nebo zkus vyhrát!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
né, nejenže se vyznají v drogérii,
opičky budou hrát i loterii!
(Mezitím opičátka
přikutálí velkou kouli se kterou si hrály.)
OPIČÁK:
&nb=
sp; Tak
jako svět
pěkně ji veď
do dráhy vytoužené.
jednou naprasklo
už nic nedožene.
&nb=
sp; Čím
víc se blyští,
tím víc se tříšt&iacut=
e;,
když vrazí do kamene.
neklid je jak vřed.
Nevěř že jsi živý,
brzy už tón tklivý
rozbije tvůj střep.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; A
ten tvůj cedník je nač?
OPIČÁK (drží
ho před sebou):
&nb=
sp; Abych
poznal, co jseš zač.
(Přiběhne k mladým a
nechá je se dívat skrz.)
Kdyby sem vlez,
cedník nám proseje
poctivce od zloděje;
prohlédnem ho skrz.
MEPHISTOPHELES (jde
k ohni):
&nb=
sp; A
co je tahle kaše?
OPIČÁK S OPICÍ:
&nb=
sp; On
nezná naše hašé!
Netvař se tak plaše,
mysli, že jsme hotel.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Lotři
neposední!
OPIČÁK:
Jen pohodlně sedni
a míchej nám kotel.
(Usadí Mephistophela.)
FAUST (kter&y=
acute;
během té doby opakovaně přichází a vzda=
luje
se od zrcadla):
&nb=
sp; Tak
takhle si představuju nebe.
Zosobněna láska uprostřed ráj=
e,
čistá jak studna, a máje
tak jasné, až to v očích zebe=
.
&nb=
sp; Jakmile
se ale přestanu stydět
a přiblížím se k ní dr=
ze
jen její obrys v mlze
přes to proradné sklo je vidět.
&nb=
sp; Jako
každý, kdo už věk má,
jsem leccos viděl na zemi.
Že ale ženská takhle pěkn&aacut=
e;
na ní žije - nevěděl jsem,
věřte mi.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Samo.
Když si z bláta tejden jen tak pleská
a v neděli najednou Bůh sám sobě
tleská,
tak to holt nebude jenom tak.
&nb=
sp; Koukám,
že máš oči nějak větší,
potíš se, a stoupá ti tlak.
Nevím, jestli ti zrovna svědčí=
;
tokat tady jako pták.
(Faust se nepřestává
zabývat zrcadlem, Mephistopheles se znovu rozvalí v židl=
i,
hraje si s vařečkou a pokračuje:)
&nb=
sp; Vidíš
to žezlo? Teď sedím na trůnu,
hned vládnout bych moh, kdybych měl korun=
u.
ZVÍŘATA (dosud
se všemožně pitvořila, teď s ječením
přinášejí Mephistophelovi korunu):
&nb=
sp; Jen
kdo je lev
teď skrz slzy a krev
korunu slepí.
(Koruna jim se jim rozpadne na dva kusy;
začnou si s nimi házet.)
&nb=
sp; My
jen povídáme, posloucháme,
pozorujem, sami si připadáme
jak reci lepí.
FAUST (mluv&i=
acute;
k sobě v zrcadle):
&nb=
sp; Chudák,
už se v tom zas až po krk brodí.
MEPHISTOPHELES (ke
zvířatům):
&nb=
sp; Pojďte
mě teď důstojně ovívat.
ZVÍŘATA:
&nb=
sp; No,
když se to hodí,
a nám to něco hodí,
začnem se přitom i usmívat.
&nb=
sp;
FAUST (jakoby
shůry):
&nb=
sp; Má
prsa se chystají puknout.
Pojďme odsud rychle vypadnout!
MEPHISTOPHELES (blahosklonně):
&nb=
sp; Inu,
stačí se trochu na gramatiku juknout
a verš pak už může
každého napadnout.
(Kotel ponechán bez dozoru zač=
;ne
přetékat. Z ohniště vzplanou velké plameny. Sk=
rz
ně za velikého řevu přiletí
čarodějnice.)
ČARODĚJNICE:
&nb=
sp; Auvajs!
Mizerná zvířata,
hloupá jak telata,
vykopnu je za vrata!
Všechno vykopnu tu!
(Uvidí Fausta a Mephistophela.)
Co je to tu
za holotu?
Co tady hledáte,
na co tu koukáte?
Jaká verbež to sem vklouzla
ukradnout mi moje kouzla!
(Ponoří naběračku do
kotle a vrhne na Fausta, Mephistophela i zvířata plameny.
Zvířata kňučí.)
MEPHISTOPHELES (začne
s míchačkou bubnovat na hrnky a sklenice):
&nb=
sp; Umtata,
umtata,
upeč se do zlata,
chrstni tam kus vína
ať peče se zdechlina,
ať naše hostina
je pěkně bohatá.
(Čarodějnice se zarazí a=
v
údivu ustoupí.)
&nb=
sp; Copak
mě neznáš? Styď se, strašidlo,
nepoznat svého pána a vládce!
Zasloužila bys napíchnout na bidlo.
Rozstrouhat na cucky takového zrádce!
&nb=
sp; Kdysi
si stačilo obléct rudou
a všechny kupky hnoje stály v pozoru.
Nebo snad dnes už zapírat budou
vštípenou věrnost svému prapo=
ru?
ČARODĚJNICE:
&nb=
sp; Svůj
omyl vidím už jak na dlani.
Schází ti jen kopyto a tví dva
havrani.
Promiň, ó pane, to drsné
přivítání.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
dobře, nechme už těch formalit,
sklenici vodky pojďme si nalít,
a jako dříve se ponořit do
přemítání.
&nb=
sp; To
víš, svět už není jako kdysi,
místo na ďábla věř&iacut=
e; teď
na předpisy.
Poctivý pamětník by se dnes divil<= o:p>
proč místo rohů a drápů =
nosí
se civil.
&nb=
sp; Jak
mladík co odhodí ideál,
stane se řadovou silou a zlíní.
ČARODĚJNICE (tancuje):
&nb=
sp; Má
radost se vrší až do nebe.
Svého šlechetného satana mám
zas u sebe!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
to nebe nebyl bod pro tebe!
ČARODĚJNICE:
&nb=
sp; Copak
už nemůžu ani ceknout? =
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Nemám
rád vzývání ďáblů ani bohů=
;.
Lidi se na ně vymlouvaj jak na zlomenou nohu,
a přitom by se sami sebe měli leknout.
Pro tebe jsem
třeba baron jen.
Modrá krev a rodokmen pravý:
to je dokonalý gentleman.
Dávej pozor: pan baron zdraví.
(Udělá blahosklonné
gesto.)
ČARODĚJNICE (řehtá
se):
&nb=
sp; Ha
há, vida ho, prevíta,
vždycky byl liška podšitá!
MEPHISTOPHELES (k
Faustovi):
&nb=
sp; Vidíš,
příteli, jaká jsem bedna:
takle se s čarodějnicema jedná!
ČARODĚJNICE:
&nb=
sp; A
teď, pánové, co si dáme?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Přece
náš speciál: režnou prostou,
co však světlo silně láme
a její síly s léty rostou.
ČARODĚJNICE:
&nb=
sp; Pro
flašku jen dojdu k voknu -
sama si z ní občas loknu.
Na cestu si ještě můžete placatici
vzít,
zásob mám pro celou rodinu.
(Starostlivě:)
&nb=
sp; Ale
jestli tady pán začne bez přípravy pít,
jak víte, nebude žít už ani
hodinu.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ne,
ne, ten člověk je náš.
Chci, aby k jeho nejšťastnějš&iac=
ute;
vteřině
patřil zážitek z tvé kuchyn&#=
283;,
když mu její perlu až na jazyk
dáš.
(Čarodějnice začne dě=
lat
svérázné posunky, namaluje kruh a rozestaví do
něj podivné předměty. Během toho sklenice
začnou zvonit a kotel hučet, ozve se hudba. Přinese velkou
knihu, rozestaví opice do kruhu, rozdá jim pochodně.
Kývne na Fausta, aby vešel.)
FAUST (k
Mephistophelovi):
&nb=
sp; Co
má bejt zase todle?
Masové tance a zvuk podivný
vypadají sami o sobě podle.
A celý ten obřad je mi nanejvý#=
3;
protivný.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No,
no, jen se z toho nezblázni.
Vždyť je to všechno jenom hra.
Jen když se podrobíš duševn&iac=
ute;
lázni
bude i pro tebe pálenice košer a
dobrá.
(Pokyne mu směrem do kruhu.)
ČARODĚJNICE (procítěně
začne recitovat z knihy):
&nb=
sp; Tak
že násobíme:
Čtverku
vyrobíme
když pětku ulomíme,
sedm a osm
patří k šťastným los$=
7;m,
zato šest dej kosům.
Dvě a tři
jsou bratři
a za sedmičku
dostaneš hubičku.
Komu stačí jedna
a bez devíti jedná
ten je u mě bedna!
FAUST:
&nb=
sp; Ta
babka žvatlá jako děcko.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; A
to zdaleka ještě není všecko:
pamatuji si to dobře ze školy.
Měli jsme víc takových
čítanek,
plných protimluv a hádanek,
nesmyslných pro chytráky i pro voly.
&nb=
sp; Abys
věděl, její umění není jako dneska,
kdy do sebe všechno zapadá.
To neznamená, že jen tak pleská,
a že jí logická schopnost
upadá.
&nb=
sp; Jako
klaun, jenž rozesmívá davy
a musí nové vtipy vymýšlet.=
Lidé si myslí, že se jen bav&iacut=
e;,
a přitom se učí
přemýšlet.
ČARODĚJNICE (pokračuje):
&nb=
sp; Věda
je dáma
co úplně sama
celý svět kojí.
&nb=
sp; I
ti, kdo nemyslí
jsou od ní odvislí
mírou trojí.
FAUST:
&nb=
sp; Co
to tu vykládá za nesmysl?
V hlavě závity se mi už narovnaly,
ale místo aby mi projasnily mysl
mě ty blázniviny úplně odrovn=
aly.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
tak dobře, matko, to už stačí,
podej mu teď sklenici radši,
ale nezapomeň ji otočit v kruhu.
Pan doktor by si zasloužil,
aby mu to pití šlo k duhu;
sám mnohým dobře posloužil.
(Čarodějnice obřadně
podá Faustovi sklenici. Jak ji přiblíží k
ústům, začnou na ní tančit plamínky.)
&nb=
sp; Tak
rychle, není čas si zvykat,
však uvidíš, jak tě to
zahřeje.
Přece kdo si může s ďáblem
tykat
se nelekne když se na něj plamen usměj=
e.
&nb=
sp;
(Čarodějnice zruší
kruh, Faust vystoupí.)
ČARODĚJNICE:
&nb=
sp; Užijte
si dobře tu proměnu!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; A
ty nezapomeň na vašem sletu
chtít ode mě zaslouženou odměnu=
.
ČARODĚJNICE:
&nb=
sp; Ó
to je balzám na moje uši.
Taková píseň se vám
nejvíc zhodnotí.
MEPHISTOPHELES (k
Faustovi):
&nb=
sp; Však
už pojď, u kaž=
dého
léku se sluší
když se jeden v klidu vypotí.
Aby začal učinkovat pěkně odzhora=
.
svou mysl povzneseš výš,
třeba do zahrad sladkého Amora.
FAUST:
&nb=
sp; Nepospíchej,
ještě mi stojí
se u toho zrcadla chvíli zdržet.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Nech
jí, uvidíš krásu že tu tvojí
necháš jak škvora pod lupen
běžet.
(Potichu.)
&nb=
sp; Jak
ti ten dryák dojde k žaludeční stěně
začneš vidět božskou Helenu v
každé ženě.
2.7. Ulice (I)
(Faust. Okolo jde Margareta.)
FAUST:
&nb=
sp; Krásná
slečno, vy jste moje znamení.
Přijměte doprovod po mém rameni.
MARGARETA:
&nb=
sp; Krásná
- to ne. A navíc dáma
co si najde cestu sama.
(Vyprostí se a odejde.)
&nb=
sp;
FAUST:
&nb=
sp; Sakra,
ta holka je kus.
Splňuje můj všechen vybírav&yac=
ute;
vkus:
má své kouzlo, i dobré
vychování,
nechybí ji šibalské
pousmání.
Jediný pohled na její tvář,=
zapomeneš jméno i kalendář,
jediný pohled do jejích očí=
a svět se na druhou stranu točí.
Když spatříš její rty sr=
dce
bije
a ty už jen voláš: chci je!
(Vejde Maphistopheles.)
FAUST:
&nb=
sp; Poslyš,
chci aby mi ta holka dala!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ále,
a kdo že je ta víla?
FAUST:
&nb=
sp; Před
chvílí tu byla.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
ta - právě se faráři zpovídala.
Náhodou jsem se tam v okolí tísn=
il,
však neslyšel jsem, že by ji
plísnil.
Skoro se mi zdá věc jistá,
že je jako voda čistá,
a nad takovou já nemám žádn=
ou
moc.
FAUST:
&nb=
sp; Nech
těch řečí, a sjednej mi s ní noc!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Jako
bych slyšel Hanse Liederlicha:
nečekej, až ti kočka vypelichá,=
ale podrbej ji rovnou na bříšku,
ať se ti neschová v cizím
pelíšku.
Ale nejde to, přes její věk je
ještě panna.
FAUST:
&nb=
sp; Tak
já ti odcituju magistra Lobesana:
Všechnu svou moudrost si strč do čepic=
e.
Jestli mi tohle voňavé kvítí=
;
dnes v noci neuvízne v síti
nemám už důvod dál s tebou
jíti
a po půlnoci mě neuvidíš nikdy
více.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Vždyť
uvaž, co se všechno může stát!
A nejmíň měsíc mi
musíš dát,
mám-li si najít vhodnou
příležitost.
FAUST:
&nb=
sp; Přec
svést jediné stvoření
pro ďábla víc není
nežli hodinová záležitost!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Á,
to je zas od nějakého Francouze.
Pomni, že radost nikdy dlouho netrvá,
dřív než se člověk na
hlavě podrbá
je často po štěstí i po touze.<= o:p>
&nb=
sp; Poďme
si pravdy nalít,
přiznat, že umíme jen balit,
pak jak batole s panenkou cvičit,
ruce ji kroutit, a brzy ji zničit.
FAUST:
&nb=
sp; Když
musím, tak musím.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
dobře, já to teda zkusím.
Hlavně pamatuj: netlač na pilu.
K louskání ořechů nech si
sílu,
zato trpělivost s jemnou finesou
tě k cíli jistě donesou.
FAUST:
&nb=
sp; Z
krajů kde věčně vládne sluníčko
mi přines z anděla peříčko=
,
přines mi, tak hodný buď
šátek jenž obepíná
její hruď.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Z
té tvé exkurze rájem
tuším, že máš
opravdový zájem
pohnout s věcí rychle dopředu.
Ještě dnes tě do její cimry dov=
edu.
FAUST:
&nb=
sp; A
budu ji vidět, mohu s ní být?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Snad
nemyslels', že ji hned budeš mít!
Nech svou naději déle žít,
než začneš olizovat medový
plást
můžeš nedočkavost v jejím
kruhu pást.
FAUST:
&nb=
sp; Tak
jdeme, ty koni.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Času
dost, nikam se nežeň.
&nb=
sp;
FAUST:
&nb=
sp; Tak
mi zatím sežeň nějaký dárek pro n&iacut=
e;.
(Odejde.)
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Vida
chlapíka, hned myslí na provizi.
O místech starobylých pokladů
mám spoustu nejrůznějších
dokladů.
Měl bych si v nich udělat menší
revizi.
(Odejde.)
2.8. Večer. Menší, čist&yacu=
te;
pokoj.
MARGARETA (&#=
269;esajíc
si vlasy):
&nb=
sp; Tak
mi vrtá hlavou od rána
co to tam na ulici bylo za pána.
Ne, že mi na tom nějak
záleží.
Řekla bych, že k lepším lidem
náleží,
těm už je vidět na nose
že i snídají na
stříbrném podnose.
(Odejde.)
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Pst,
potichu, jen pojď dál.
FAUST (po
zaváhání):
&nb=
sp; Prosím
tě, rád bych tu samotný stál.
MEPHISTOPHELES (rozhlíží
se):
&nb=
sp; Je
tu tak čisto, že bych se tu stejně bál.
(Odejde.)
FAUST (otev&#=
345;e
náruč):
&nb=
sp; Buď
vítáno, sladké šero,
které protkáváš tuto svatyn=
i!
Mé ledové srdce jako jaro
roztál jediný pohled na její boh=
yni.
&nb=
sp; Ze
stěn dýchá klid,
střídmost, spokojenost a řád.=
Mám-li poslední přání
mít,
pak v této cele zůstat napořá=
d.
(Vrhne se do koženého
křesla.)
&nb=
sp; Obejmi
mě, vždyť už od pravěku
sleduješ, jak ten čas letí,
poskytuješ náruč lidskému
nevděku
obklopeno samotou, či hejnem dětí.
Možná ses někomu nelíbilo
a zametali pod tě smetí.
Možná tu mé děvče ruku
políbilo
kdysi svému dědovi. Ó bože!
To pomyšlení mě tak vyplňuje a
těší.
Támhle určitě rovná vidli=
9;ky
a nože,
to je skřínka na cennosti a brože,
a na tato ramínka své šaty
věší!
Když se nudí a neví coby
polštáře si
vyšíváním zdobí.
A tady
(Přejde k posteli.)
&nb=
sp; její
vnady večer spočinou.
Tu mohl bych si celé dny
si představovat jaké sny
k ní z nebeských dálek poplynou.=
Možná odráží se v
její tváři
když ji v spánku příliš
unesou,
snad jen zavrtí se na polštář=
i
a hlubší vzdech se vzedme na prsou.
&nb=
sp; A
já? Co tu vlastně ten obejda hledá,
za závěs tahá, na židle
sedá
a utrápeně okolo hledí.
Ubohý Fauste, jsi nějaký bled&yacu=
te;.
&nb=
sp; Co
mě to u srdce začíná brát?
Přišel jsem si to tu užít
a nakonec se nemohu vzmužit
ani s průvanem se začít prát.=
&nb=
sp; Ještě,
že mě tu nevidí ona,
jak ze své odvahy mám strach.
Jak hrdý páv náhle stoná,=
rozpuštěn v cucky, rozpadlý v prach.=
MEPHISTOPHELES (přichází):
&nb=
sp; Pospěš
si, už ji vidím přicházet.
FAUST:
&nb=
sp; Už
mě sem nikdo nikdy nedostane.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Však
příležitost zas hned tak nenastane.
Ale neměl by sis to jen tak rozházet.
Jako úkol, který's mi dal povinně,=
mi vhodná tahle krabička připad&aacu=
te;.
Založ ji támhle do skříně=
;,
ať na ní světlo z lampy
přímo dopadá.
&nb=
sp; Buď
dítě dítětem, ať hra se dohrá.
FAUST:
&nb=
sp; No
tak teda dobrá ...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
ne! S lodí váháš uprostřed splavu.
To jsem za poklad mohl ušetřit,
nechat odpočívat svůj vtip,
a kvůli příteli nenechat
ztěžknout hlavu.
Ale doufám, že's zas našel svůj
klid
a svou výhru si chceš pořád
ulíznout.
(Staví krabici do vitríny a
znova zamyká dvířka.)
aby to sladké křehké dít=
83;
v ní nakonec mohlo uvíznout.
&nb=
sp; Uvidíš,
jak kouzlo začne působit líně,
ale ne jako ty uprostřed
přednáškové síně,
kde studenti spí, a nic se jich
netýká.
Tohle bude jiná fyzika!
Teď šup, pryč se utíká.<= o:p>
(Odejdou.)
MARGARETA (s =
lampou):
&nb=
sp; To
je horko, zpocená jsem celá
(Otvírá okno.)
- ještě, že je čerstvo aspoň
venku.
Tak nějak nevím, co bych zrovna chtě=
la.
Možná si s někým
poklábosit nachvilenku.
Připadám si silná, tu zas
křehká jako pěna,
váhavá i sebejistá. Holt asi budu
žena.
(Začne zpívat.)
Byl jeden vladař blažený
dokud královna žila.
Však najednou byl bez ženy,
jen sklenka mu po ní zbyla.
Do novin ji nejdřív sbalil
asi tak žal chtěl přestát,
jednoho dne si jí nalil
a už nemohl přestat.
Uprostřed léta na pohovce
s prvním ministrem spolu
dívaj se z věže z kopce
jak to jde s královstvím dolů.
Co je toho příčinou
chtěj dovědět se ve hradu,
metodu maj jedinou.
uspořádaj poradu.
Aby se nemusely klopit oči
a čas jako hadr vléct
se uprostřed sálu pivo točí,<= o:p>
a víno taky začlo téct.
Jakmile si král ale stoup,
aby si zjednal k řeči klid,
obrátil náhle oči v sloup,
a schůze se mohla rozejít.
(Otevře skříň a
všimne si ozdobné krabičky.)
&nb=
sp; Skoro
bych přisahala, že jsem zamykala...
Krásná krabička. Kde se tady asi
vzala?
Kdybych tak znala...
zástava, co si tu nechala moje matka.
A vida - je tu i malý klíček
a zámek to má jako naše vrá=
tka.
&nb=
sp; Tak
ho vyzkoušíme .. ježkovi voči!
Takový šperk unese jen princezna,
kterou denně obdivuje tisíc oč&iacut=
e;,
a ujišťuje, jak je líbezná.
&nb=
sp; ...,
jak naň teď paprsek spadnul
a kámen se na řetízku nahnul,
(Nasadí si ho na krk a jde
před zrcadlo.)
vidím, že by mi taky padnul.
&nb=
sp; Hned
v tom vypadám jinak!
Co platné jste, mládí a
kráso,
na mužského je potřeba připravit
laso,
a hned se na vás podívá jinak.
&nb=
sp; Lidé
mají soucit. Ale co je budí
je, jak přijít na to
jak získat zlato.
Ach, proč jsme tak chudí!
2.9. Procházka
Faust se prochází
zamyšlen. Přižene se k němu Mephistopheles.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Do
pytle s dary, a láskou taky,
dneska jsem naprdlej jako mraky!
FAUST:
&nb=
sp; Naprdlý!
Tak to tě asi něco žere.
Tedy proč se tváříš jako=
v
hrobě?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Je
mi jako když mě do pekla bere.
Chci říct - jako by tak bylo tobě.
FAUST:<= o:p>
&nb=
sp; Asi
ti muselo v hlavě přeskočit.
Ať tě nenapadne z okna vyskočit!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Představ
si, kdo teď na náš dar nemžourá:
starostlivé oko nějakého
kněžoura!
Její matka ani chvíli nelenila
aby nový přírůstek
náležitě ocenila.
pročmuchá každý kout cel&eacu=
te;
sednice
a u každý vázy okamžitě
ví, že
nestojí přesně podle
kříže.
&nb=
sp; Když
viděla náš skvost kamenný
hned spustila proslov plamenný:
"Nezasloužený mamon, milá dce=
ro,
roztrhá duši i játra na kusů
stero.
Kdyby to byla vůle boží
Panna Marie nám ho tu sama
složí."
&nb=
sp; Naší
ubohé Margarete
se z toho scvrknul horní ret:
"Sami nemáme co do huby
a darovanému koni koukáme na zuby."=
;
&nb=
sp; Ale
matka už u rohu oltáře
odchytila svého faráře
a rázem bylo po legraci.
Řekl: " Jen tak zabráníme
hříchu
když poručíme chtíči i
břichu.
Dovolte mi zavést postulaci,
že jenom církev všechno zhltne
zdatně,
aniž by jí po tom bylo špatně.<= o:p>
A i když zlo pokaždé
nepřemůže,
od vašeho bohatství vám ráda
odpomůže."
FAUST:
&nb=
sp; Tak
pevně na straně chudých stát
snad dokáže už jenom sám
stát.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Shrabují
peníze a zlato
jako by to bylo bláto,
spíše uslyšíš ská=
lu
ceknout,
nežli je "děkuju" řeknout,
a usmát se je člověk uvidí
jen když někoho ošidí.
FAUST:
&nb=
sp; A
co Gréta?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
ta teď v klidu neposedí,
pak nepřítomně do dáli
hledí
jako kapitán na nějaké bárc=
e.
Asi vyhlíží poklad. Nebo jeho
dárce...
FAUST:
&nb=
sp; Té
holky je mi skutečně líto.
Zas jí něco dáme, ať ji tolik
nebolí to,
že o ten šperk hned přišla.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Dáme!
Tebe ta cetka nějak lacino vyšla!
FAUST:
&nb=
sp; Jen
jdi a dělej co jsem řek.
I její sousedky si získej vděk,
ta je taky docela pěkná žába.=
Chovej se jak ďábel, a ne nějak&aacu=
te;
bába!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ovšem,
vašnosto, bude mi potěšením.
(Faust odejde.)
No bodejť by zamilovaný trouba nevyhodil<= o:p>
všechny poklady co lze spatřit v čase
denním,
jen aby své touze zalahodil.
(Odejde.)=
2.10. V domě sousedky
MARTA (sama)<=
/i>:
&nb=
sp; Snad
můj muž dojde odpuštění,
že pro mě nikdy neměl pochopení=
!
Odjede, a jak vidle nechá mě
nakonec trčet tu doma ve slámě.
Nezkřivila jsem mu ani vlásku,
jen chtěla jeho úctu a lásku.
(Pláče.)
&nb=
sp; Možná
už ani není živý
a já teď vzývám
přízrak sivý ...
(Přijde Margareta.)
MARGARETA:
&nb=
sp; Představ
si, co se stalo!
MARTA:
&nb=
sp; Nu
co pak tě tak vzalo?
MARGARETA:
&nb=
sp; Skutečně
mě zas málem vzala mrtvice,
když vidím znovu uprostřed svět=
nice,
že tam zas něco nového stálo.=
A jako by to nebylo dost,
je to ještě krásnějš&iacut=
e;
skvost!
MARTA:
&nb=
sp; Hlavně
to tentokrát neříkej matce,
nebo to zase skončí v nebi krátce.=
MARGARETA:
&nb=
sp; Jen
se podívej, jak se zablyští!
MARTA:
&nb=
sp; Snad
ti z něj štěstí poprýští...
MARGARETA:
&nb=
sp; Jenže
s tím nemohu vylézt na ulici,
natož pak v neděli vydat se k zpovědni=
ci.
MARTA:
&nb=
sp; Milá
světice, tak potom ti půjčím zrcadlo.
Před ním se potají šperky
strůj
a třeba si tancuj. Jen dej pozor, aby nespadlo.<= o:p>
Ostatně, je to i přítel můj.
&nb=
sp; Tvá
matka neví, jak udělat si radost,
nechat zářit do světa svůj
šťastný los,
novým účesem okořenit svoji
mladost
a pro šperk třeba propíchnout si nos=
.
MARGARETA:
&nb=
sp; Ale
ty dary ze kterých přechází zrak
- to stejně nebude jenom tak.
(Někdo klepe.)
Sakra, snad mě matka sleduje stále?
MARTA (vykouk=
ne
ven):
&nb=
sp; Je
to ňáký cizí člověk. Dále!
(Vstupuje Mephistopheles.)
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Promiňte
mi drzost mojí
že vás takhle obtěžuji.
(Uctivě před Margaretou
odstoupí.)
Jestlipak tu paní Marta Schwerdtlein bydl&iacu=
te;?
MARTA:
&nb=
sp; To
jsem já. Nabídněte si židli.
MEPHISTOPHELES (ztlumí
hlas):
&nb=
sp; Zatím
mi pozdrav stačí,
vidím, že slečnu čas
tlačí,
a potřebuje vaši radu.
Zas odpoledne přijdu na poradu.
MARTA (sm =
3;je
se):
&nb=
sp; Jak
lehce vzniknout drby a pomluvy:
pán hned myslí, že tu chystá=
;me
námluvy!
MARGARETA:
&nb=
sp; Nepřísluší
mému stavu
teď někomu motat hlavu.
Ty cennosti nejsou moje.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ne
šperk, ale pohled to je
který způsobuje, že sním.
Tedy zůstat smím ...
MARTA:
&nb=
sp; Tak
co nám nesete? Dáte si kávu ..
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Raděj
bych říkal lepší zprávu,
ale odpusťte poslu který jen opakuje:
váš muž je mrtvý. Však
vás ještě pozdravuje.
MARTA:
&nb=
sp; Ach,
konec mé lásky, mého zloducha,
tak proto ta úzkost, proto ta předtucha!<= o:p>
MARGARETA:
&nb=
sp; Jsem
s tebou ... vím, že je to málo.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Možná
chcete slyšet jakpak se to stalo.
MARGARETA:
&nb=
sp; Radši
bych to zkrátila
- nechci, aby se ještě více
trápila.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Není
žádné radosti bez žalu a starosti.
MARTA:
&nb=
sp; Přeji
si o něm znát vše do posledního písmena!
&nb=
sp;
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; V
Padově zemřel ve své mladosti,
v krajině, která je krásně
zvrásněna
a lidem poskytuje mnoho blahobytu.
Pochován je nedaleko svého bytu.
MARTA:
&nb=
sp; A
já, myslel na mě ve svých posledních
tužbách?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; O
tom mohu jenom málo říct.
Máte na něj myslet při svatých
bohoslužbách,
ale nenesu vám od něj nic.
MARTA:
&nb=
sp; Cože,
ani lístek, ani cetku
kterou i ten poslední mouřenín
nakonec pošle blízkým svým,=
i kdyby měl hladovět a strádat?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Možná
si za to koupil něco k snědku,
ale to bych se neodvážil hádat.
Určitě věděl o svých
chybách,
a o strastech nenechal nikoho na pochybách.
MARGARETA:
&nb=
sp; Ó
jak má každý málo štěstí!
Však my se za něj budem určitě
modlit!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Vám
by slušelo svatební věnec nésti,
což v tom kostele trochu déle podlí=
;t?
MARGARETA:
&nb=
sp; To
by se přece vůbec nehodilo!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Rozhodně
by mužské rámě lahodilo
jak bílý beránek
božskému oku
alespoň zavěšeno po vašem boku.
MARGARETA:
&nb=
sp; A
co by tomu řekli lidi!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Dobří
nic. A blbci ať vidí!
MARTA:
&nb=
sp; Tak
prosím, pokračujte v informaci!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Uprostřed
jeho posledních vzlyků
ho vidím to jako by to bylo dnes:
Ležel tam v koutku na matraci,
trochu jak Kristus, trochu jako pes,
a své vyznání už měl na
jazyku:
"Jaký jsem to ale vůl,
ženu nechat jako kůl!
Ó minulosti, kéž bys byla bý=
;t
jiná!
Ó prozřetelnosti, proč's to
dopustila!"
MARTA (plačky):
&nb=
sp; Dobrý
muž, už jsem mu dávno odpustila!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; "Však
je to hlavně její vina!"
MARTA:
&nb=
sp; To
není pravda! Já bych toho opilce ...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; ...
nedal bych na to co mu v té chvilce
přinesla slina na jazyk. Pak pokračoval:
"Aby ona i děti měly dost chleba
dělat vždy to, co bylo třeba
jsem se nikdy nevzpěčoval.
A za to mi nedala chvíli klid."
MARTA:
&nb=
sp; Moji
důvěru a lásku mít
- jak jen na ně mohl zapomenout!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Však
se musel na vás rozpomenout,
řka: "Jednou jsme už
vyčerpáním padali,
a já se modlil za děti i Martu.
A zrovna, když jsme míjeli Maltu,
tak jsme turecké pašeráky zajali.<= o:p>
Asi sultánovi ukradli ten poklad.
Nedovedl byste si ho ani představit.
I když se musel dělit víc než
stokrát,
mou část stále stálo za to
řádně oslavit."
MARTA:
&nb=
sp; Ha!
Cože? Zanechal snad nějaké jmění?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Na
moři se vítr rychle mění.
V Neapoli, v hospodě u dřevěný
pryčny,
když hledal pro svoji duši spásu,
si všimnul paní veselý a
sličný.
Pak až do konce s ním sdílela osud=
y i
kasu.
MARTA:
&nb=
sp; Ten
rošťák! Místo zmenšit bídu dět&iac=
ute;
za děvky své prachy minul
a sám skončil vprostřed smetí=
.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Však
také proto brzy zhynul.
Nechtěl bych vám něco radit,
ale po přiměřené době smut=
ku
by vám v novém štěstí
nemělo nic vadit.
MARTA:
&nb=
sp; Štěstí
nespočívá v skutku,
v mém srdci je první stále on.
Bylo s ním trápení, ale i psina,=
jeho smích zněl jako zvon.
Jen měl rád cizí země, ž=
eny
i vína
a hlavně ty prokleté karty.
&nb=
sp; =
&nb=
sp; =
&nb=
sp; =
&nb=
sp;
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Časem
všechno přebolí.
To já držel bych se raděj Marty
i kdyby mi dávali cokoliv.
Pojďte se s tím rovnou vypořá=
dat
a se mnou svůj život uspořádat!=
MARTA:
&nb=
sp; Že
máte náladu na legraci!
MEPHISTOPHELES (pro sebe):
&nb=
sp; Popletu
jim hlavy,
hlavně kout dokavaď jsou žhavý!=
(K Margaretě:)
I vaše srdce zůstane stranou?
MARGARETA:
&nb=
sp; Co
tím myslíte?
&nb=
sp;
MEPHISTOPHELES (pro sebe):
Průhledná jak kapka deště.
(Nahlas:)
Ale nic. Tak na shledanou.
MARGARETA:
&nb=
sp; To
už musíte?
MARTA:
&nb=
sp; Neodcházejte
ještě!
Neměl byste nějaký doklad,
že skutečně zhynul můj
bývalý poklad?
Promiňte mi věcný tón -
čeká mě úřední
maraton.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Nemohu
vám dát nic hnedka,
leda snad ještě jednoho svědka.
Je fakt, že zákon o pravdě zhusta
přesvědčí až dvoje
ústa.
Jestli ho přivést smím ...
MARTA:
&nb=
sp; Já
vás prosím.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Je
to zajímavý člověk, pokud vím.
Když tu budete také, dáte mu
šanci,
slečno, rozvinout jeho eleganci.
MARGARETA:
&nb=
sp; Zčervenám
před ním jako rak.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Slupnete
ho jako drak.
MARTA:
&nb=
sp; Budeme
dnes večer obě tady,
přiveďte ho, prosím, do zahrady.
2.11. Ulice (II)
Faust. Mephistopheles.
FAUST:
&nb=
sp; Tak
jak jsi s tím daleko?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Á,
stále plný energie
jako jelen vprostřed říje?
To dnes večer budeš naměkko.
Uvidíš ji u sousedky Marty,
té kuplířky z
podvraťácké party.
FAUST:
&nb=
sp; OK!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Budem
tam ale muset podat svědectví dvojí.
FAUST:
&nb=
sp; Co
je zadarmo, za málo stojí.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Totiž,
že její drahocenný muž
svůj osud naplnil, zkrátka není
už,
a v Padově odpočívá v sv&eacu=
te;
poslední vestě.
FAUST:
&nb=
sp; Rozumím
- však než tam dojdem uplyne pět neděl!
MEPHISTOPHELES:
&=
nbsp; &nbs=
p; &=
nbsp; &nbs=
p; Sancta
Simplicitas! Kdo mluvil o nějaké cestě.
=
=
&nb=
sp; Prostě
budeš svědčit, aniž bys to věděl.
&=
nbsp; &nbs=
p; &=
nbsp; FAUST:
&nb=
sp; Ani
za nic! Ty chceš, abych seděl!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ó
svatý muži, šetři si své pěstě!
Chceš snad říct, žes'
odmalička
vždy jen na straně pravdy stál?
A pukla snad proto Země vprostřed skal?
A ty plamenné projevy, co sis za svůj
maják bral,
světla vydávaly míň, než
zhaslá svíčka.
Hlavně že při nich byla vyplá
hruď!
pana Schwerdtleina předposlední vzdech,
a k večeru se bolem unést nech
až budeš líčit, jak o život
přišel.
FAUST:
&nb=
sp; Jsi
hnusný prolhaný oportunista!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Co
zbývá tomu, kdo není specialista?
Nebo se snad nechceš zbláznit,
svou oddanost nechat zítra zaznít
a ke Grétě se tisknout jako
klíště?
FAUST:
&nb=
sp; Ze
srdce rád, jistě!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Slibujíc
lásku a věrnost až k ránu
nespleť se v tom svém srdečním
orgánu.
Zkontroluj si to v anatomickém listě!
&nb=
sp;
FAUST:
&nb=
sp; Nech
toho! Pro mě hledat
nějaké jméno pro můj cit
je jako žulový kámen zvedat.
Slov která popíšou ten ž&aacu=
te;r
je v každém slovníku jenom p&aacut=
e;r,
je to život, motor věčný,
osud i žal nekonečný,
a ten ty chceš znevážit?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Kdo
by se moh' odvážit!
FAUST:
&nb=
sp; Poslechni,
to už stačí!
Nenech mě zbytečně už více=
si namáhat jazyk ani plíce.
Když říkám dost, tak to konec
značí.
Už je mi z těch řečí
nějak divně.
Ale jdeme! Dostal jsi mě.
2.12. Zahrada
Margareta je zavěšena do Fausta,
Marta do Mephistophela, všichni se procházejí.
MARGARETA:
&nb=
sp; Stejně
vím, že mi lichotíte
jen abych nebyla v rozpacích,
a sám se při tom vůbec nebaví=
te.
Hlavu asi teď máte někde v
oblacích.
se musíte s venkovskou husou nudit.
FAUST:
&nb=
sp; Jeden
váš pohled, jedna věta
jsou víc než všechna moudra svě=
ta.
(Políbí jí ruku.)
MARGARETA:
&nb=
sp; Ale
to se vůbec nehodí!
Proč líbat tak obyčejnou ruku
zdrsněnou vším, co se
přihodí
&nb=
sp; v
průběhu mnoha mizerných roků?
(Poodejdou.)
MARTA:
&nb=
sp; Takže
vy hodně cestujete ...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; To
víte, doba nás nutí s kolem srůstat.
Na krásných místech často s=
koro
odstůněte,
když tam nemůžete ještě
chvíli zůstat.
MARTA:
&nb=
sp; Dokud
se člověku daří,
může si svobodně světem lé=
tat.
Však jsou lidé chudí,
staří,
nebo jim jen obchod přestal vzkvétat,
a to jim navždy plány zmaří..=
.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; ...
protože štěstí je stolička vratká ...
MARTA:
&nb=
sp; ...
a tak je třeba myslet na zadní vrátka.
(Poodejdou.)
MARGARETA:
&nb=
sp; Už
jen váš pohled tahá lidi z poroby,
protože vyzařuje naději.
Každý vás má určit =
3;
hned raději
než někoho kdo nemá vaše
způsoby.
FAUST:
&nb=
sp; Cha,
takové zdání je pro zasmání,
i kdy to tak snad bylo by.
MARGARETA:
&nb=
sp; A
není?
FAUST:
&nb=
sp; Ach,
proč se přímost tak málo cení
a svatá nevinnost nedojde uznání=
,
když ze smradlavého zrna svého kla=
su
se ponížený patolízal v&=
2;dy
dočká ...
MARGARETA:
&nb=
sp; Věnujte
mi v cizině aspoň mrknutí očka,
to já na přemýšlení o
vás budu mít více času ...
&nb=
sp;
FAUST:
&nb=
sp; Jste
tedy často osamělá?
MARGARETA:
&nb=
sp; Ale
kdež, u nás se už od rána dělá.
Někdy jsem večer rozlámaná
celá
a kopla bych do toho rodinného podniku.
Vaření, šití, a pak
šůrovat je práce děsná;
účty musí souhlasit do
posledního feniku.
Na to je matka obzvlášť
přesná.
si lépe než mnozí jiní.
A večer nás na naší zahrad=
83;
švestka stíní,
když v klidu tam rozjímáme, a nebo=
jen
pijem.
- připomíná už jen obraz v
síni.
Po boku našeho otce
tam všichni běžíme s kopce.
Kdyby se mi tak teď navrátila!
Bratr je voják, to ještě neví=
te
...
FAUST:
&nb=
sp; Jak
anděl mluvíte.
MARGARETA:
&nb=
sp; ...
pohlcen ve své společnosti zemité
ráno velí a večer si dá
režnou.
Jen já a on jsme sestru něžnou
po smrti otce mohli chránit.
Matka si zdraví sama musela bránit,
a nežli se stačila zhojit
neměl našeho drobečka kdo kojit.
&nb=
sp; Vzpomín&a=
acute;m,
jak se mile vrtí líně,
když jsem ji chovala na svém
klíně.
Nebo jak se nervózně vzteká,
když se dožaduje svého mléka.=
FAUST:
&nb=
sp; To
musí být tak krásné.
MARGARETA:
&nb=
sp; Tak
to víte, je jasné,
že se s miminkem příliš
nevyspíte.
Když ho něco začne tlačit či
studit,
&nb=
sp; raději
k němu hned poběžíte
a nenecháte mokrou plínku zadeček
prudit.
&nb=
sp; Pak
ještě začne lézt a olizovat zápraží=
;.
Ve dne v noci musíte být na
stráži,
zvířata krmit, kolébku houpat,
nákupy dělat, večer ho koupat,
dudlík mu hledat, a jablko loupat.
však o to víc chutná pak spá=
;nek
i jídlo.
(Poodejdou.)
&nb=
sp; MARTA:
&nb=
sp; Holt
chudým ženským to nedá,
aby aspoň jiným ke štěstí
radily.
FAUST:
&nb=
sp; Ne,
ne, dobrou radu každý hledá
nenechte se odradit ani na chvíli.
MARTA:
&nb=
sp; Důleži=
té
je poslouchat srdce, milý pane.
Jestlipak vám se to také občas sta=
ne?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ale
jistě. Nejlépe se muži daří,
když mu doma žena vaří.
MARTA:
&nb=
sp; Chci
říct, už jste někdy narazil na lásku?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ale
jistě, jsem ctitel dojímavých obrázků.
MARTA:
&nb=
sp; Myslím,
jestli vám někdo už zaplnil v srdci pusto.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Klamat
ubohé ženy není moje gusto.
MARTA:
&nb=
sp; Vy
mi nerozumíte!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Vím
jenom, víte,
že=
moc
milá být umíte.
(Poodejdou.)
FAUST:
&nb=
sp; A
opravdu se nezlobíš,
jak jsem tě tehdy málem srazil?
MARGARETA:
&nb=
sp; Já
byla zlá. Že to nikomu nepovíš!
FAUST:
&nb=
sp; Nejraděj
bych si sám jednu vrazil!
Jak jsi mě dnes hned zas poznala ...
jiná by mě s bičem vyhnala.
MARGARETA:
&nb=
sp; Byla
jsem si jistá jako ten kostel,
teď nevím, co se se mnou stalo.
Když zjevil ses', můj klid mi to vzalo,
kámen je horký, a studí mě
postel.
&nb=
sp; Brán&iacu=
te;m
se tak rychle prohrát.
Třeba si chceš jenom pohrát.
Naší zahradou rychle prolítnout,
jako tehdy ti špačci děsní.
Rukou pravou musím tě odmítnout,
levice chce se stát sladkou
třešní.
FAUST:
&nb=
sp; Miláč=
;ku,
dej ...
MARGARETA:
(Utrhne šípkový kv =
3;t
a odlamuje mu lístky.)
FAUST:
&nb=
sp; Chceš
z toho vařit čaj?
MARGARETA:
&nb=
sp; Ne,
jdeme dál.
FAUST:
&nb=
sp; Já
bych si také vzal..
&nb=
sp; MARGARETA:
&nb=
sp; Jen
si s něčím jiným hraj.
&nb=
sp; (Mumlá
si pro sebe a pokračuje v trhání.)
FAUST:
&nb=
sp; Co
říkáš?
MARGARETA (po=
lohlasně):
&nb=
sp; Má
mě rád, nemá mě rád ...
FAUST:
&nb=
sp; Takhle
si hrát ...
MARGARETA (po=
kračuje):
&nb=
sp; ...
po jiné touží, láskou se souží ...
(S ulehčením odtrhne posledn&=
iacute;
lístek.)
Láskou se souží!
FAUST:
&nb=
sp; I
rostliny nám slouží!
Vem jed, že se souží!
(Uchopí jí obě ruce.)<= o:p>
MARGARETA:
&nb=
sp; Cít&iacut=
e;m
se slabá, bledá ...
FAUST:
&nb=
sp; Nechť
toto stisknutí rukou
ti řekne, co vyslovit se nedá,
že jen váhání je tou mukou,=
pod kterou se tvé srdce láme,
a že ten prohnilý svět
voní jak šípkový květ,=
když ho společně do vázy
dáme.
(Margareta mu stiskne ruce, pak se
vyprostí a odběhne. On chvilku přemýšlí=
, a
vyrazí za ní.)
MARTA:
&nb=
sp; Příc=
hází
noc ...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; ...
a my musíme jít.
MARTA:
&nb=
sp; Jak
moc bych si přála
ve vaši společnosti déle
žít.
Naše vesnice tu odvěků jen stál=
a,
aby se dědci měli kde kousat nudou.
Báby sledují, kam sousedovic pudou,
a nazítří to roznesou ve své=
;m
drbu.
Mimochodem, kde jsou naši mladí?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Mám
dojem, že jim to spolu ladí.
MARTA:
&nb=
sp; Dyť
neříkám, že mi to vadí.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Dobrodruž&i=
acute;
na cestě k rodinnému krbu.
2.13. Zahradní altánek
Margareta vběhne, schová se za
dveřmi, ale škvírou se dívá ven.
MARGARETA:
&nb=
sp; Tady!
FAUST (vejde =
za
ní):
&nb=
sp; ...
a lasičku jsem chytil už ...
(Políbí ji.)
MARGARETA (ob=
ejme
ho, a políbí také):
&nb=
sp; Tak
takhle tedy chutná muž ...
(Mephistopheles klepe na dveře.)
FAUST (odm=
83;řeně):
&nb=
sp; Kdo
je?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Nejlepš&iac=
ute;
přítel.
FAUST:
&nb=
sp; Tak
to bude pes!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Slušn&eacut=
e;
návštěvy umí brzo domů chodit.
&nb=
sp;
MARTA (tak&ea=
cute;
vejde):
&nb=
sp; Už
spí celá ves.
FAUST:
&nb=
sp; Mohl
bych vás ještě doprovodit?
MARGARETA:
&nb=
sp; To
by mě matka ... sbohem!
FAUST:
&nb=
sp; Pěkná
skovávačka to byla ... sbohem!
MARTA:
&nb=
sp; Vemte
to touhle branou.
MARGARETA:
&nb=
sp; Chci
říct, nashledanou ...
(Faust s Mephistophelem odejdou.)
MARGARETA:
&nb=
sp; Připadám
si jako děcko.
On neví skoro, ale všecko.
Svůj stud před ním
stěží hasím,
co řekne, mu odsouhlasím.
Kde se vzal člověk uprostřed lid&iacut=
e;?
Jenom to nevím: co na mě vidí.
(Odejde.)
2.14. Les a jeskyně
FAUST (s&aacu=
te;m):
&nb=
sp; Nespoutaný
duchu, dal jsi mi všechno
o co jsem prosil. Ne nadarmo
však jsi se mi zjevil uprostřed ohně.<= o:p>
Vznešenou přírodu jsi učinil
mým královstvím,
abych ji mohl poznat a užívat.
Ne z povzdálí ji odměřeně
pozorovat,
ale hluboko vězet v jejích prsou,
jako v hrudi nejlepšího příte=
le.
Vedeš mě řadou všech
živoucích,
stejně jako mě učíš vid=
83;t
bratry
ve svěží trávě, vzduchu a
ranní rose.
ztepilý smrk láme okolní vě=
tve,
kořeny rve husté borůvčí=
a
mech
až jeho pád zatřese skalnatou horou<= o:p>
- tu mne ukryješ v suché jeskyni. Mě=
samotného mně nauč znát, a v
mém nitru
se otevři truhlu plnou zázraků.
osvíceny ledovým světlem
měsíce,
kéž se před mým zrakem
vynoří
stříbrné víly z okoln&iacut=
e;ch
skal
a zmírní mi mé mučivé
pochyby.
&nb=
sp; Nikdy,
nikdy, nikdy nebude člověk spokojený!
Až teď to vidím. Neboť jsi m=
83;
obdařil nejen přízní
vyzdvihující mě blíže k
bohům,
ale i věčným společníkem,
kterého již
nemohu snést. Chladně a
vypočítavě
mě přede mnou samým ponižuje, a
tvůj dar
jediným povzdechem mění v pouh&eac=
ute;
nic.
Každou příjemnou chvíli
promění v divoký požár=
v
mých prsou.
Tak se zmítám mezi touhou a slast&iacut=
e;,
a po každém potěšení
ještě více žízním
žádostí.
(Vejde Mephistopheles.)
MEPHISTOPHELES:
&nb= sp; Tak počítám, že jsi změny už dost užil,<= o:p>
a dál se nechceš nudit musit.
To ti
chválím, že ses vzmužil,
a ňákou změnu zas chceš zkusit!=
FAUST:
Když se nudíš, zkoušej
zívat.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
dovol, vždyť o to se starám jen,
abys sis' moh'
odpočívat.
Celý den okolo lidí poskakuju
a laskominami na zlatém podnose
těm syrovým nevychovancům podstrojuj=
u.
Však co chtějí, jak pozoruju,
nemají zrovna napsáno na nose.
FAUST:
&nb=
sp; To
je drzost. Za tvou zlou psinu
snad ještě abych se ti omluvil!
&nb=
sp;
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; A
kde ty bys, chudý Země synu,
tak asi beze mě byl?
V chorobných představách jako v pl=
ynu
sám sebe's málem zahubil;
a zato mám já nést vinu,
že jsem tě z nich vyléčil?
Že už nemátožíš po
pozemské kouli,
a při pádu ze skály
neutržíš bouli?
Po celý ten svůj plodný rok
ses plazil v mechu jako mlok,
kterého honí nějaká potvora=
.
Zapomeň už na toho svého doktora!
FAUST:
&nb=
sp; Asi
mi chceš můj klid zkazit,
sílu vzít, a radost zmrazit.
Ale nenamáhej se s pekelnými tanci,
opak dosáhneš těmi svými canc=
y.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tvůj
klid - jaké to štěstí
dny a noci polehávat v klestí,
nanejvýš pozorovat mraky plynout
a nafoukaně jim na cestu kynout.
Z písku si modelovat lavinu,
na potoce propíchnout bublinu,
tvářit se klidně nehty zuby,
i když mu pěna leze z huby,
a než se na cestu vrátit,
raději se v pochybách ztratit -
(Podrbe se.)
-nějak jsem zapomněl pointu ...
FAUST:
&nb=
sp; Seru
na tebe!
MEPHISTOPHELES:
Ale každý se u nás dnes smí=
svobodně
projevit.
To jen před citlivým ouškem si
neprdneš ani,
neboť to šlechetné srdce smrteln =
3;
zraní.
Abych to zkrátil - můžeš si
zatím tišidla podávat
a na pár dní si sám něco
nalhávat;
nadlouho nevěštím ti mnoho zdaru.
Den ode dne bude těžší tvůj
ranec,
a nakonec skončíš jako psanec,
pochován ve svém vlastním zmaru.=
&nb=
sp; Tak
toho nech! Ta holka tam sedí
a obléká si boty, do šatů se
obuje,
nebo jen do dveří hledí
- to jen proto, že tě miluje.
&nb=
sp; Když
gejzír tvé lásky bouchnul
probudil se tím každý hluchý=
;.
Po té, cos jí do srdce šplouchnul,=
je už tvůj vodopád zase suchý=
.
&nb=
sp; Myslím,
že bys měl nelenit,
sestoupit z lesního trůnu
a místo vytí na studenou lunu
svou milou za věrnost odměnit.
&nb=
sp; Nemám
zdání, jakou mocí
může vydržet věčně
zírat do zdi
nebo u okna poslouchat jak drozdi
si vesele poletují dnem i nocí.
"Kéž i já takhle zpívat
budu moci!"
si pro sebe šeptá smutně.
Právě teď slyším jej&iac=
ute;
vzdech:
Spadlo snad něco na kuchyňský plech?=
To ne. Jen její slza zčeřila vodu v
putně!
FAUST:
&nb=
sp; Ty
hade, ty zmije!
MEPHISTOPHELES (pro
sebe):
&nb=
sp; Ještě
poznáš, která bije!
FAUST:
&nb=
sp; Neber
si její jméno do huby!
Jestli se ještě dotkneš její
nevinnosti,
neručím za sebe ve své zlosti.
Té tvé špinavosti mám a&=
2;
po zuby.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; A
to snad já ji duši lámu,
nechaje ji trápit samu?
FAUST:
&nb=
sp; Jsem
trosečník uprostřed vln,
ale ne samoten, jen jí jsem pln,
a na dešti ochoten týden moknout
její rty vida vody se dotknout.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
jistě. A do šípků se nahý vrhat
a podle říkanky kvítečky trha=
t.
FAUST:
&nb=
sp; Ty
špehoune!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Nedělej,
že ses urazil. =
Na to, aby takového kluka holce stvořil,<= o:p>
který by se jí jen pitomoučce
dvořil,
měl Pánbůh příliš m=
noho
mocných sil.
Zanech už prázdného křiku
a riskni si bez cavyků
na její dveře ťuknout.
FAUST:
&nb=
sp; Jestli
i její hruď skrývá přání,
aby má hlava spočala na ní ...
Nebo by snad zkusila cuknout?
&nb=
sp; Poslední
jistota mě opouští,
můj život nemá účel,
nemá klid,
plácám se jak ryba na souši,
jak večer po práci prostý lid.
&nb=
sp; Mám
její dětinské představy
zrozené na alpském políčku<= o:p>
snad naznak povalit do trávy.
Takhle štěstí podrazit stoličku=
?
&nb=
sp; Což
nestačí mi na dost
na slunci se spokojeně vrtit?
Mám snad z toho míti radost
pod sebou lidi věčně drtit?
&nb=
sp; Její
mír ale musím, musím zhatit!
Palivo si peklo žádá do plamene.
Ďáble, pomoz mi čas zkrátit!<= o:p>
Co si osud vybral, už mu nevezmeme.
To ona bude za mé hříchy platit
až spolu sladké jablko utrhneme.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
vida, kde je kouř, ještě je i žhavý!
Situace není bezvýsledná.
To si výmluvu jen tak staví
ta tvoje hloupá měkká bedna.
&nb=
sp; Pěkně
jdi, milou uklidnit do pokoje.
A ne, aby ses zas v půli cesty vracel!
Když vidím ďábla, jak pla#=
3;e
přešlapuje,
je mi, jako bych právě zvracel.
&nb=
sp;
2.15. U Margarety v pokoji
MARGARETA (sa=
ma
u kolovrátku):
&nb=
sp; Můj
klid je pryč,
už nikdy víc
nemohu chtít
jistá si být.
&nb=
sp; Kde
není on
je mi vše fuk
a každý strom
mrtvý jen suk.
&nb=
sp; Hlava
je dutá
a síla krutá
navždy rozlomí
moje vědomí.
&nb=
sp; Můj
klid je pryč,
už nikdy víc
nemohu chtít
dítětem být.
&nb=
sp; Z
okna ven
koukám jen
až půjde k nám.
Vše mu pak dám.
zem se pod ním třese;
spatřit si jen přeji
rty, jak se mu smějí.
&nb=
sp; Ztlumí
pochyb muky
jeho moudrá řeč,
tak jako stisk ruky
zvolní moji křeč.
&nb=
sp; Můj
klid je pryč,
už nikdy víc
nemohu chtít
sama sebou být.
&nb=
sp; To
co má rád
zdaleka svízt
nechám mu dát,
a s ním to chci jíst.
&nb=
sp; Kde
se mohl zdržet?
Pro něho chci zpívat,
jeho šíji držet,
jeho prsa líbat!
2.16. V zahradě u Margarety
Margareta, Faust.
MARGARETA:
&nb=
sp; Prozradíš
mi něco?
FAUST:
&nb=
sp; Vše,
co znám.
MARGARETA:
&nb=
sp; Když
tak samozřejmě světem běžíš
- a že jsi dobrý, na to krk dám -<= o:p>
řekni mi, v co vlastně
věříš?
FAUST:
&nb=
sp; Prosím
tě, co je zas tohle za otázku.
Pro tebe bych dal víc než svůj
život v sázku.
Ale mám si to snad v kostele nechat
změřit?
MARGARETA:
&nb=
sp; Neurážej
se, vždyť každý musí v něco věř=
it.
FAUST:
&nb=
sp; A
proč?
MARGARETA:
&nb=
sp; Přece
aby nežil jako pohan.
FAUST:
&nb=
sp; Aby
padal kněžím k nohám?
MARGARETA:
&nb=
sp; To
přece nemusíš. Ale věříš v Boha?
FAUST:
&nb=
sp; Vyslovit
nějaké to "Věřím v Boha."
hlavu pomazanou každý přiměje -=
dokud za rohem nezmizí tvoje noha.
Pak se pomazanec tvé naivitě vysměje=
.
MARGARETA:
&nb=
sp; Jsi
tedy ateista ...
&nb=
sp;
FAUST:
&nb=
sp; Tak
tahle věc není jistá!
Kdo si Ho tolik neváží,
že Ho pojmenovat odváží,
řka: „Věřím v Boha!"=
?
by přiběhla se spasit a s
"Nevěřím." se hlásit? &nb=
sp; Oheň,
i sníh co zebe, a vůbec vše co kolem tu je tebe i mě obsahuje, stejně jako samo sebe. &nb=
sp; Jsem
snad skála, jež nevzpomene jak se nad ní nebe klene a uprostřed hvězdného prachu nikdy nezakusí strachu? &nb=
sp; Je
to snad kámen, jenž tady stojí okouzlen září krásy
tvojí, a nejsou naše srdce plny křehkého třaslavého chvoj&iac=
ute; vysílajícího mocné vlny?<=
o:p> &nb=
sp; Jak
se to jmenuje - na tom houby sejde. Mít tvoje srdce, vezmu je a naplním vším, co se tam vejde. Nech lásku, štěstí, Boha
být, to vše značí jenom stín. Jména jsou jen zvuk a dým. MARGARETA: &nb=
sp; S
tím rozhodně souhlasím, vždyť podobná slova, pokud ví=
m, říká i pan farář v
neděli. FAUST: &nb=
sp; Všude
bysme je slyšeli. Každý, v kom cit šumí, to nazývá, jak sám umí. Na to má přece právo. MARGARETA: &nb=
sp; Ale
jistě, dokonce je to zdrávo. Jen byla bych si více jista, kdybys měl také víru v Krista. FAUST: &nb=
sp; Ach,
Krista. MARGARETA: &nb=
sp; Víš,
o co mi jde ve skutečnosti? Aby ses nechyt špatné společnosti. FAUST: &nb=
sp; Co
je zase tohle? MARGARETA: &nb=
sp; No,
ten člověk, co je pořád s tebou - když ho vidím, kosti mě zebou=
, a nejradši bych někam utíkala. Takový pocit jsem nikdy nepoznala, jsem z toho celá zcepenělá. FAUST: &nb=
sp; Ale
prosím tě, ten ti nic neudělá. MARGARETA: &nb=
sp; Myslela
jsem, že mohu snést každého. Ale jeho přítomnost je něco
strašného. A zrovna na tebe se kouká jako havran na tučného brouka. Na svobodu už ho nikdy nepustí. Jestli mu křivdím, ať mi Bůh
odpustí! FAUST: &nb=
sp; Je
to jen bubák, co svět různorodým udělá.=
MARGARETA: &nb=
sp; Hlavně
si je držet daleko od těla! Už když do dveří vstupuje pohledem okolí špehuje, každý je proň jen chátra
nízká. Když myslí, že výhodu
získá, tak se přívětivě
lísá. Za jeho úsměvem však sedí kry=
sa. dýchám si volně, a jak kotě
předu. Jak vidím jeho, cítím se
špinavá. FAUST: &nb=
sp; Ty
jsi mi nějaká všímavá! &nb=
sp; MARGARETA: &nb=
sp; Pořád
se mi mé obavy vrací. Radši v hrobě, než v jeho blízk=
osti
podlít, vždyť i ta láska k tobě se pak =
ztrácí. A ještě něco: nemohu se před
ním modlit. Zaživa mi to kůži dere.
Určitě i tebe nevědomky neklid bere.
FAUST:
&nb=
sp; Jsi
zaujatá!
MARGARETA:
&nb=
sp; ...
ježíš, večer tu bude natotata.
FAUST:
&nb=
sp; Nechoď
přece. Řekni, ž=
;e bys
také chtěla,
aby jako dříve duše splynula teď=
; i
naše těla.
MARGARETA:
&nb=
sp; Chtěla.
Ale je tu potíž.
Do pokoje tě stěží propašu=
ju.
Moje matka má, totiž,
strašně lehké spaní. Tak odha=
duju,
že mě hned na místě zabije.
FAUST:
&nb=
sp; Ale
miláčku, na to je
snadná pomoc. Vezmi si tyhle kapky,
tři jí dej do čaje, a až to vyp=
ije,
budeme mít pokoj od staré babky.
MARGARETA:
&nb=
sp; Není
to správné, ale tebe chci víc.
Snad jí to neudělá nic.
FAUST:
&nb=
sp; Jinak
bych ti je přece nedával.
MARGARETA:
&nb=
sp; Doufám,
že kdybys mi jed podával,
tak bych se zastavila aspoň v půli.
Vždyť z lásky k tobě už
nemám dál
své vlastní svědomí, ani
vůli.
(Odejde, vejde Mephistopheles.)
&nb=
sp;
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Vzduch
je čistý ...
FAUST:
&nb=
sp; Že
jsi zase jsi špehoval?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No,
když už jsi se tázal,
přiznám, že jsem trochu sledoval,
jak jsi tak ohnivě kázal.
mají holky starost. Již pro ně
nebude těžké zkrotit jednou osedlan&=
eacute;ho
koně.
&nb=
sp;
FAUST:
&nb=
sp; Měl
by ses aspoň tiše stydět,
nevidouc jejich duše čisté,
jejich nesobecký cit.
Jsi zrůda, a nemůžeš vidět,<= o:p>
že jenom jedno chtějí mít
jisté:
Milovaného muže nikdy neztratit.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ty
přitroublá nádivko,
tahá tě na vařený nudli.
FAUST:
&nb=
sp; Ty
smrdutá pichlavá kopřivko!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; A
před jejím bystrozrakem by i orli rudli.
Byť se tváří jako milius,
mojí masku propíchla pohledem.
Cítí, že pravděpodobně
veliký genius,
možná dokonce sám ďábel
jsem.
FAUST:
&nb=
sp; Nech
si své starosti!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Dopřej
mi taky trochu radosti! &n=
bsp;
&nb=
sp;
2.17. U kašny
Margareta a Lieschen s vědry.
LIESCHEN:
&nb=
sp; Tak
víš, kdo se teď naposled spálil?
MARGARETA:
&nb=
sp; Ne,
vždyť jsem skoro ani venku nebyla.
LIESCHEN:
&nb=
sp; Mně
to donesla Sibyla.
Přece Bára: Natvrdo ji někdo sbalil.=
Ostatně, sama bych na to vsadila.
MARGARETA:
&nb=
sp; Jak
to?
LIESCHEN:
&nb=
sp; Už
teď stěží kryje, že za dva jí i za dva pi=
je.
MARGARETA:
&nb=
sp; Aah
...
LIESCHEN:
&nb=
sp; Inu,
pokoušet na zábavě kluky
se člověku může vymknout z ruky.<= o:p>
Jak nějakou tancovačku viděla,
poslední by na ní chyběla.
To bylo její – dovádět a
výskat,
zadek předvádět, a pak se
zlískat.
A nestačilo jí chlapa získat.
jaké se od něj brát nestyděla=
.
Nakonec mu otevře vrátka
a hned je z ní svobodná matka.
MARGARETA:
&nb=
sp; Chudák
...
LIESCHEN:
&nb=
sp; Ještě
abys ji litovala.
Vzpomínáš, jak se ulejvala,
když jsme s její matkou předly len?<= o:p>
Jako smrad vyklouzla ven,
že prý po cestě měla něco
ztratit.
A potom se zapomněla vrátit.
Co asi hledala v temném hvozdě!
Na pokání už je pro ní troc=
hu
pozdě.
MARGARETA:
&nb=
sp; Třeba
ji oddavky neminou ...
LIESCHEN:
&nb=
sp; Pchá,
ten její líný zmetek
se zmůže nanejvýš na pár
pletek,
a pak hned zdrhne za jinou ...
MARGARETA:
&nb=
sp; To
tedy není pěkné ...
LIESCHEN:
&nb=
sp; Než
by ho uhnala, jako ryba zlekne.
Sama mu spadla v pekáček.
Že těm frajerům tak skáčem=
e na
háček!
(Odejde.)
MARGARETA (ce=
stou
domů):
&nb=
sp; Těžké
myšlenky člověka popadnou,
když vidí jak druzí dopadnou!
Proč je můj jazyk ale náhle
tichý,
když odsoudit má tak těžk&eacut=
e;
hříchy?
Je to černota, je to prasečina,
a nebo v tom není vůbec vina?
že v tom samém hříchu jedu ta=
ky.
A přece bylo vše, co mě do něj
vhnalo,
tak krásné, tak čistou radost mi d=
alo!
2.18. Nádvoří
&nb=
sp; (V otvoru ve stěně visí
obraz Panenky Marie obklopen květinami. Margareta vkládá
čerstvé květy do vázy.)
&nb=
sp; Prosím
tě tklivě,
soudi mě milostivě,
můj život není žádn&aacu=
te;
psina.
&=
nbsp; &nbs=
p; &=
nbsp; co
je to vidět kříž,
&nb=
sp; Když
mám někam vyjít pěšky, tělo mám tak strašně
těžký, že se plazím jako šnek. jestli to tak dále pude, zbude ze mně jenom brek. &nb=
sp; &nb=
sp; To
není rosa, která polila tyto červené květy zrána. Sama jsem je při trhání zkropila,<=
o:p> a každá kapka je slza slaná. &nb=
sp; Už
při prvním paprsku, který slunce pustí do trávy, u postele sedím, a v zlatém odlesku zaháním nejasné obavy. &nb=
sp; &nb=
sp; Zkus
mé štěstí nějak zachránit! Prosím tě tklivě, zkus milostivě, mé zkáze a zmaru zabránit. &nb=
sp; 2.19. Noc, na ulici před domem VOJÁK VALENTIN (bratr
Margarety): &nb=
sp; Ani
když utichnou děla voják nesmí zahálet, ve dne předstírá že něco
dělá, zato s holkama večer může se vá=
let. &nb=
sp; Mě
ale tahle radost nebavila, a uprostřed půllitru na mě sedla depre=
se. Moje sestra se mi přitom vybavila, a šel jsem se radši projít po lese.<=
o:p> &nb=
sp; Povídám,
když na mě dotíral ožrala: ať si každý hlídá co
má. Z tebe táhne jen kořala, já mám svou oporu doma. že prej si na ní musíme ťukno=
ut. &nb=
sp; K
chlastu použijí každou záminku. "Prej se do pozoru postaví
každý, kdo se u vás zastaví=
,
aby ti ohlídal tu tvou fanynku."
&nb=
sp; A
tak jsem si naběhnul na oj.
Místo abych jim řek ahoj,
nasadil jsem si brouka do hlavy.
K vrcholům jejich přitroublé
zábavy
patřilo dělat narážky
příjemné jako verážky,=
a nakonec i na latríně
jsem se dočet' o svojí rodině.
&nb=
sp; Ha!
Pokud mi oči slouží,
za zdí se dva smradi plouží.
Jestli na těch pověstech něco bude
z každého jen pár fusaklí
zbude.
Faust. Mephistopheles.
FAUST:
&nb=
sp; Proč
jen ta svíce v okně
musí tak přidušeně skomí=
rat,
paprsek na studených stěnách
umírat,
a působit tak strašně smutně,
že bych se nejradši chtěl někam s=
chovat.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; To
mě zas přítmí nutí plány snovat,
pozorovat, a prošmejdit každičký
kout.
Nebo aspoň boty si zout
a meditovat v té pohodě.
Ve tmě jsem jak ryba ve vodě.
&nb=
sp; A
pomysli zítra – už mě všechno brní ̵=
1;
se večer nejmocnější noc v roce=
černě
slije.
V skalách se otevřou poklady, uprostřed trní
se probudí bludičky, a vylezou
roztomilé zmije.
FAUST:
&nb=
sp; Pšt,
teď se v jejím okně asi
zatřpytily její vlasy.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Potřebovali
bysme nějaký háček
kam přivázat tenhle sáček.
Uvidíš, jak pookřeje,
až se na ní pár zlatých
pousměje.
FAUST:
&nb=
sp; Hm,
že jsem jen konzumní vůl
oprávněně nadá mi.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Vždyť
skoro obsahu půl
tvoří i řetěz s perlami.
FAUST:
&nb=
sp; Aha
- no tak to má být.
Bál bych se k ní bez daru jít.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Neboj,
když už ses vzmužil,
dohlédnu, abys nic nezkazil, a odměny
užil.
&nb=
sp; Hluboká
obloha s hvězdami uhasí
pochyby. Jen vzbudí sladkobolnou
tíseň.
Jak vidíš, dneska je s námi i
počasí.
Ale pro jistotu tam dáme ještě p&iac=
ute;seň.
(Zpívá a brnká na
citeru.)
&nb=
sp; Dopřej
mi sluchu,
na čerstvém vzduchu,
zažije plno vzruchu,
kdo se mnou vyklouzne.
&nb=
sp;
po našem městě
si vyjdeš do deště.
A nazpátek už ne.
&nb=
sp; Až
se vrátíš ráno
bude dokonáno,
a nikde není psáno,
že budeš litovat.
&=
nbsp; &nbs=
p; &=
nbsp; že
budu jen brát, &=
nbsp; &nbs=
p; &=
nbsp; že
tě budu milovat. &nb=
sp; VALENTIN (vys=
toupí): &=
nbsp; &nbs=
p; &=
nbsp; co
tu chceš s tím pytlákem? K čertu s vaší brnkačkou, a k čertu se zpěvákem! MEPHISTOPHELES: &nb=
sp; S
citerou se může, se zpěvákem je problém. VALENTIN: &nb=
sp; Tak
ho stáhnem z kůže, když to nejde v dobrém. MEPHISTOPHELES (k
Faustovi): &nb=
sp; Drž
se, doktore! Tu svou štětku na klobouku si teď musíš chrá=
nit. A ty, drzý, malý zmetku,
se koukej dobře bránit.
VALENTIN:
&nb=
sp; Nech
keců a koukej tasit.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Možná
by tě stačilo zbít.
VALENTIN:
&nb=
sp; Pět
vteřin máš duši spasit.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Jak
chceš!
VALENTIN:
&nb=
sp; Až
dokonce budem se bít ...
... ale co to, moje ruka je jakoby chromá ...<= o:p>
MEPHISTOPHELES (k
Faustovi):
&nb=
sp; Koukej
na výpad!
VALENTIN:
&nb=
sp; Všechno
je v prdeli...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Co
zasloužil si, to má.
Ale pojďme se rychle vydekovat.
Tenhle lempl za chvíli zajde,
a až ho tu někdo takhle najde
nemám chuť poldům nic vysvětlov=
at.
MARTA (z okna=
):
&nb=
sp; Kdo
to tam běží?
MARGARETA (z =
okna):
&nb=
sp; Někdo
se tam plazí.
MARTA:
&nb=
sp; Porazil
ho chlast, a nebo snad vrazi ...
ČUMILOVÉ:
&nb=
sp; Už
je po něm, to je jasné.
MARTA (vych&a=
acute;zí):
&nb=
sp; Kdo
spáchal tyhle jatky?
MARGARETA (vy=
chází):
&nb=
sp; A
kdo tu mrtvý leží?
ČUMILOVÉ:
&nb=
sp; Je
to syn tvé matky.
MARGARETA:
&nb=
sp; Panebože,
to je strašné!
VALENTIN:
&nb=
sp; Když
už se tu tak mačkáte,
poté, co nechali jste mě zhubit
- nebojte, brzo se dočkáte -
pojďte blíž, teď chci mluvit.
(Všichni ho obklopí.)
&nb=
sp; Podívej,
sestřičko, jsi mladá.
Občas i jiná takhle padá
a svůj život přitom bourá.
Ale tys mi nemusela dokazovat,
že se umíš taky zahazovat
jako ta poslední coura.
MARGARETA:
&nb=
sp; To
ne, Bůh je mi svědkem!
VALENTIN:
&nb=
sp; I
jeho vzývej zadkem předkem,
jakoby jeden podraz nebyl málo.
Ale už nevrátíš, co se stalo.=
&nb=
sp; Začneš
tajně s jedním,
možná už s tím před n&ia=
cute;m,
a možná bych si měl zvykat,
že tě každý může fika=
t.
&nb=
sp; Když
se ostuda zrodí,
každý si myslí že ji bude moc=
i
navěky skrýt pod rouškou noci.
Však je za ním kudy chodí,
i kdyby ji zabil po sté,
zaříkával všemi bůž=
ky,
vystrkuje, mrcha, růžky
a její síla s časem roste.
Takových řetězů tady není=
;,
co zabrání ji vylézt na svě=
tlo
denní.
&nb=
sp; Však
uvidíš, co teď nastane:
všichni spořádaní
občané
od tebe odvrátí kroky svoje
jako bys byla fůra hnoje.
&nb=
sp; A
po stém zakyslém pohledu,
jenž jako ostrý meč tasí,
se z tvého srdce stane kus ledu
a tvá poslední radost zhasí.
&nb=
sp; Neodvážíš
se krásně strojit,
ba ani po městě se projít.
Zapomeň na přátele a tance.
Patříš mezi žebráky a
ztroskotance,
jak divá zvěř skončí#=
3; v
lesích,
než odpustí ti na nebesích.
MARTA:
&nb=
sp; Vy
jste takový milostivý,
že se tomu jeden diví.
VALENTIN:
&nb=
sp; Já
teda, bejt váma,
přestanu se chovat jak bordeldáma
a ulevím lidem blízkým i
cizím
tím, že prostě někam zmiz&iacut=
e;m.
MARGARETA:
&nb=
sp; Já
bych z toho brečela!
VALENTIN:
&nb=
sp; Brečela
nebo klečela,
zbytečně bys bycha honila.
Ani nevíš, jak jsi mě ranila.
Teď ale vojákovi osud velí
odebrat se k nejvyššímu veliteli.
(Umírá.)
2.20. Kostel
O mši hrají varhany a je
slyšet zpěv. Margareta je mezi lidmi, za ní se
drží zlý duch.
ZLÝ DUCH:
&nb=
sp; Vzpomínáš,
Gréto,
jak si ještě bez viny
tu jak děvčátko
poslušně odříkávala
modlidbičky z ohmataných kníž=
ek?
Možná's myslela na Boha,
možná ještě na hraní.
Vzpomínáš?
Co se to stalo?
Co máš teď v hlavě?
Cos to provedla
se svým srdcem?
Jestli tě vidí matka,
jak asi musí znovu trpět.
Tvá krev je těžká jak olovo
a srdce vyplněno obavami
které nezmizí.
Věčně živé rány.
MARGARETA:
&nb=
sp; Ah,
kdybych tak mohla zapudit
ty dotěrné výčitky.
Zapomenout.
CHÓR:
Solvet saeclum in favilla.
(Zní varhany.)
ZLÝ DUCH:
&nb=
sp; Smráká
se!
Už ti hrají!
Hroby se otvírají!
Tvé srdce
shoří na prach,
pomalu v plamenech
budeš trpět.
Připrav se!
MARGARETA:
&nb=
sp; Chci
pryč!
Ty varhany
mi berou vzduch z plic.
Je mi úzko,
u srdce těžko.
CHÓR:
Judex e=
rgo
cum sedebit,
Quidquid latet adparebit,
Nil inultum remanebit.
MARGARETA:
&nb=
sp; Je
tu těsno.
Stěny mě
rozmáčknou,
klenba se zhroutí!
Pomoc!
ZL&Yacu=
te;
DUCH:
&nb=
sp; Pomoc?
Od čeho?
Vinu neukryješ,
hřích neodčiníš.
&nb=
sp;
CHÓR:
Quem patronum rogaturus?
Cum vix justus sit securus.
ZLÝ DUCH:
&nb=
sp; Měla
bys raději
zahalit obličej.
Ruku ti podat
každý se štítí.
Chudáčku.
CHÓR:
Quid sum miser tunc dicturus?
MARGARETA:
&nb=
sp; Prosím
vás, pomoc ...
(Skácí se k zemi.)
2.21. Čarodějná noc
&nb=
sp; Hornatá drsná krajina.
Faust. Mephistopheles.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ještě
je to pěknej kus.
Nechceš si chvíli odpočinout?
Přál bych si tu potkat nějaký
vůz.
FAUST:
&nb=
sp; Pro
vozy se tu cesty příliš vinou.
Pomáhat si trochu holí raději zkus=
.
&nb=
sp; Nakonec,
proč si cestu usnadňovat!
Uprostřed údolí se mile plaz&iacut=
e;.
A až vyšplháme na ostré
srázy
- měsíc už začíná
mraky proskakovat -
můžeme odlesky v řece dole pozorovat.<= o:p>
&nb=
sp; Pověz,
to pro tebe nic není,
vdechovat aróma prvních jarních =
par,
které ti ten výhled ještě
koření?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Abych
řek' pravdu, nesnáším jar.
Když si představím všechny ty
ptáky, květy a pyly,
které nahradí jednotvárnou
čistotu mrazu,
přeji si jen, aby tu zas krásné
bílé pláně byly.
člověka vztekem pot polejvá
jak potmě do stromů a šutrů
pinká.
Neduživý měsíc se ti něj=
ak
ulejvá.
Ještě, že tady bludné svět=
élko
blinká.
Pořád=
ně
to rozpal, malý příteli,
bez tebe bychom skončili v jeteli.
Pěšinu vzhůru potřebujem
osvětlovat.
BLUDIČKA:
&nb=
sp; Že
jste to vy, budu se snažit
svoji roztěkanost na chvíli zpražit.=
Ze své podstaty jsem zvyklá poskakovat.=
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Jestli
nechceš skončit v hovně,
tak se soustřeď, a marš rovně!
Za nos si tahej ňáký
smrtelníky.
BLUDIČKA:
&nb=
sp; Aáá,
poznávám příslušníka naší
kliky.
Kdybyste se prozradil hned,
ráda bych vám na cestu posvítila=
.
Dnes večer bych to jinému neradila,
ale vy se za mnou dejte bez bázně vpř=
;ed.
FAUST, MEOHISTOPHELES, BLUDIČKA (společně zpívají):
&nb=
sp; Odvahu
a vtip s sebou si ber,
ať jako nejlepšímu stopaři
vklouznout do nových,
zázračných sfér
se ti již za chvilku podaří
a prostor získáš ke sněn&iacu=
te;.
Pozoruj stromů hemžení,
teď smrk za jedli skočil jako kos;
teď kámen kamínek dolů
strká
a pošimral přitom skalnatý nos,
který teď na celé kolo smrká=
;.
&nb=
sp; Než
z něj bude velká řeka
může se potok přerazit
cestu k moři si prorazit.
Slyšíš ty hlasy z nebe?
Dovol mi zeptat se tebe:
V co věříš, a co máš
rád?
Ozvěnou nechme se překvapit
a slova s větrem hrát.
&nb=
sp; Co
to tam datel stlouká?
K večeři našel si brouka.
Jen kdybych chvíli měl ticho,
myslí si ve křoví mlok,
dlouhé nohy, tlusté břicho,
a ze spleti kořenů už je ze mě cv=
ok.
Plazej se mezi skalami,
pokaždé cestu zpackaj mi,
nevymotám se za celý rok.
Řeknu to tak: jsou to smradi,
chobotnice, a zlý hadi.
honí se stádo myšek
po mechu a jehličí.
Ve větvích světlušky
létají,
kotrmelce tam metají,
div si svá křídla neznič&iacu=
te;.
&nb=
sp; Veverko,
řekni mi jen,
jestli stojíme, nebo zas jdem!
Začínám o všem pochybovat.
Stromy honí skály, tváře
se dělí, a množí se bludn&eac=
ute;
záře.
Vše se začíná pohybovat.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Cíl
byl pro nás vždycky vpředu,
teď však stojíš v jeho stř=
edu.
Již netřeba píle, netřeba
nápadů:
Našli jsme horu pokladů!
FAUST:
&nb=
sp; Země
se nějak tříští,
mění se v mlžný cár.
Co to z té jeskyně prýšt&iacu=
te;?
Jakýsi silný, rudý žá=
;r!
&nb=
sp; Jakoby
všem přál zmar
pavouk z mlhy a kouře.
Prostoupil les jako bouře
a paseku protkal sítí par.
&nb=
sp; V
každém z těch stromů a kytek
lepkavá vlákna rozvěsil.
Spřádá z nich strach a smutek
do tisíce tlustých žil.
&nb=
sp; Zelené
jiskry prskají,
vytvářejí v mechu pěnu
a rozstřikují ji po kraji.
Teď zapálily skalní stěnu!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Neboj
se, a buď rád,
co tvé oči uvidí.
Pan mamon si nechal hrát.
To až zítra tě zas ošidí=
.
FAUST:
&nb=
sp; Vichr
si vybíjí stoletou zlobu.
Proč se do mých tváří =
dal?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Drž
se pevně žeber skal,
nebo skončíš v hlubokém
rozeklaném hrobu!
Mlha začíná zahušťovat n=
oc
a lesy odkrývají svojí moc.
&nb=
sp; Vyplašené
hejno sov
krouží nad zeleným chrámem.=
Ten však právě ztratil rov,
strom se stal jen pouhým trámem.
Krázný zvuk praskajícího
dřeva!
Větve, jako nafouklá střeva,
se v zákeřné spletité pasti=
se skřípotem mění v
chrastí.
&nb=
sp; Skalní
průrvou, která je zborcena,
již prolétne jen ozvěna,
a přidá svůj díl do cel&yacut=
e;ch
pluků
dalekých i blízkých zvuků,<= o:p>
až každý ten zázračn&yac=
ute;
tón
rozezní les jak dunivý zvon!
ČARODĚJNICE (ve
sboru):
&nb=
sp; Zelené
osení, strniště žluté,
po poli běhají babizny zuté.
Oddejte se svému pánu,
všichni k mistru Uriánu!
Všichni ztichnout, v klidu sedět,
nebavit se, přestat prdět!
HLASY:
&nb=
sp; Přijíždí
baba Baubo, hojsasa!
Na staré svini se natřásá.<= o:p>
CHÓR:
&nb=
sp; Čest
si vem, komu patří,
jenom to všem, babo, natři!
Jakmile bude prase ustájeno,
shromáždění budiž
zahájeno.
HLASY:
&nb=
sp; Kudy's
přišla?
HLASY:
&nb=
sp; Přes
Ilsenstein. Koukám do hnízda sovy.
Stará tam nebyla, myši dnes loví.<= o:p>
HLASY:
&nb=
sp; Moc
rychle jezdí. Zazdít ji do zdi!
HLASY:
&nb=
sp; Mě
za nos vodila,
zlá byla, škodila.
CHÓR ČARODĚJNIC:
&nb=
sp; Široká
a dlouhá cesta,
dojde jenom jeden ze sta.
Pes chce žrádlo, koza mečí,
dítě spadlo, matka ječí.
MISTR A ČÁST SBORU:
&nb=
sp; Pozor
na střechu,
pod níž žena klidně
vaří.
Jak hospodaří ve spěchu,
hned lépe se nám u ní
daří.
DRUHÁ ČÁST:
&nb=
sp; Vaření,
hospodaření,
je nám proti srsti.
Komu se nelení, tomu se zelení,
muž má všechno v hrsti.
HLASY (naho&#=
345;e):
&nb=
sp; Pojďte
i vy z jezera!
HLASY (dole)<=
/i>:
&nb=
sp; Každý
z nás je mizera,
ať se myjeme, jak chceme,
do výšky se nedostaneme!
CELÝ SBOR:
&nb=
sp; Vítr
mlčí, hvězdy civí,
i měsíc se trochu diví
odkud tolik čertů srší
že jich k zemi proudy prší.
HLASY (dole)<=
/i>:
&nb=
sp; Zastavte!
HLASY (naho&#=
345;e):
&nb=
sp; Tam
na skále, mezi mraky!
HLAS (dole):
&nb=
sp; Chci
nahoru. Vézt se taky!
Vždyť o to, ježkovy zraky,
se pět set let marně snažím.
Být jako vy, po tom bažím.
SBOR:
&nb=
sp; Na
koštěti, o holi,
i na kozlu, mohou-li.
Co se dneska neujde,
to už zejtra nepůjde.
POLOČARODĚJNICE (dole):
&nb=
sp; Jako
jiní být se snažím,
v ctižádosti se ve dne smažím=
,
v noci nemám chvíli klidu,
a nakonec o to příjdu.
SBOR:
&nb=
sp; Lumpa
jako pádlo,
necky na prádlo
a z drzosti vestu,
si pořiď na cestu.
VŠICHNI:
&nb=
sp; Teď
vrcholek obkroužíme,
hned ho kousek urazíme,
pak sílu tisíc běsů,
načerpáme z vřesu.
(Usadí se.)
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; To
je nápor, třesky, matly,
a ten prskot nemá zápor, patly,
žvatly,
ohňostroje, oheň, smrad,
Jak si baby uměj hrát!
Koukej si, pesimisto, příklad brát=
...
... ale kde jsi?
FAUST (z dale=
ka):
&nb=
sp; Tady!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Zpátky!
Být vprostřed víru se nevyplácí.
Musím zavést pořádek
zasedací:
urození dábli si sednou na svoje,
ti ostatní to přečkají ve sto=
je.
Ale pro nás, doktore, tyhle větry prudce
vanou.
Podívejme se někam stranou.
Nejzajímavěji se to tvář&iacu=
te;
vzadu za tou ohňovou branou.
Pojďme vyzkoumat, co to tam zář&iacu=
te;!
FAUST:
&nb=
sp; Ty
nevypočitatelný duchu protikladu!
Protos' mě nutil celou noc mašírovat=
,
abych se nyní držel někde vzadu?
Ale ty velíš; jdem se izolovat.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Jen
pozoruj ty plameny intenzivní,
značí to, že jde o klub
nejvýš exkluzivní.
Při zemi nejseš nikdy sám.
FAUST:
&nb=
sp; Raději
vpředu rozhled mám.
Cítím tam chuť velkého
světa.
Ti u náčelníka se viditelně
strašně těší.
Asi tam nějaký složitý
problém řeší.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
tam se spíš mnohý problém splétá.
Nemusíš si doma stýskat,
když neslyšíš velkosvět
vřískat.
Nečekej ostatně, že by ti něco da=
li.
Ve obrovském světě si udělej
svůj malý. &nb=
sp;
&nb=
sp; Koukej
jak mladé čarodějky obnažují pupíky!
Staré, co už více rozumu nabrali,<= o:p>
se raději pláštěm cudně za=
halí.
Za málo peněz hodně muziky.
&nb=
sp; Vlastně
ne. Když začne to jejich hraní,
vyhraje, kdo si včas uši chrán&iacut=
e;.
Pojď, pěkně přelez tuhle tyč=
,
ať jsme odtud rychle pryč.
&nb=
sp; Postarám
se, abys nelitoval.
Co se ti zprvu malé zdálo,
nemá konce, a není toho tu málo:=
sto let bys ty ohně obletoval.
Všude se paří, vaří,
chlastá, i pije něco menšího,
řekni, znáš snad něco
lepšího?
FAUST:
&nb=
sp; A
v tónech budovatelské písně
se tu špacírují dva medvědi
spadlí z višně.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
a co? Každý z lidí ti poví,
že jen kdo mezi ně chodí se něco
doví.
Ačkoliv obvykle se nestydím za kopyto,
dopřej mi v dnešní svátek
inkognito.
&nb=
sp; Podívej,
co by si řek,
že mi připomíná tamten
pomalý,
opatrný a slizký šnek?
Jenom když chce hlavu odhalí.
pro koho partii já musím najít
už.
(K mužům sedícím u
žhavého uhlí:)
a veselé společnosti se viditelně
straníte?
Nešlo by vám více k duhu
zapojit se do zábavnějších
kruhů?
GENERÁL:
&nb=
sp; Nechtějte,
abych národu uvěřil!
Ženy a lid milují jen mladé hrdiny=
.
Místo, aby mi důstojný důchod
vyměřil,
nedal mi před smrtí metál jedin&ya=
cute;.
MINISTR:
&nb=
sp; Už
jsme daleko od dění středu,
kde vždy byla sklenice nedopita.
Teď jsme odstaveni od koryta,
ehm, chci říct, už nejsme vpřed=
u.
KARIÉRISTA:
Velice chytř=
e jsme
se snažili,
a dělali i to, co se dělat nemělo,
aby vše, po čem jsme nejvíc baž=
ili,
nám teď dvakrát tolik scház=
elo.
AUTOR:
&nb=
sp; Vtipná
kniha byla pro honoraci
i lid zdrojem poučení a veselí.
Podívej se dnes na mladou generaci:
Mdlá je jak katolík v neděli.
MEPHISTOPHELES (chvíli
vypadá velice starý):
&nb=
sp; Brr,
strašná to představa,
zavést na světě spravedlnost
ráznou.
Naštěstí se mi nikdy
nestává,
abych svou nůši někdy přines
prázdnou.
ČARODĚJNICE-HOKYNÁŘKA:
&nb=
sp; Dovolte,ať
vám, vzácní pánové,
prodavačka poklonu složí!
Boty vám vyměním za nové,
a vůbec, je tu plno čerstvého
zboží.
&nb=
sp; Na
rozdíl od obyčejných krámů
mám ke každému výrobku
atestaci,
žádná věc vám ned&aacu=
te;
ránu
a sloužit nebude jen pro legraci.
&nb=
sp; Nevedem
tu dýku, co prolejvá krev,
rádoby zázračným náp=
ojem
můj obchod neslouží,
jenž v pacientu vyvolá jen řev;
můj šperk může nosit jen ten, kdo=
si
ho zaslouží,
a nechoďte ke mně pro meč ani pro radu=
,
když chcete zasadit ránu zezadu.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Babičko
Muhme, nejdeš s dobou!
Všechno je dneska déjà vu.
Jen na módnosti lidi zobou,
jen novinky nás nažhaví!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Jak
může člověka rozrajcovat
jen to, když si zajde nakupovat!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Davu
sotva stačíš, je to hejno stračen.
Myslíš že se tlačíš,
ale jsi sám tlačen.
FAUST:
&nb=
sp; Kdo
to teď za rohem vylít?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Podívej
se pořádně! Je to Lilith.
FAUST:
&nb=
sp; Kdo?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Adamova
první žena. Koukni na její vlasy
- i potmě se vzrušivě třpyt&iacut=
e;.
Není divu, že už úplně
prvního do nich chytí.
Co uměla Eva lépe asi?
FAUST:
&nb=
sp; Chtěl
bych si trsnout s touhle mládežnicí,
doufám, že ji stará nedrž&iac=
ute;
pod čepicí.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Dnes
se nikdo nedrží zpátky,
jen jdi, já se ujmu matky.
FAUST (tancuj=
e):
&nb=
sp; Zdálo
se mi, v lehkém spaní,
že se mi splnilo tajné
přání,
duše i s údy lehce vstala,
vyhojila je jabka zralá.
KRASAVICE:
&nb=
sp; Kouzelná
jablka z ráje?
Skoro každý tu má je.
I já na záhonku vyšetřila
kouteček
pro ten užitečný stromeček.
MEPHISTOPHELES (se
starší):
&nb=
sp; To
mě onehdy, spím jak hrom,
zdá se mi, jak spad strom
a vichřice ho vyvrátila.
Ta díra mě uchvátila.
INTELIGENT: &nbs=
p;
&nb=
sp; Vzdělat
bandu ignorantů
vždycky strašnou práci dá mi.=
Zbytečně přestaňte mlít
už z pantů,
mocné duchy hledejte mezi vámi.
KRASAVICE (p&=
#345;i
tanci):
&nb=
sp; Kdo
by uhád, že ten tu bude!
FAUST:
&nb=
sp; Naopak,
je tu, protože je všude.
Kde se něco hraje, tančí,
kibicuje, div se zjančí,
a po čem dostane žaludeční
vřed
je když se začnem hýbat vpřed.<= o:p>
úkroky vzad a nebo v kruhu.
A ponejvíce mu jde k duhu,
když ho přitom někdo pozdraví.<= o:p>
INTELIGENT: &nbs=
p;
&nb=
sp; To
jsou mi věci, takhle si hrát,
být vámi, začnu se bát,
aby sa k vám ďábel
nepřiblížil.
Já sám bych ani mouše
neublížil,
ale se zlem bych už v zárodku pěkn&#=
283;
zamet.
Ale na tyhle věci neplatí
žádný samet.
KRASAVICE:
&nb=
sp; Proč
nám musíš náladu rozbíjet?
INTELIGENT:
&nb=
sp; Nevím
proč na mě tak křičí,
tahle omezenost se mi příčí,<= o:p>
svého ducha tu nemůžu rozvíje=
t.
(Konec tance.)
&nb=
sp; Tak
filosofie jim nic neříká!
Však já si najdu svoje učně,
když to nepůjde jinak, vezmu to
ručně,
a nakonec udělám i z čerta
básníka!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Je
se vykecej, a budeš zas v pořádku.
Cel&yac=
ute;
svět pod palcem bys chtěl mít,
a přitom si ani neumíš
vyléčit
svoje hemeroidy na zadku.
(K Faustovi, který dotancoval.)
&nb=
sp; A
kde máš tu holku,
která se k tobě tak přitulila?
FAUST:
&nb=
sp; Brr,
zrovna když dohráli polku,
tak ji z pusy rudá myš vyskočila.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ty
hnidopichu! Necháš krásnou myšičku
zkazit ti idylickou chviličku?
Nebo tě snad ta barva zaskočila?
FAUST:
&nb=
sp; A
taky ...
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Co?
FAUST:
&nb=
sp; Mephisto,
podívej v obzoru
na to krásné bledé dít=
83;!
Přesto, že stojí témě=
45;
v pozoru,
pohybuje se celkem hbitě.
Vždy, jak jí ohně
ozáří,
vidím ji svou Grétu ve tvář=
i.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
tím bych se nevzrušoval o moc víc.
Je to jen zjevení, zázrak,
bezživotné nic.
Vzývat věci vysněné a
opomíjet pravé
není vůbec pro nikoho zdravé.
Oslní tě lesk, ohluší tě
řev,
při spatření medůzy zkamen&iacu=
te;
ti krev.
FAUST:
&nb=
sp; Ty
perly, sám jsem jí je dával,
na blůzce, která každou chvíli
povolí
- vždyť ta prsa jsem do rukou brával=
.
Ale ten pohled! To jsou oči mrtvoly.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Říkám,
svedla tě představa, přelud pouhý,
tak jako si každý zobrazuje předm=
83;t
svojí touhy.
FAUST:
&nb=
sp; Ach,
jaká krása, jaké utrpení!
Alespoň pohledem dopřej mi pohlazení=
,
Ta hlava - chci, aby mi mohla rozkazovat,
v žilách na spáncích
cítit jak srdce bije,
rukou ji podpírat stejně jako její
šíje.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; No
jistě, mohla by si jí odšroubovat,
a jako bludný rytíř když mu
překáží
si ji přidržovat v podpaží.
&nb=
sp; Nech
už toho blouznění,
na téhle show nic není.
Za to skrz to zelené proutí
vidím podívanou pestrou, nápadit=
ou.
Máš rád divadlo? Chceš b&yacu=
te;t
na pouti?
Co je to tu za melu slitou?
BILETÁŘ:
&nb=
sp; Uvidíte
hru horkou jehlou šitou,
poslední kousek, začátek už
nastal,
lidem se zvědavostí už dech taj&iacu=
te;.
Nějaký diletant to napsal,
a diletanti tam také hrají.
Však teď přijměte mou poklonu,
musím jít dilatovat oponu.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
na tomhle úřadu nevidím jediné vady,
dejte mi lístek hned do první řady=
.
2.22. Sen o čarodějné noci
Intermezzo, Oberon a Titanias slaví
zlatou svatbu
ŘEDITEL DIVADLA:
&nb=
sp; A
teď si, stateční diváci,
malinko odfrkneme.
Je to jen hra, zábava po práci,
skála je kulisa, a má daleko do kamene.=
HEROLD:
&nb=
sp; Vzali
se, a kdo by to řek před rokama,
drží spolu padesát let nato.
Mezi námi, heroldama,
bral bych radši zlato.
OBERON:
&nb=
sp; Tvá
slova jsou nehodná,
dítě šlechticovo,
dnes si král a královna
dali znovu slovo.
RARÁŠEK:
&nb=
sp; Které
vlivné hlasy
nechtějí mě mezi bohy?
Asi pro to, že mám vlohy
rozesmávat masy.
ARIEL:
&nb=
sp; Když
jde o mě, já bych prve
zasil víru čistou, dobrou.
Ariel vám z vaší krve
vypere špínu a učiní ji modro=
u.
OBERON:
&nb=
sp; Kdo
se zamilovaností chvěje,
ať si z nás vezme poučení:
nejvíce vztahu spěje
časté odloučení.
TITANIA:
&nb=
sp; Manželství
je na maďěru
a oba už melou z posledního?
On vychladne na severu,
ji pošlem do kraje poledního.
ORCHESTR, VŠICHNI (fortissimo):
&nb=
sp; Do
kroku, do skoku
vám začali hrát právě<= o:p>
komáři na sosák, žáby v
potoku,
datli na zobák, a cvrčci v tráv=
83;.
SÓLO:
&nb=
sp; Vemte
mu ty dudy z ruky,
jak uslyším ho vřískat,
vymačkávat vlezlé zvuky,
tak mám chuť ho ztřískat.
MLADÝ TALENT:
&nb=
sp; Nohy
slabé, břicho žabí,
bez chlupů a holé dásně,
a přitom ho už baví
sepisovat dlouhé básně.
TANEČNÍCI:
&nb=
sp; Krátké
kroky, velké skoky,
dostanou nás v ranním oparu
s poněkud potlučenými boky
i přes vonné jezero nektaru.
ZVĚDAVÝ POUTNÍK:
&nb=
sp; Prosím,
jaký je dnes důvod,
že každý opustil svůj pluh
a vřadil se ve veselý průvod
- je to snad Oberon, krásný bůh?
&nb=
sp;
ORTODOXNÍ:
&nb=
sp; Žádná
kopyta, žádný ocas,
vlasy mějte až na rameni,
místo zlata si vemte mosaz.
Ale stejně budete zatraceni.
SEVERSKÝ UMĚLEC:
&nb=
sp; Rychle
to musím naskicovat,
s detailama jsou vždy patálie.
Ostatně, musím se připravovat
na studijní cestu do Itálie.
PURISTA:
&nb=
sp; Moje
neštěstí mě zaválo
do těchto čarodějných hudrů=
;.
Koukám, že děvám ani
nestálo
používat při líčen&iacut=
e;
pudrů.
MLADÁ ČAROĎEJNICE:
&nb=
sp; Pudr
a závoj mají rádi tuze
šeredné a staré babky.
My si jezdíme na své koze
a ukazujem holé zadky.
MATRÓNA:
&nb=
sp; Musíme
života užívat.
Čas s tebou je, chlapče, zmařený=
;.
Přijď se k nám zase podívat,<= o:p>
až budeš více zkažený.
KAPELNÍK:
&nb=
sp; Komáre,
aspoň pět kroků
si drž odstup od toho naháče.
A zlobivá žába v potoku
si to falešné kvákání
odskáče.
KOROUHVIČKA (jedna
strana):
&nb=
sp; Nevěsta
jak panna,
v zábavě se tuží,
a ženichova strana
- samí čestní muži.
KOROUHVIČKA (na
druhou stranu):
&nb=
sp; Nedělá
se snad už v zemi škvíra?
Strašně bych se podivila
kdyby je všechny pekelná díra
už brzy s chutí nestrávila.
POŘEKADLA:
&nb=
sp; Ať
to měkké nebo tvrdé jest,
do všeho koušeme ostrýma zoubkama,
abychom si vysloužily čest
a uznání svého otce - Satana.
SLUŽEBNÉ:
&nb=
sp; Jak
se ukazují v lepší společnosti,
trousí vtipy jízlivé a bodr&eacu=
te;,
nafouklost úměrná zbytečnosti=
,
myslí si, kdovíjak jsou dobré.
BŮH MÚZ:
&nb=
sp; Tak
vám, sledujíc ten čarodějný sněm,
mám někdy chuť zůstat
uprostřed lůzy.
Jenže, co by tomu řekly jen
ty mé ubohé ušlechtilé
múzy?
DUCH ČASU:
máš jen se správnými lidmi
jisto.
Tak si rychle nastup přeci,
dokuď je tu ještě místo.
ZVĚDAVÝ POCESTNÝ:
&nb=
sp; Nevíte
prosím, oči mi špatně vidí,
kdo tam tak upjatě chodí vzadu
a pořád po něčem
slídí?
Hádám, že patří k
jezuitskému řádu. &=
nbsp;
JEŘÁB:
však já v ní vždy uloví=
;m
rybu.
Asi proto i v zbožném člověku
vždy vidím nějakou chybu.
MATERIALISTA:
&nb=
sp; Zbožní
lidé po nás šlapou,
ve všem vidí koberec do nebe.
Abychom jim nerušily víru svatou,
i na bále si nás drží
raději od sebe.
TANEČNÍK:
zní to jako prázdné sudy.
"Jen klid, to podivínský bukač=
; v
rákosí
zas šíří své
asociální bludy."
TANEČNÍ MISTR:
&nb=
sp; Vida,
každý se tu odvazuje,
chromý berle odhazuje
a jak nohy vysoko vyhazuje
široko na odiv vystavuje.
HOUSLISTA:
&nb=
sp; Na
hloupý plebs nikdo nestačí.
Jak Orfeovou lyrou uspané bestie
s panděrem k nebi leží si
flákači.
Všechno mé umění jenom
uspí je.
DOGMATIK: =
;
&nb=
sp; Šetřte
si svých pochyb lasa,
na své pravdě trvám dál.
Ten ďábel musí být ale klas=
a,
vždyť jak by se jím jinak stal?
IDEALISTA:
&nb=
sp; Proč
dnes nevypustit ven
vyvenčit trochu sen mámivý?
Trochu se proběhne po zemi jen.
Z té představy jsem celý
bláznivý.
REALISTA:
&nb=
sp; Podnik
řízený shůry
mi nahání strach a děs,
takové jsem nezažil chmury,
jaké vyvolává tenhle ples.
NATURALISTA: <= o:p>
Proč se přemítáním
mučit?
Vezměme příležitosti zadost
že se můžem od ďábla u=
9;it.
SKEPTIK:
&nb=
sp; Jdou
rovnou na světlo
protože tam tuší poklad.
Trochu se jim to popletlo,
jako ostatně už stokrát.
KAPELNÍK:
&nb=
sp; Komáři
na sosák, žáby v potoku&=
nbsp;
vám hrají strašně zdravě=
,
jako koně kopka obroku
vás roztancují hravě.
POŽITKÁŘI:
&nb=
sp; Na
zámku Sanssouci
najdeš jen klid a zábavu,
přes týden makat se nemusí,
v neděli si tělo postavíš na hl=
avu.
TLUSŤOCH:
&nb=
sp; Mám
to pěkný los,
ochutnat všechny dobroty,
co ucítil můj nos.
Jen dort mi spadnul do boty.
BLUDIČKY:
&nb=
sp; Zrodily
nás močály,
z bahna a metanu vylezli jsme ven.
A co by jste si teď bez nás počali,<= o:p>
kdo by vám noc změnil v den?
METEOR:
&nb=
sp; Prosím,
pomozte mi na nohy,
chudákovi v trávě,
po lesku zimní oblohy
se mi stýská právě.
POHOŘÍ:
&nb=
sp; Ustupte
lesy, ustupte mraky,
jděte se vypršet do roviny.
Duchové, prosím, ustupte taky,
už tak máte beztvaré končetin=
y.
SKŘÍTEK:
&=
nbsp; &nbs=
p; &=
nbsp; jako
ty, blboune nejapný.
Koukej, co tu nechal on,
raději do toho nešlápni.
ARIEL:
a neschovávejte se pod zemí.
Následujte mě do mého sídla=
,
na horu pokvetlou růžemi.
ORCHESTR (pia=
nissimo):
&nb=
sp; Už
páře se z mraků svetřík,
slunce svítiti už má dovoleno,
v korunách stromů zašustí
větřík
a vše co bylo je rozprášeno.
2.23. Pošmourný den, na poli
Faust, Mephistopheles
a nakonec žalostně uvězněná=
; v
kobce!
Jako zločinec, to nevinné bíl&eacu=
te;
stvoření, vystavené všemožným muk&aacut=
e;m!
A tys' to věděl! Ty zrádcovský,
bezcenný duchu, jak's mi to moh' zatajit!
Jen si potměšile mhuř ta svoje
prasečí očíčka!
Je si tu schválně stůj a drť
mě svojí nesnesitelnou přítomností!
U-věz-ně-na, to strašné slovo.
Už mi došly vykřičníky.
Na odiv vší spodině vydána
bezcitné soudní mašině.
A ještě máš tu drzost mě
zatahovat do svých pochybných zábav,
abych nezjistil jak trpí a bezmocně nespr=
avedlivě
hyne!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Není
první ani poslední.
FAUST:
"Není první ani poslední.&q=
uot;
Fuj. Jakoby syn
všemohoucího netrpěl za všechny, jakoby všichni
netrpěli za každého kdo je v neštěstí. Ta
zvrhlá poznámka mi zvedá žaludek
a uráží všechny lidi.
Křeníš se bezcitně do tváří
statisíců.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Prostě
jsi se svými moudry zas na konci. To se lidem stává,
i statisícům, že svůj rozum
trošku předběhnou. Proč se vlastně chcete
s námi kamarádit, když nám
nestačíte? Chceš létat, a bojíš se
větru?
Ostatně, kdo si koho namluvil, já tebe, n=
ebo
ty mě?
FAUST:
&nb=
sp; Neceň
na mě ty své žravé zuby, je to nechutné. Ten
ušlechtilý
velký duch, který jsi mě poctil
svým zjevením, poznal všechna
zákoutí mého srdce i duše, =
ze
mě udělal ubožáka
a teď se pase na mé ostudě a
chlemstá moje zatracení.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ještě
nám něco řekneš?
FAUST:
Zachraň=
; ji!
Nebo si mě nepřej! Stolelé prokletí na tebe!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ohó,
jak mám asi přetrhat řetězy a rozkousat pouta?
To se ti lehce řekne, "zachraň".<=
span
style=3D'mso-spacerun:yes'> Já ji tam neposadil,
já jí tu ostudu nepřivodil.
(Faust se
rozhlíží okolo.)
&nb=
sp; Chceš =
na
mě poslat hrom? Ještě štěstí, že ho
smrtelníkům
nepřidělili. Vyřádit se na
nevinných, to je odvěké umění všech
tyranů, když se dostanou do úzkých.
FAUST:
&nb=
sp; Musí
být volná. Doveď mě k ní!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Uvědomuješ
si, do jakého nebezpečí chceš zas vlézt?
Celé město o ničem jiném
nemluví, určitě se najde dost
mstitelů, kteří budou čekat na
vrahy vracející se na místo činu.
FAUST:
&nb=
sp; A
ty už si nám taky všechno řeknul?
Mor a neštovice na tebe, ty nestvůro! Ve=
71;
mě, jdem
ji osvobodit.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
pojď se mnou. Když už mám všechnu tu moc
na nebi i na zemi. Strážní
věže zahalíme mlhou,
opatřím ti klíč a vyvedeš=
; ji
ven lidskou rukou.
Zázrační koně budou
připraveni, abych vás moh' unést.
FAUST:
&nb=
sp; Jdeme
na to!
2.24. V noci, na poli
Faust a Mephistopheles na čern&yacut=
e;ch
koních.
FAUST:
Co se to
děje na Vraním vrchu?
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Kdo
ví, co tam vaří a pletichaří.
FAUST:
&nb=
sp; Přilétají,
odlétají, nad něčím se nahýbají=
;.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Čarodějná
schůze.
FAUST:
&nb=
sp; Něco
tam mají.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Tak
už pojď.
2.25. Kobka
FAUST (se sva=
zkem
klíčů a pochodní, před železnou
mříží):=
&nb=
sp; &=
nbsp; &nbs=
p; P"=
5;i
pohledu na ten tlustý plot
ramena těžknou, jak na ně doléh=
á
smutek.
I záda mi polévá studený a
slizký pot.
Vždyť jejím zločinem byl jeden
dobrý skutek.
to setkání, to bude zas šok
- ale váhání by bylo katovi
příliš vhod.
Bere klíč do ruky. Zevnit"=
5;
je slyšet zpěv:
&nb=
sp; Matka
mi nedala papat
a na zem mě pustila.
Otec ji poslal šlapat:
"Kašli na toho debila."
Sestřička na klíně,
ta je v tom nevinně,
jsa hodným děvčetem,
kdyby mě nebyla
zabila rajčetem.
FAUST (odemyk=
á):
&nb=
sp; Nemá
zdání, že jdu pro ní.
Sláma šustí, řetězy
zvoní.
(Vejde.)
MARGARETA (sc=
hovává
se v koutě):
&nb=
sp; Ne,
ne, nechci na popravu.
FAUST (potich=
u):
&nb=
sp; Přišel
jsem tě osvobodit, jen se utiš.
MARGARETA (p&=
#345;evalí
se na zemi):
&nb=
sp; Tak
ty máš zájem o mou hlavu?
FAUST:
&nb=
sp; Takhle
stráže brzo vzbudíš.
(Uvolňuje řetězy.)<=
/i>
MARGARETA (na
kolenou):
&nb=
sp; Tak
vida, už nechali kata
si pro mě do cely jít.
Ani ta poslední noc jim není svat&aacut=
e;.
Styď se radš', a nech mě ží=
;t!
Nemůžeš počkat do rána,
až rosa spadá?
(Postaví se.)
Vždyť jsem tak mladá, tak mlad&aacut=
e;!
Má krása se líbila všem
očím
- a to byl také můj hlavní
zločin.
Přítel byl blízko, teď mi zby=
la
zkáza,
věnec je roztrhán, prázdná =
je
váza.
&nb=
sp; Proč
si na mě tak zasednul?
Jako by tě fantas posednul
že tak tvrdě se mnou jednáš,
a při tom mě ani neznáš.
FAUST:
&nb=
sp; Už
jsem ten řetěz málem odemknul.
MARGARETA: =
;
&nb=
sp; Když
už s tebou musím jít,
dovol aspoň, abych dítěti, co mi vza=
li,
mohla dát pořádně pít.=
Koukaj jen na to, aby mě potrestali,
je jim jedno, že nebude žít.
dostávám od lidí jenom zlobu.
Už nikdy nevěřím pohádce=
...
FAUST (vrh&aa=
cute;
se jí k nohám):
&nb=
sp; Co
bych vůbec moh' učinit,
aby se ta minulost dala odčinit?
MARGARETA (kl=
ekne
si k němu):
&nb=
sp; Ano,
pojďme si kleknout
a o milost řeknout.
Slyšíš, je tu zlo,
ostré jako sklo,
ukryté mezi dlaždicemi,
je nejvyšší čas,
než se rozleze mezi ulicemi.
FAUST (sm =
3;je
se):
&nb=
sp; Ach
Gréto ...
MARGARETA (zp=
ozorní):
&nb=
sp; Slyším
známý hlas ...
(Vyskakuje, odhazuje řetězy.)
Kde je? – Možná se mi to jen
zdálo,
a přece mi to znovu sílu dalo,
už se nebojím katů ani
ústrků,
a z vězení odletím mu zavě=
53;ená
na krku.
už nesténám v hnusné sloji,=
všechna muka i lože satanovo
zahnalo jedno sladké, milující
slovo.
FAUST:
&nb=
sp; Tak
už mi dej ruku svojí.
MARGARETA: =
;
&nb=
sp; Tak
jsi to ty! Chci to slyšet znovu!
(Objímá ho.)
Ale ty řetězy, copak nejsou z kovu?
Po celou tu dobu jsem žila v domnění=
,
že navěky živořím v
nedobytném vězení.
A teď jsem volná!
na stejné ulici, kde jsme se poprvé
viděli,
a naše zahrada, květy tam padaly,
když jsme se tam pod hruškou líbali.=
FAUST (vyma&#=
328;uje
se):
&nb=
sp; Pojď,
musíme jít!
MARGARETA:
&nb=
sp; Ale,
víš kdo se s tebou vždycky rád zdržet
snaží ..
(Svádivě.)
FAUST:
&nb=
sp; Poběž!
Zdá se mi, že slyším kroky
stráží!
Nemůžem riskovat dopadení.
MARGARETA:
&nb=
sp; Tak
to mi nedáš ani to políbení?
Ne tak dlouho jsme se nemohli vídat,
aby ses stačil odnaučit líbat.
&nb=
sp; Že
na nás andělé hledí
mě vždy při našem dotyku napadlo.=
Proč mě dnes tvé objetí tak
svědí?
Líbáš, jako bys mi chtěl
dát žihadlo.
Dej mi pusu!
Nebo to udělám sama! (Obejme ho.)
&nb=
sp; Ach,
rty máš ledově studené,
bez života,
jako kus kamene,
součástky pro robota
v oleji kalené. (Odvrátí se od něj.)
FAUST:
&nb=
sp; Miláčku,
o mou lásku neměj obavu žádnou,
teď ale seber odvahu a pojď za mnou.
Všechno dám za to být s tebou.
MARGARETA:
&nb=
sp; A
jsi si tak jistý sebou?
FAUST:
&nb=
sp; Jistě,
jen pojď!
MARGARETA: =
;
&nb=
sp; Poté,
co mi rozlomíš pouta
si mě odneseš do svého kouta.
Už tě nedokážu rozpálit;
brzo začne se ti hodit
když tě samotného někdo př=
ijde
osvobodit.
FAUST:
&nb=
sp; Pojď,
noc se už skoro rozednila.
MARGARETA:
&nb=
sp; Svoji
matku jsem utrápila,
s dítětem jsem v lese byla,
abych nás oba viny zbyla.
Jak nás teď dál může nos=
it
zem!
Dej mi ruku. Není to sen!
Milovaná ruka. Ale celá zpocená,=
pro mě to už navždy znamená
že je na ní stopa krve.
Na, vem dýku, jako prve,
nač mi je dál žít,
za bratrem jít musím.
FAUST:
&nb=
sp; Nech
už tu minulost být!
Ve vzpomínkách se dusím.
MARGARETA:
&nb=
sp; Ne,
ne, zase začneš nově.
Jen nás ještě ulož na
hřbitově.
Můžeš to udělat už zí=
tra;
půda je tam lehká a kyprá,
matce vyber nejlepší místo,
bratru také, to je jisto.
Mě nebudou chtít mít
příliš těsně,
asi tak u té ozdobné třešn=
83;,
a malého mi dej k pravému ňadru,
nebo aspoň jeho rakve hranu.
Nikoho nesmí dát na tvojí stranu=
!
&nb=
sp; Bylo
to pěkné, bylo to sladké,
ale nebudem se dále balamutit,
a nikdy nezopakovali ono štěstí
vratké.
&nb=
sp; A
přece se zdáš tak krásným, čistým
být...
FAUST:
&nb=
sp; Vidíš, pojď, následuj svů=
;j
cit.
MARGARETA:
&nb=
sp; Pojď
... ale kam?
FAUST:
&nb=
sp; Na
svobodu.
MARGARETA:
&nb=
sp; Já
nevím. Ještě se nevyvětral mrtvolný pach.
Přehluší nám ho na cest&aacut=
e;ch
prach?
Ty jdeš pořád stále, st&aacut=
e;le
dopředu?
Nejsem si jistá, jestli to dovedu.
FAUST:
&nb=
sp; Dovedeš.
Jen chtít. Dveře jsou otevřené.
MARGARETA: =
;
&nb=
sp; Nemohu
s tebou jít,
nakonec nás stejně dostanou, co je
platné, když uprchneme!
Žebrák už takhle dost zkusí,<= o:p>
a my budem žebrat s černou duší=
,
nejen se pracně protloukat v nějaké
cizí vsi,
my se tam bude schovávat jako psi!
FAUST:
&nb=
sp; Tak
já zůstanu s tebou!
MARGARETA:
&nb=
sp; Nikdy!
Zmizni!
Naše dítě se trýzní,
vezmi si rychlý vůz
a v lese za mítinou
ho zachránit zkus.
Je naši jedinou
nadějí.
Ještě dýchá,
ještě se hýbe,
utíkej raději,
rychle, rychle!
FAUST:
&nb=
sp; Jak
k tomu přijde,
že ztratí matku! Nesmíš
zůstat v kobce.
MARGARETA:
&nb=
sp; A
naproti u vraního kopce
kde vystupuje skála na severní stranu,<= o:p>
mrazivý chlad cítím na rameni,
tam už je pozdě na záchranu.
Matka tu tvrdě odpočívá na
kameni,
necítí vítr, necítí
chlad,
dlouho, předlouho bude teď spát,
přemítat o dětech, proklínat
nás.
A přece, byl to krásný čas.
FAUST:
&nb=
sp; Marné
jsou mé prosby,
nebojíš se mukou,
co mám s tebou dělat, vynesu tě v ru=
kou.
MARGARETA:
&nb=
sp; Opovaž
se na mě šáhnout!
Uchovej v úctě naši lásku
dávnou
a nechtěj mě odsud za vlasy táhnout!=
FAUST:
&nb=
sp; Noc
už šedne, ach miláčku ...
MARGARETA:
&nb=
sp; Šedne,
a ušedne po dnešním poledni,
neb je to pro mě to úplně
poslední.
Koukej, ať tě tu nikdo nevidí!
Nesmuť, klopu si květem zdob,
vždyť jsme dnes mohli být svoji.
Místo na svatbě nevěstě
svojí
položíš věnec na její hr=
ob.
&nb=
sp; Náměstí
se v hlediště promění
a lidi se budou tlačit co budou umět
aby v první řadě mohli čumě=
;t
co se děje na mém lešení.
&nb=
sp; Doma
ve spíži, při spatření červa,
vyloudí ustrašený, pisklavý
řev.
Ale dnes ukážou, jaká je v nich ve=
rva,
jen co začne stříkat moje krev.
Ale pak, těším se na to krásn=
é
ticho ...
FAUST:
&nb=
sp; Proč
jsem se vůbec narodil!
MEPHISTOPHELES (objeví
se venku):
&nb=
sp; Tak
co, jak jsi tu pochodil?
Váhání a nářek
tklivý
nepomůže, mí koně už jsou
netrpěliví,
myslel jsem, že ráno už tu nebudu.
MARGARETA:
&nb=
sp; Co
to tam máš za pobudu?
To je zas on! Řekni mu, ať se stydí<= o:p>
vůbec chodit mezi lidi!
Vím, že jde po mně.
FAUST:
&nb=
sp; Budeš
žít! Zcela v poklidnosti.
MARGARETA:
&nb=
sp; Vydám
se jen boží spravedlnosti!
MEPHISTOPHELES (k
Faustovi):
&nb=
sp; Pojď.
S ní bych tě tu musel nechat.
MARGARETA:
&nb=
sp; Prosím,
Otče, musíš spěchat,
anděla strážného na
nejrychlejší lani
mi pošli k pomoci, ať mě
chrání.
Miláčku, bude tě s ním
škoda.
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Je
ztracena!
HLASY (seshor=
a):
&nb=
sp; Je
zachráněna!
MEPHISTOPHELES:
&nb=
sp; Ke
mně!
(Zmizí=
s
Faustem.)
HLASY (zanika=
jící
v dáli):
&nb=
sp; Je
tě škoda...